Můj první týden výuky na přikarpatské univerzitě v Ivano-Frankivsku skončil předčasně. Bylo to teď v pátek, když mi studenti oznámili, že město čelí leteckému útoku. Věděl jsem, že taková situace může nastat, ale stejně mě to vyvedlo z míry. Studenti se v klidu sbalili a řekli mi, že bych měl opustit budovu školy. Když jsem se jich zeptal, jestli se budeme ještě vracet, zasmáli se a odpověděli, že ne. Na telefonu jsem měl zprávu od profesora Jakiva Bystrova, vedoucího katedry anglistiky. Chtěl se ujistit, jak jsem na tom, a instruoval mě, abych se vrátil na koleje. Zamířil jsem tam a cestou jsem nervózně pokukoval po obloze a snažil jsem se zpozorovat možnou hrozbu.
Bohužel je tohle normální stav i v Ivano-Frankivsku, ačkoli se nachází na severozápadě země, poměrně daleko od válečné fronty. Pro toto čtvrtmilionové město, dříve známé jako Stanislavov nebo Stanislav, nejsou historické zvraty žádnou novinkou. Při procházce historickým centrem si letokruhů složitých dějin nelze nevšimnout. Město založil v sedmnáctém století polský šlechtický rod Potockých, ale již v roce 1722 se stalo součástí Rakouska-Uherska, ke kterému náleželo až do roku 1918. Mezi válkami bylo nakrátko hlavním městem nedlouho existující Západoukrajinské lidové republiky, ale nakonec se až do začátku druhé světové války připojilo zpět k Polsku. Během války pak došlo k likvidaci početného židovského obyvatelstva a vyhoštění většiny etnických Poláků. Od roku 1962 nese název Ivano-Frankivsk po spisovateli Ivanu Frankovi, významném ukrajinském literátovi z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Po celém městě jsou k vidění pozůstatky po dřívější multikulturní skladbě obyvatel, což dobře dokreslují například památníky France Josefa nebo Adama Mickiewicze.
Dnes je Ivano-Frankivsk hrdým centrem ukrajinské kultury a vzdělávání s pulzující literární i divadelní scénou. Jsem moc rád, že jsem měl možnost navštívit už dvě představení v působivém Akademickém činoherním regionálním divadle Ivana Franka. Obě přitom dokázala přilákat spoustu diváků všech věkových kategorií. Ivano-Frankivsk je také sídlem několika vysokoškolských institucí. Tou největší, která se na následující tři měsíce stala mým domovem, je Národní přikarpatská univerzita Vasyla Stefanika. Také ta nese jméno po význačném ukrajinském modernistickém spisovateli, avšak o generaci mladším, než byl Franko. Univerzita vznikla v roce 1940 a dnes se pyšní celkem dvanácti fakultami a instituty. Navíc nyní poskytuje (doufejme že dočasný) azyl mnoha administrativním pracovníkům i členům akademické obce Chersonské státní univerzity, která se musela vypořádat nejen s ruskou okupací, ale i s ničivým ostřelováním. Kolej sdílím právě s řadou jejích zaměstnanců, kteří zde již dva roky žijí v exilu. Podobně jako je to na mnoha dalších ukrajinských univerzitách, studenti jsou se školou ve spojení pouze online.
Momentálně na univerzitě učím na Fakultě cizích jazyků, na katedře anglické filologie, kde mám na starost výuku dvou hlavních kurzů v jarním semestru. Kromě toho chystám na katedře i přednášky s různými hosty. Mám v plánu navštívit i další univerzity a přednášet v Amerických centrech nebo knihovnách napříč Ukrajinou. Příležitostně pak budu pořádat online přednášky pro studenty z Chersonu a Charkovské národní univerzity V. N. Karazina (což je další místo těžce zkoušené válkou) v rámci partnerství v programu Aurora. Profesor Bystrov a jeho kolegové mě na katedře přijali velmi vřele. Těším se, že vybudujeme spolupráci na mnoha úrovních včetně stipendijních programů a výměnných pobytů.
Letecký útok, který jsem zmiňoval na začátku, moje studenty ani kolegy výrazně nevykolejil. Takové situace jsou za poslední dva roky na Ukrajině zkrátka denním chlebem. Za tu krátkou dobu, co jsem zde, jsem ale už vyslechl řadu srdceryvných příběhů. Jeden ze studentů katedry nedávno v nemocnici podlehl následkům zranění z bojů. Jedna pracovnice kolejí mi zase ukázala hrob svého zetě. Vyslechl jsem příběhy lidí, kteří nemají žádné zprávy o příbuzných, kteří zůstali na některém z Ruskem okupovaných území. Jiní mi zase vyprávěli, že se museli odstřihnout od příbuzných, kteří žijí v Rusku a uvěřili zvrácené ruské válečné propagandě přicházející z Moskvy. A není žádným překvapením, že skoro každý, s kým jsem se seznámil, má v rodině někoho, kdo uprchl do Evropy nebo i někam dál. Každodenní realitou je zde kromě přímých vojenských útoků také psychologická válka. Téměř není dne, kdy by se nerozezněly sirény, nebo se nad městem nevznášela hrozba bomby. V takových chvílích je nutné přistoupit k evakuaci osob ze škol a univerzit, což nejen narušuje výuku, ale negativně ovlivňuje také psychické zdraví všech dotčených. A to se přitom nacházím v jedné z nejbezpečnějších částí Ukrajiny.
Očekávám, že i nadále mi bude tento pobyt přinášet radostné i bolestné zážitky. Mám však pocit, že místní oceňují a váží si toho, že jsem se alespoň nakrátko stal součástí jejich komunity a univerzity. „Sláva Ukrajině!“
David Livingstone, katedra anglistiky a amerikanistiky FF UP, z angličtiny přeložila Kamila Šínová
