Ve své vynikající knize Sonic Experience, zabývající se vztahem mezi zvukem a městským prostředím, filozof Jean-François Augoyard definuje fenomén rezonance jako „vibrace, ve vzduchu nebo skrz látku, pevného elementu. Tvorba rezonance vyžaduje relativně vysokou akustickou hladinu a soulad mezi šířící se frekvencí a objektem, který je rozvibrován“.
V méně odborných slovech lze říci, že vznik rezonance je zdánlivě v momentě, kdy dva nebo více různých objektů vytvoří navzájem se doplňující a „rezonanční“ vztah skrze vibraci. Účinky této vibrace mohou být spíše mírné, jindy ale mohou vést k více rušivým situacím, jako je například moment, kdy se sklenička na víno rozbije kvůli něčímu zpěvu, který ve správný moment dosáhne správné výšky. Tento příklad se skleničkou se stal klasickou ukázkou, která ilustruje že jev rezonance ve svém základě obsahuje docela výbušný potencionál.
Ve svém každodenním použití slova rezonance máme sklon k méně akademickému, přesto souvisejícímu přístupu. Říká se, že s něčím „rezonujeme“ když určitý zážitek, jako je třeba přednáška, kniha, píseň, obraz nebo rozhovor vybočuje z ostatních zážitků a zdá se, jako by mezi námi vzniklo hlubší spojení, než jsme na první pohled čekali. Něco na té písničce souznělo s našimi minulými zkušenostmi, nebo třeba v nás nějaká kniha vyvolala určitý pocit který jsme nepocítili už roky.
Bylo by tedy vhodné říci, že konference na téma sémiotiky rezonance, pořádána International Semiotic Institute v Olomouci, tento pojem skvěle vystihla, jelikož na konci celé události byl doopravdy vidět určitý sdílený pocit této společné „rezonance“ napříč všemi účastníky. Všichni sdíleli velmi podobné zájmy skrze velký počet témat; bylo to jako by byl každý naladěn na stejnou frekvenci.
Retreat, pořádán v krásném Uměleckém Centru Univerzity Palackého, se konal čtyři dny, které byly plné fascinujících debat ohledně konceptu rezonance v rámci sémiotické teorie. Během programu se udály diskuse na široký výběr témat, jako bylo například využití zvuku a rezonance jako zbraně, sémiotika hudebního vnímání, a dokonce debaty o důležitosti pojmů jako jsou „primární“ nebo „sekundární“ modelovací systémy v současném sémiotickém prostředí. Sestava přítomných myslitelů byla neuvěřitelně různorodá, a možnost spatřit tu širokou diverzitu intelektuálních pozadí, které se sebou mnozí z nich přinesli, byla úžasným zážitkem. Působilo to jako skutečné propojení myslí sémiotické komunity, a z každé přednášky jsem odcházel plný nových myšlenek a pohledů na věci skrze sémiotickou perspektivu, které by mě předtím nenapadly.
Co se týče samotného programu, každý den se skládal z kombinace kratších studentských prezentací, které byly doplněny delšími plenárními přednáškami a workshopy. Každý z prezentujících dostal dostatek času, aby ukázal své nápady, což bylo následováno diskusním panelem, kterého se mohlo zúčastnit publikum a na cokoliv se zeptat. Tento formát se projevil jako velmi úspěšný, a vedl k velmi přirozené oboustranné dynamice mezi přednášejícím a publikem. Studentské prezentace byly vmíchané mezi těmi delšími, díky čemu celý den působil velmi aktivně a živě; zdálo se, že každý den měly všechny přednášky zhruba stejně velké publikum, což zcela jasně vypovídá o úrovni zajímavého obsahu, který konference dokázala celkově dát dohromady.
Samotný obsah programu se skládal z neuvěřitelného množství vynikajících studentských prezentací, kvůli časovým omezením (a taký mým nedostatkům v oblasti psaní poznámek) ale bohužel mohu vyjmenovat pouze pár.
Během konference několikrát došlo na uznání sémiotického propojení hlasu a obličeje, a Andrea Miccolis se svou prezentací Between voice and face: semiotic relationships (Mezi hlasem a obličejem: sémiotické vztahy) byla nejspíše ta, která mě nad tímto tématem nejvíce dovedla k zamyšlení. Když se zamyslíme nad faktem, že výrazy obličeje i lidský jazyk oba tvoří znakové systémy, o kterém z nich lze říci, že má přednost? Tato situace nabízí zajímavou fenomenologickou souhru, jelikož obličej i hlas (včetně tónu) oba předávají sémiotickou směs, které musíme porozumět, aby mohla jakákoliv forma významu být při komunikaci správně doručena.
