„Není to pouze moje ocenění, ale především celé naší univerzity,“ říká někdejší rektor UP a nynější náměstek ministra školství Jaroslav Miller o čestném doktorátu, který mu udělila kyjevská Národní pedagogická univerzita M. P. Drahomanova. Co znamená pomoc našich univerzit pro Ukrajinu? A jak vidí budoucnost vzájemné spolupráce?
O tom všem je řeč v rozhovoru s profesorem Jaroslavem Millerem.
Jak zásadní je pro vás právě tento čestný doktorát z kyjevské Drahomanovy univerzity?
Obecně jsem k podobným poctám spíše zdrženlivý. Jednak jsem si slávy užil ve svém životě již dosyta, ale především se domnívám, že pomáhat – pokud můžu – by mělo být automatickou a standardní součástí našich životů bez nároků na jakékoliv pocty. I z tohoto důvodu jsem v minulosti odmítl univerzitní medaili. Přesto má toto konkrétní ocenění pro mne značnou hodnotu, a to hned ze dvou důvodů. Ukrajina v posledních letech prožívá svou historicky těžkou hodinu, během níž podáváme této zemi a této konkrétní ukrajinské univerzitě pomocnou ruku. Jde sice o drobný střípek v mozaice celé české a evropské pomoci, ale něco pozitivního to říká o Univerzitě Palackého. Druhý důvod, proč si osobně velmi cením právě tohoto čestného doktorátu, se týká mé rodinné historie. Tři generace mých předků ze strany mého otce sloužily mezi lety 1870 a 1946 dnešní Ukrajině na historickém teritoriu Volyně. Takže mohu říci, že historickou afiliaci k této zemi má moje rodina ve své DNA. I z tohoto důvodu jsem u mne doma ubytoval ukrajinskou rodinu.
My sice hovoříme o minulosti, protože vy jste ten doktorát měl dostat už v roce 2020, kdy jste stál v čele UP. Tehdy z vaší iniciativy univerzita podpořila ukrajinské a také běloruské studenty, kteří uprchli ze své země. Předání ocenění ale zabránila pandemie covidu-19 a potom Rusko napadlo Ukrajinu. Podívejme se ale do přítomnosti. Válka stále pokračuje. Jak jsou z vašeho pohledu z ministerstva aktivní české univerzity v pomoci Ukrajině?
To, co dělá celé české školství, a netýká se to jen univerzit, ale i základních a středních škol, dalece přesahuje moje osobní očekávání i nejodvážnější představy ministerstva. Nemám na mysli pouze to, že například ministerstvo školství vypisovalo projekty na podporu integrace ukrajinských dětí, studentů a akademiků. Mluvím i o pomoci, která byla a je často spontánní. Řada českých univerzit navzdory nynější tíživé finanční situaci sama investovala do pomoci vlastní peníze a energii. Velice si toho vážím a vím, že děláme dobrou věc. Protože v současné době vystupuji také za MŠMT, rád sděluji, že i ministerstvo školství vysoce oceňuje pomoc celého sektoru.
Vy jste vysokoškolský pedagog a vědec. Jak tu situaci vnímáte i z pohledu této profese. Potkáváte se s kolegy či studenty, kteří odešli z Ukrajiny a dostali možnost pracovat nebo studovat u nás?
Pravidelně se potkávám jak s ukrajinskými studenty, tak i s běloruskými studenty a akademiky, kteří utekli ze své země. Útěk do cizí země a proces integrace jsou vždy zkouškou odolnosti. České univerzity i akademie věd samozřejmě nemají neomezené možnosti, přesto přijaly ke studiu či zaměstnaly stovky ukrajinských studentů a vědců. Před touto skutečností je třeba pokorně smeknout. Měl jsem tu čest, že jsem mohl být několikrát za poslední rok a půl na Ukrajině a vedl jsem řadu jednání s ukrajinským ministrem školství a také s několika rektory tamních univerzit. Všichni bez výjimky oceňují naši podporu a zároveň na ni spoléhají i po konci války.
