Na počátku psané jurisdikce moravských Slovanů, jež nahradila dosavadní zvykové (obyčejové) právo, stojí staroslověnský Zakon sjudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky, tj. světské osoby), pořízený ve 2. polovině 9. století sv. Konstantinem-Cyrilem, snad i za spoluautorství sv. Metoděje, na nějž navázal sv. Metodějem sestavený staroslověnský Nomokánon (sbírka církevních kánonů doplněná světskými zákony týkajícími se církve). Roku 1039 vyhlásil český kníže Břetislav nad hrobem pražského biskupa sv. Vojtěcha v polském Hnězdně tzv. Břetislavovy dekrety (zaznamenané v latinském znění kronikářem Kosmou). Tzv. Statuta Konrádova vyhlásil kníže Konrád II. Ota roku 1189 na sjezdu velmožů v Sadské u Nymburka. Text statut je znám až z jejich pozdějších opisů pro moravské úděly, první opis pochází z roku 1222. Statuta zejména stanovila, že držba panovníkem darovaných pozemků se stává dědičnou – ovlivnila tak rozvoj domácího lenního práva, bylo připuštěno i dědické právo žen.
Právní knihou, jíž se od 14. do počátku 18. století řídila města v oblasti dosahu německého magdeburského práva, u nás tedy v severních a středních Čechách a na severní a střední Moravě i ve Slezsku, byla tzv. Míšeňská právní kniha. Dělo se tak přes snahy panovníků o jednotné zemské právo v Čechách, zejména prostřednictvím Práv městských Pavla Kristiána z Koldína vytištěných roku 1579. Magdeburské právo kodifikoval před rokem 1257 rytíř a soudce Eicke von Repkau pod názvem Saské zrcadlo (Speculum Saxonum, jinak též Saxonia, Ius municipale Magdeburgense). Edici této knihy z rukopisu uloženém v Moravském zemském archivu v Brně, s obsáhlým komentářem, pojednávajícím o vývoji magdeburského práva a o rukopisech užívaných v Olomouci, uskutečnili v roce 2010 Libuše Spáčilová, profesorka germanistiky na FF UP, a Vladimír Spáčil, emeritní ředitel Státního okresního archivu v Olomouci; k edici je připojen jazykový rozbor čtyř rukopisů Míšeňské právní knihy majících vztah k Olomouci.
Táž dvojice badatelů na tuto publikaci navazuje obsáhlou monografií České překlady Míšeňské právní knihy (Memoria Olomouc, 2018, 909 stran). O náročnosti přípravy a fundamentálním přínosu dotyčné monografie pro historii české právní terminologie svědčí skutečnost, že na území Čech je dochováno celkem 17 rukopisů překladů Míšeňské právní knihy, jeden rukopis vznikl v Jevíčku na severozápadní Moravě, a poslední známý rukopis slezské provenience je nyní uložen ve Vídni. Východiskem komparace těchto rukopisů byl tedy jejich soupis a detailní popis, jakož i volba rukopisu P z let 1469–1470, zhotoveném litoměřickým městským písařem Jakubem Koženým z Krbové, pro transkribovanou edici.
O vývoji městského práva v českých zemích, o jeho ovlivnění středověkou německou kolonizací a o významu města Litoměřice jakožto právní instituce a instance a zdejším městském soudu jako vrchní stolice magdeburského práva pro větší část území severních Čech a o českých překladech Míšeňské právní knihy pojednává Historický úvod monografie. (Poznamenejme v té souvislosti, že se městský soud v Olomouci, řídící se rovněž magdeburským právem, obracel se s žádostmi o právní poučení k městskému soudu ve Vratislavi.) Následující, klíčová kapitola monografie nese název Vybrané lexikální jevy v českých překladech Míšeňské právní knihy; v podkapitolách je věnována pozornost germanismům v českých překladech Míšeňské právní knihy, frazémům v těchto překladech, způsobům překladů Míšeňské právní knihy a omylům překladatele či písaře, sémantickým a lexikálním polím (oblastem, jež jsou volně spojeny určitým tematickým významem) – konkrétně představitelům justice a pokrevnímu příbuzenstvu, a konečně vlastním jménům v českém překladu Míšeňské právní knihy.
Na transkribovanou edici litoměřického rukopisu (P) Míšeňské právní knihy (edice je opatřena rejstříkem věcným, jmenným i místním) navazuje důkladné Porovnání jednotlivých rukopisů s rukopisem P, jež umožňuje spolu s připojeným Stručným glosářem učinit si představu o diferencích v podstatných pasážích překladů tohoto právního spisu, a tedy i o míře porozumění originálu ze strany překladatelů – z tohoto hlediska tyto pasáže nové monografie L. a Vl. Spáčilových mimořádně obohacují českou historickou translatologii.
I pro laika může být četba Českých překladů Míšeňské právní knihy dokladem vyspělosti českého právního myšlení a právní terminologie ve vrcholném středověku– ostatně první čtyři rukopisy spadají svým vznikem do let vlády císaře Karla IV. Překladatelé ovšem tehdy tlumočili nezřídka doslovně a toporně, neváhali ani před germanismy či kalky, tj. doslovnými překlady. Za všechny uveďme výraz „nehtopřietel“, něm. „nagelmage“, tj. příbuzný sedmého, posledního stupně příbuzenství, který je ještě oprávněn dědit: „Na čtvrtém stojí nehet a nic článek, protož se tu skonává rozkolenie a slovú nehtopřietelé.“ (Koleno, pokolení jako výraz pro příbuzenství souvisí s obyčejem popisovaným starořeckým básníkem Homérem, kdy novorozeně bylo položeno před otce na zem; jestliže je otec zvedl a položil si je na kolena, dal tím najevo, že toto dítě považuje za svého potomka.) Ale i v dnešní době platí: „Ten jest zloděj, kterýž krade, a ten, kterýž kradeného zbožie zapří, a to pod ním nalezeno bude. A ten jest zloděj, ktož k tomu klíče nosí.“
Jiří Fiala, emeritní profesor UP