Mezi další fascinující studentskou prezentaci patřil Jorge Luis Flores a jeho Archimboldo’s smile: fractures in the realism of Roberto Bolano’s 2666 (Archimboldův úsměv: zlomy v realismu v 2666 Roberta Bolaña). Přednáška se zaměřovala na dystopický román slavného hispánského spisovatele Roberta Bolaña, který zdánlivě zastává pozici, že možná umění samotné má schopnost prorazit degenerující společností světa 2666. Ve světě, který se může čím dál více podobat tomu v Bolañově románu, tato přednáška vyniká svou skvělou relevancí v době, kdy se globální dezinformace a sociální nesoudržnost čím dál více stává standardem.
Studentské prezentace samotné stály za cenu vstupného, ale ani plenární přednášející nezůstali pozadu. Prezentace jako byla jako Ekaterina Velmezova s A “crisis” or a “golden age”? Phonetics at the beginning of the 20th century (about the notion of epistemological expectation) (“Krize” nebo “zlatý věk”? Fonetika na počátku 20. století (o pojmu epistemologického očekávání)) nás provedla skrze točité zvraty a obraty tvořící historii hluboce sporných debat lingvistického prostředí v minulém století.
Július Fujak studenty provedl fascinujícím hudebním workshopem, kde dokonce i samotná konferenční místnost byla použita jako instrument. Studenti byli vedeni k využití absolutně čehokoliv v místnosti k vytvoření zvuku, ať už to je dupání nohou, tleskání nebo i plácaní do zdi. Na konci workshopu i samotný Fujak ležel na zemi a klepal a plácal sebou o podlahu, aby dokázal že jakýkoliv zvuk může být přidán do kompozice, pokud je tak učiněno s promyšleným záměrem.
Prezentace a workshopy byly následovány řadou večerů strávený zahradními večírky, pub crawly, DJ sety a hromadou dalších událostí které nás zvedly na nohy a provedly po Olomouci. Jelikož jsem nikdy předtím v Olomouci nebyl, byl jsem po příjezdu docela zaskočen. Olomouc patří mezi ty zajímavější, malá ale propojená, Evropská města, které jsem zatím navštívil, a podobně jako Tartu v Estonsku, má Olomouc poměrně velikou studentskou populaci. Samotné město obsahuje poměrně velkou část skládající se z uliček proloženými kočičími hlavami, což na první pohled může znít jako jakékoliv jiné evropské město (Staré Město v Tallinnu, například), ale říct toto o Olomouci by bylo poměrně nepatřičné. Architektura je velmi různorodá, skládající se z velkého počtu kostelů, a i budovy školy mají velmi specifický charakter. Městská hromadná doprava je taktéž úžasná, a dokáže vás dopravit prakticky do kterékoliv části města do 15 minut. Celé město působilo velmi živě, což z něj podle mě udělalo perfektní volbu pro tuto konferenci.
Teď, když jsme shrnuli celou akci, řečníky a na konec i místo, co si z toho všeho můžeme odnést? Jak už bylo řečeno, téma rezonance bylo pro akci Semiotic Resonance neuvěřitelné výstižnou volbou, a myslím, že koordinátoři konference by měli být velmi pyšní na sebe i na práci, kterou odvedli při sestavování celé události. Ľudmila Bennett i Israel Chávez odvedli skvělou práci při organizaci, při čemž mě (a určitě i ostatní) svým úsilím silně inspirovali a ukázali nám, že je skutečně možné do sémiotiky přinést zajímavé myšlenky v takové míře, kterou jsem sám ještě nespatřil. Tyto nápady byly fascinující, důsledné, náročné ale i poučné; ani jeden z přednášejících nepůsobil, že by se zúčastnil pouze, aby si mohl doplnit životopis. Z těchto důvodů si myslím, že retreat Semiotic Resonance byl jednoznačný úspěch, a i proto napjatě čekám na další projekt od International Semiotic Institute.
Nick Cavazos, přeložila Karolína Havelková