Jaké jste z těchto setkání měl dojmy? Jak vnímají naši pomoc?
Příjemně mě překvapila a skoro až šokovala skutečnost, že ukrajinské univerzity vesměs jedou v režimu business as usual, tedy že studenti dál studují a univerzity se snaží, pokud je to možné, nijak nevybočovat z normálního provozu. Je to pochopitelně někdy velmi těžké. Ukrajinské školy a nemluvím jen o univerzitách, jsou velmi vděčné za to, co pro ně Česká republika dělá. Ukrajina děkuje nejen za materiální či finanční pomoc, kterou ji poskytujeme, ale také za to, že vzděláváme jejich děti. České školství – od regionálního až po vysoké školy – se snaží integrovat ukrajinské děti a studenty do vzdělávacího systému. Není to i s ohledem na kulturní i jazykové rozdíly úplně snadné, ale daří se to.
Jak ještě můžeme na Ukrajině podpořit akademický svět?
Myslím, že další „hvězdná hodina“ našeho vzdělávacího systému přijde v okamžiku, kdy skončí válka. V tu chvíli by Česká republika, naše univerzity měly partnerským institucím na Ukrajině nabídnout veškerou možnou pomoc. Bude potřeba pomoci s obnovou infrastruktury a řadou dalších věcí. Důležité ale také bude nabídnout tamním univerzitám pomocnou ruku při jejich integraci do evropského vzdělávacího procesu, což je mimochodem jeden z důvodů, proč mi byl udělen čestný doktorát. Je potřeba vtáhnout je více do Evropy a do různých evropských projektů, prostě udělat z nich partnery. Musíme jim tak ukázat, že k nám patří. A tady vidím velkou příležitost pro univerzity z regionu střední Evropy, které mají kulturně, jazykově i mentálně blíž k Ukrajině než třeba francouzské nebo skandinávské školy. Otevírá se například obrovský prostor pro jasnou profilaci a posílení pozice naší univerzity v rámci aliance Aurora, protože jsme to my, kdo má – zcela logicky – na starosti východní partnerství.
Válka už ale trvá dlouho. Nehrozí, že se naše pomoc vyčerpá?
Pomoc může mít řadu různých forem. Kromě té finanční existují i jiné možnosti. Někdy je důležité i psychické povzbuzení. Proto mají velký význam cesty českých politiků a dalších zástupců různých institucí na Ukrajinu. Pro naše partnery je nesmírně důležité vědět, že na ně nezapomínáme, že jsme stále s nimi. Osobně jsem při svých návštěvách byl svědkem, jak zásadní je pro ně vědomí, že nejsou sami. Dodává jim to sílu, aby se dokázali se všemi problémy, které jim válka přináší, lépe vypořádat.
Ten příběh bohužel zatím nekončí, válka pokračuje.
Ano, avšak ten příběh, může mít vlastně dvojí vyznění. Jednak to negativní, které jste zmínila – válka stále pokračuje. Ale můžeme vnímat i možný pozitivní konec. Příběh nekončí, protože spolupráce, kterou jsme navázali, je mnohem hlubší, než kdy byla v minulosti a bude určitě dál pokračovat. Naše znalosti o zemi, o níž jsme se donedávna zajímali pouze okrajově, jsou dnes mnohem kvalitnější a hlubší. Navíc díky přílivu uprchlíků se ukrajinská kultura stává součástí té české, což nás může jenom obohatit. V tomto smyslu tedy začínáme psát novou, byť možná dlouhou, kapitolu příběhu, v níž se ukrajinský vzdělávací systém stane součástí systému Evropské unie a Ukrajina sama se ve střednědobém horizontu stane členem našeho společenství. Moc bych to přál Ukrajině a moc bych to přál i nám.