Hned tři olomoučtí historici Univerzity Palackého – Jaroslav Miller, Jana Burešová a Miloš Trapl – jsou podepsáni pod knihou, která popisuje dosud nezmapované dějiny českého exilu v Austrálii. Včera novinku představili v Coffee Library ve Zbrojnici.
„V roce 2010 jsem hostoval jako profesor na univerzitě v západní Austrálii a čirou náhodou jsem se tam seznámil s komunitou Čechů, kteří byli potomky exulantů z roku 1948 nebo 1968. O své identitě měli jen mlhavou představu. Měli ale zároveň archiv exilového spolku, s nímž si nevěděli rady,“ popisuje začátek „australské“ práce jeden z trojice autorů knihy, rektor Jaroslav Miller. Jako historik dokázal vyhodnotit objevené materiály a také věděl, že náš politický exil v Austrálii dosud nikdo nezpracoval. Spolu s kolegy proto dali dohromady projekt, který měl zaplnit jedno z bílých míst na mapě exilové historie.
Kniha Český exil v Austrálii (1948–1989) tak zachycuje dosud nezpracovanou exulantskou historii. Austrálie totiž po druhé světové válce nabídla mnohým Evropanům možnost exilu a vybudování nové existence. Poúnorový a později i posrpnový exil z Československa tam tak představoval početně silnou a organizovanou komunitu. „Její velikost se měnila v průběhu času, ale zhruba můžeme mluvit o dvaceti tisících exulantech,“ vysvětluje historik a spoluautor knihy Miloš Trapl. Zatímco různé exilové aktivity například v Německu nebo Americe jsou dostatečně známé, o australských se mnoho nevědělo. „Přitom fungovaly úplně stejně. V Austrálii bylo na třicet exulantských spolků, vydávaly se časopisy, existovaly fotbalové kluby, působili tam výtvarníci, divadelníci,“ dodává Miloš Trapl.
Monografie je rozdělena do sedmi kapitol, které se věnují mimo jiné Čechům v Austrálii před druhou světovou válkou, osvětlují australskou imigrační politiku, organizaci českého exilu nebo jeho protikomunistické aktivity.
Jak připomíná třetí z autorského týmu, historička Jana Burešová, kniha ale není jediným výsledkem mnohaletého bádání. „Vydali jsme i řadu dílčích studií. Nasbírali jsme hodně materiálů, které se zatím všechny nevešly ani do článků, ani do této knihy. Máme tak ještě jedno téma, které chceme zpracovat. Zaujala nás totiž postava Františka Váni, muže, který třicet let vedl exilový časopis Hlas domova. Je to výrazná osobnost, které by si zasloužila biografii,“ nastiňuje další plány Jana Burešová. Jaroslav Miller pak připomíná i další aspekt jejich bádání. „Podařilo se nám dát dohromady archiv českého exilu v Austrálii. Od řady spolků jsme totiž dostali archiválie, a tak jsme mohli při Centru pro československá exilová studia, které je v Olomouci, vybudovat archiv, který teď musíme vytřídit a klasifikovat.“
Uvedení knihy se v Olomouci účastnila i její recenzentka, historička Milada Polišenská z Anglo-American University v Praze. „U výzkumu, který byl podkladem pro napsání, mě zaujala jeho komplexnost. To, jak autoři dokázali proniknout do nejrůznějších vrstev exilového a emigrantského prostředí. Jak nelitovali námahy, aby se dostali do archivů, navazovali osobní kontakty, získávali svědectví. Myslím, že ta kniha má ohromnou vypovídací hodnotu. Navíc je z ní znát vyzrálost badatelů, kteří už mají dostatek zkušeností s problematikou, aby dokázali vše na úrovni zhodnotit,“ soudí Milada Polišenská a oceňuje i formu, kterou je kniha napsaná. Podle ní působí jednolitě, čtivě. „Když na nějaké knize pracuje několik autorů, často se stane, že výsledkem je soubor několika kapitol, vlastně sborník. To se v tomto případě nestalo. Celý text je velmi kvalitně zpracovaný, velmi dobře se čte.“
Monografii Český exil v Austrálii (1948–1989) vydalo Nakladatelství Lidové noviny a je výsledkem projektu Grantové agentury České republiky.