Alexander Ivanov: Je důležité pokládat si otázku, zda bychom měli zasahovat do lidské DNA

V rámci soutěžní části konference Mozaika poznání se zájemci seznámili se šestnácti příspěvky studentek a studentů Pedagogické fakulty UP. V její velké aule zazněly zajímavé informace jak z oborů neučitelských a učitelských, tak z oboru umělecká činnost a tvorba. K pracím, které získaly ocenění, patřil i Překrásný nový svět Alexandera Ivanova, doktoranda oboru Výtvarná pedagogika.

Mozaika poznání je studentská soutěžní konference, jejímž cílem je kromě podpory talentovaných a tvořivých studentů PdF UP i prohlubování jejich vědecké, odborné a umělecké činnosti. Také sedmnáctý ročník této konference, konaný v rámci fakultních Dnů vědy a umění, nabídl celou řadu aktuálních zajímavých témat. Sedmičlennou porotu nadchl například sochařský objekt s názvem Překrásný nový svět. Jeho autor Alexander Ivanov, doktorand oboru Výtvarná pedagogika.

Váš Překrásný nový svět zvítězil v umělecké části soutěže. O čem vlastně je?

Sochařský objekt, v němž se odkazuji na dílo Aldouse Huxleyho Konec civilizace aneb Překrásný nový svět, je mou diplomovou prací. Kromě uvedené knihy jsem se inspiroval i mytologickými příběhy o stvoření člověka, a především relativně novou metodou genového inženýrství CRISPR-Cas9. Tvarosloví výsledného díla pak odkazuje na známou společenskou hru Jenga.  

Jde o vícedílnou věž pokroucenou do dvoušroubovice DNA. Každá z pětapadesáti hnědých a bílých cihel symbolizuje jeden gen. Při tvorbě jsem se vracel i do dětství. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem se u své babičky na zahradě pokoušel stvořit z obyčejné hlíny postavu člověka. Tehdy jsem si poprvé hrál na „boha stvořitele“. Překrásný nový svět mě do této role po letech vrátil.

Ve výsledném díle jsem se snažil znázornit přirozený proces dědičnosti genetické informace. Nahodilost genů a jejich potenciální nedokonalosti byly pro sdělení mé ideje klíčové. I proto ani jedna cihla není identická, každá z nich je unikátní. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak by mělo výsledné dílo vypadat. Odpověď na tuto otázku jsem nalezl ve známé společenské hře Jenga. Jeden z důležitých aspektů hry spočívá v tom, že pokud uděláme spoustu změn, stává se stavba nestabilní. To platí i v oblasti genového inženýrství. Čím více změn v genetické informaci učiníme, tím se více vystavujeme riziku, že by se mohlo něco pokazit. Právě na tuto skutečnost upozorňuje svou podobou výsledný sochařský objekt. Mým záměrem bylo vstoupit do veřejného prostoru s otázkou, zda bychom jako lidstvo měli zasahovat do lidské DNA. Pakliže zaujmeme kladné stanovisko, je důležité, abychom si uvědomovali rizika s editací genomu spojená.

Vaše práce nedává odpovědi, vede k zamyšlení…

Přesně tak. Mým záměrem nebylo zaujmout jasné stanovisko, ale naopak podnítit diváka k tomu, aby si zkusil odpovědět sám za sebe. Pokud se dobře podíváte na mou diplomovou práci, uvidíte více než metr a půl vysokou věž s povytaženou, ne příliš povedenou cihlou. Vedle na stole se pak nachází tvarově téměř dokonalá bílá cihla. Abstrahovaná podoba sekvence DNA by měla diváka vybízet k tomu, aby si pohrával s myšlenkou přímé editace lidského genomu. Stačilo by pouhé natažení ruky a pasivní pozorovatel by se mohl stát genovým inženýrem či bohem stvořitelem tím, že namísto defektivního genu vloží do dvoušroubovice DNA gen dokonalý. Cílem mé práce bylo podnítit veřejnost k tomu, aby se nad možností použití této revoluční metody minimálně zamyslela. Už například proto, že pomyslný Rubikon byl v Číně překročen tím, že se narodila první dvojčata s geneticky modifikovanou DNA. Metody genového inženýrství lákají nejen svým medicínským potenciálem, ale zároveň i možností nekontrolovatelného vylepšování lidského druhu.

Co pro vás vítězství v dané kategorii této konference znamená?

Zadostiučinění. Pracoval jsem intenzivně. V ateliéru jsem strávil necelé tři měsíce čistě prací na výsledném objektu, denně téměř deset hodin. Má práce má přesah i do didaktiky. Vytvářel jsem pro děti kroužky s vědecko-popularizačním přesahem, které se věnovaly genovému inženýrství. V návaznosti na mou diplomovou práci si děti hrály na antické bohy nebo na superhrdiny. Ve spolupráci s kolegy a kolegyněmi z Pevnosti poznání jsem vytvořil výukový program věnovaný extrakci DNA, ve kterém si účastníci „geneticky programují“ lidské kolonisty planety Mars.  

Diplomovou práci jsem úspěšně obhájil pod vedením výtečného sochaře a skvělého pedagoga docenta Roberta Bučka. Do soutěže jsem šel s tím, že bych rád vyhrál.

Soutěže Mozaika poznání jste se účastnil poněkolikáté. Co byste vzkázal studentům?

Ať s účastí neváhají. Je to jednoznačně výborná příležitost prezentovat se v umělecké, ale i jiné tvorbě už v bakalářském či magisterském studiu. Tato konference nabízí příležitost prezentovat se ve velmi příjemném prostředí.  

Jaké máte plány?

Na počátku navazujícího magisterského studia jsem se definitivně rozhodl, že se budu věnovat pedagogické profesi. To je znát i z mé diplomové práce, v níž jsem se věnoval jak popularizaci vědy, didaktice, tak i umění. Rozhodl jsem se však, že v oboru budu pokračovat v rámci doktorského studijního programu. Zároveň jsem přijal nabídku vést na částečný úvazek edukační oddělení ve zdejším Vlastivědném muzeu. To je pro mě velká výzva. Přestože nemá Centrum muzejní pedagogiky VMO dlouhou historii, již nyní máme stabilní tým lektorů z řad studentů univerzity. Vytváříme edukační programy pro žáky MŠ, ZŠ a SŠ s důrazem na podobu a kvalitu edukačních pomůcek, dále pořádáme doprovodné programy k výstavám, eventové akce, workshopy a řadu dalších činností. Myslím, že se mé doktorské studium výborně propojuje s profesním životem. A jaké mám plány? Jednou bych se rád vrátil i k umění. Mám rád práci s hlínou, je to vynikající antistresová činnost.