Známá ruská spisovatelka Anna Matvejevová navštívila katedru slavistiky filozofické fakulty. V Rusku dosud nejvíce zaujala románem Ďatlovův průsmyk, v němž přiblížila záhadné okolnosti nevyjasněné smrti devíti členů studentské expedice v roce 1959 na Uralu. České vydání připravuje nakladatelství Akropolis.
V Olomouci Anna Matvejevová přednášela na téma vztahu fikce a non-fikce a problematiky využití dokumentárních zdrojů ve fikčním příběhu.
Dřív jste pracovala jako novinářka, proč jste se rozhodla psát prózu?
Ano, dřív jsem pracovala jako novinářka a literární editorka. I teď někdy píšu články o tématech, která mě zajímají, ale nestává se to často. Občas píšu knižní recenze. Snažím se od žurnalistiky držet dál, ale ona mě pořád dohání. Co se týká prózy – vždycky jsem ji chtěla psát, ale myslela jsem, že pro mladého autora je těžké hned začít psát nějaké zajímavé věci, pokud ještě nenasbíral zkušenosti, dokud se v jeho životě nestalo nic pozoruhodného nebo se třeba nestal svědkem určitých událostí.
Žurnalistika mě vždy živila, nemůžu si na ni stěžovat, ale myslím si, že být novinář a spisovatel jsou dvě odlišné věci. Novinář má jiné cíle – v určitém smyslu je to obsluhující personál. Nic špatného tím nemyslím, ale novinář má vždy nějakou zakázku, vždy někomu něco dluží – redaktorovi, vydavateli, čtenáři. Kdežto nad spisovatelem nikdo není. Ten jen píše, co se mu zachce.
Píšete pro nějakou konkrétní čtenářskou skupinu?
Píšu především pro sebe. Píšu to, co se mi líbí a co bych si sama chtěla přečíst, ale nikdy přitom nezapomínám ani na čtenáře. Jinými slovy – jsem svůj hlavní a první čtenář. Pokud to zajímá mě, tak je šance, že to zaujme i někoho dalšího. Vím, že čtenáři jsou, skoro každý den od nich dostávám zprávy, ohlasy na knihy. Svého čtenáře momentálně mám, ale žádnou konkrétní skupinu jsem si nikdy nepředstavovala.
Lišil se nějak zájem o váš román Ďatlovův průsmyk například v Jekatěrinburgu, kde příběh zná skoro každý, a v jiných městech Ruska nebo dokonce v zahraničí?
Je to mezinárodní téma, není to příběh místního významu. Po vydání francouzského překladu jsem začala dostávat zprávy od čtenářů i ze zahraničí. Jednou například přišel dopis od patologa z Hradce Králové, který psal disertaci a potřeboval originály pitevní zprávy. Toto téma přitahuje všechny. Žijeme v neobyčejné době, máme přístup ke spoustě informací o záhadných událostech, ale skutečných záhad, které by zaujaly všechny, je velmi málo. Mezi ně patří i tento případ – je málo pravděpodobné, že tajemství smrti Ďatlovy výpravy bude někdy odhaleno, a je v ní něco vzrušujícího a zneklidňujícího.
Jak dobře je tato událost známá v zahraničí?
V zahraničí se o ní teprve začíná mluvit. První překlad mého románu byl vydán ve Francii, teď se připravuje český a čínský. Dále uvidím, jak to půjde. Nejprve měla tato událost zejména místní charakter. Mluvilo se o ní ve Sverdlovsku, tak se dřív nazýval Jekatěrinburg, a ke zvýšení zájmu o toto téma došlo teprve před několika lety. Na setkáních se čtenáři v různých městech a zemích se vždy ptám, jestli mám o tom případu vyprávět. Ale všichni říkají: „Víme, nemusíte“.
Psal ještě někdo o tomto tématu?
Ano, určitě. Moje kniha sice byla o této události první, ale ne jediná. Můj román je starý již skoro 18 let, po něm se objevilo hodně jiných knih, některé z nich jsou velmi pozoruhodné.
Jak jste na téma tragické výpravy přišla?
Existuje film „Tajemství Ďatlova průsmyku“, to téma mě velmi zaujalo, chtěla jsem ho dále rozvést a propracovat. Právě film se stal inspirací pro vznik knihy.
Pořád vás ten příběh zajímá?
Pokud se objeví něco opravdu zajímavého a poutavého, tak se určitě s novými informacemi seznámím. Čtenáři mi často posílají odkazy na nová vyšetřování, ale zpravidla to nejsou seriózní fakta, jen další dohady a výmysly. Ale všechno to studuji, protože pořád doufám, že se možná přece jen dožijeme dne, kdy bude tajemství odhaleno, i když, upřímně, moc tomu nevěřím. Nedávno například nějaký starší člověk na Uralu prohlásil, že to byl on, kdo turisty zabil. Ale myslím si, že jeho výpověď nemůžeme brát vážně. Navíc už je to dávno, co jsem román napsala, teď mě zajímají i jiná témata, i když ďatlovci jsou pořád v mém srdci, pořád si každého z nich pamatuji.
Jaké verzi jejich tragické smrti věříte?
Za všechny ty roky jsem svůj názor nezměnila, myslím si, že v průsmyku opravdu proběhlo testování nějaké zbraně a že těla utrpěla značná poranění v důsledku těchto zkoušek.
V románu se hlavní hrdince dějí nevysvětlitelné, záhadné a mystické příhody. Co vás motivovalo k rozhodnutí zařadit do románu magické prvky?
Obecně mám ráda magické prvky, ale s mírou. Kritik Viktor Toporov řekl, že pracuji v žánru uralského magického realismu. Takže pokud chcete, je to projev onoho magického realismu. Zdálo se mi, že v tomto příběhu to bude vhodné, protože obsahuje hodně mystična a záhadna. I když nerada přisuzuji to, co se s postavami stalo, nevysvětlitelným silám, nemohu říct, že na ně úplně nevěřím.
Používáte ve své tvorbě magické prvky pravidelně?
Celkem ano. V románu „Zavidnoje čuvstvo Věry Stěninoj“ hlavní hrdinka například může mluvit s obrazy, může se dostat do jakéhokoliv z nich, ne ve smyslu, že by do nich vcházela jako do dveří, ale cítí třeba vůni květin, které jsou na plátně zobrazeny a tak dále.
Do jakého žánru byste zařadila svoji tvorbu?
Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Nemám ráda definice, nemám ráda pokusy vtěsnat do hranic žánru něco, co tam nepatří. Myslím si, že je to úkol kritiků, literárních vědců, filologů, čtenářů, ale spisovatel by měl psát a o nic jiného se nestarat.