Studentka zdravotnického záchranářství na Fakultě zdravotnických věd UP Barbora Šimečková se letos rozhodla poprvé absolvovat závod Czechman, o kterém jeho organizátoři prohlašují, že patří k nejtěžším triatlonům na světě. Jen pro představu – po téměř dvoukilometrovém plaveckém úseku nasednete na kolo a šlapete devadesát kilometrů, abyste poté sesedli a běželi dalších jednadvacet kilometrů.
Barbora celý závod zvládla zdolat ve vysněném čase a příští rok si chce troufnout rovnou na Ironmana. Tréninky bude ale muset skloubit s přípravou na státnice.
Jak dlouho už se triatlonu věnujete a která ze tří disciplín je vaší nejsilnější?
Triatlon mě zaujal až tak dva roky zpátky, když jsem začala na silničce. Závody v silniční cyklistice mě ale vůbec nelákají, je to hrozně nebezpečný sport. V dlouhém triatlonu je zakázaný drafting (jízda těsně za jiným jezdcem nebo skupinou jezdců, pozn. red.), takže je to kolo klidnější a o něco bezpečnější. Na gymplu jsem se hodně věnovala plavání, tak jsem si naivně myslela, že mi to v triatlonu získá výhodu. Po Czechmanovi už si to nemyslím, to se s bazénem nedá srovnávat. Je to spíš taková mela o místo nad hladinou, všude samá ruka, noha... A ta orientace na otevřené vodě je taky docela náročná. Mou silnou stránkou je spíše kolo. A i tou nejzábavnější.
Co vás přimělo přihlásit se ke studiu záchranářství na olomoucké fakultě?
Po maturitě jsem se hlásila na fakultu zdravotnických věd a lékařskou fakultu. Dostala jsem se na obě školy, ale dala přednost medicíně. Vydržela jsem tam tři roky. Každý semestr byl ale boj, pořád jsem váhala, jestli je to to, co chci opravdu dělat. Během studia jsem se stala členkou studentského spolku Life Saving Support, to mě hodně chytlo. A pak se to nějak sešlo, částečně i z rodinných důvodů, že jsem s medinou sekla a přešla na záchranáře. A nikdy jsem té změny nelitovala, spíš naopak.
Co jsou podle vás základní předpoklady pro to stát se dobrým záchranářem? Jak důležitou roli hraje fyzička?
Když se kouknu na náš ročník, každý se sportu věnuje, ale v různé podobě. Takže spíš než o fyzičku jde podle mě o nějakou lásku a motivaci k pohybu, ty praktické dovednosti se pak naučíme na odborných soustředěních a dalších akcích. Kromě fyzické stránky jsou ale určitě zásadní i kvality jako rozhodnost, vytrvalost a pohotovost. A ty se snoubí u sportu i u mé budoucí profese.
Jak zvládáte zkombinovat učení s tréninky a přípravou na závod?
Nevím, jestli se tomu dá říkat, že zvládám... Začátkem roku jsem si sepsala tréninkový plán a snažila se ho dodržovat, jak moc to šlo skloubit se školou a prací. Už nebydlím u rodičů, takže jsem si ke studiu a sportům přidala práci v porodnici a dojíždění z Brna. Náročnější je to hlavně v období praxí. Někdy se mi po dvanácti hodinách na záchrance už opravdu nechce na bazén, ale řeknu si – nadrobila sis to sama, tak si to taky sněz. Čím líp se připravím, tím víc si potom užiju samotný závod. Dlouhé běhy a kolo zvládám o víkendu, protože to jsem v práci kratší dobu. Hodně mi pomáhá můj přítel. Navaří, uklidí, opraví mi kolo a ještě strpí moje unavené nálady. No, nezávidím mu.
Kolik triatlonových startů už máte za sebou?
Já se považuju spíš za takové triatlonové miminko. Na Czechmanovi jsem byla poprvé minulý rok, ale to šlo o štafetu. Domluvili jsme se s kamarády a byla to skvělá atmosféra. Tenkrát jsem jela kolo, ale v hlavě už jsem si říkala, jak to chci příště zvládnout komplet. Letos už se ke mně naše štafetová skvadra nepřipojila, jen přítel se mnou zase jel a dělal mi support, chudák. Kromě Czechmana jsem se akorát kdysi zúčastnila místního triatlonu kousek od naší chalupy, Šutr Triatlon se to jmenuje. Tam jsem tehdy skončila druhá, ale to už je rok dva zpátky.
Jaký byl z vašeho pohledu letošní ročník Czechman?
Letos nás trochu potrápil déšť, už od rána lilo jako z konve a přestalo až v půlce trati kola. Docela to ovlivnilo i obezřetnost závodníků na trati, bylo pár pádů. Potom už se ale vyčasilo a díky předchozímu dešti ani nebylo extrémní horko, takže nakonec ideál. Mě to hrozně bavilo celou dobu, navzdory křečím a bolestem, které mě trochu dohnaly na běhu.
Dala jste si nějaký časový limit, vysněné umístění?
Můj vysněný cíl byl splnit závod pod pět hodin a třicet minut, ale ve skutečnosti jsem počítala spíš s časem pod šest hodin. Přece jen to byl můj první dlouhý triatlon, cokoli se může pokazit i u zkušených, natož u takového holátka. Když jsem ale končila kolo s celkem solidním časem, svitla mi naděje, že by to přece jen mohlo vyjít. Na běhu mě potrápily žaludeční trable, ale nakonec jsem to nějakým zázrakem ustála a ono to vyšlo – 5:29:45. Taková sladká tečka za parádním dnem.
Chystáte se letos ještě na nějaký další závod?
V říjnu se s kamarády chystáme na maraton v Košicích, jinak už toho letos moc neplánuju. Přece jen je to i dost finančně náročné – vybavení, výživa, tréninky, startovné… Takže se radši poctivě připravím na příští rok. Přes zimu se hodlám oddat tréninku na celého Ironmana a v příštím roce ho zkusit zdolat – 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů kolo a 42 kilometrů běh. Takže dvojnásobek toho, co jsem absolvovala na Czechmanovi. Uvidím, jak to všechno dopadne. Přece jen nesmím zapomínat, že příští rok mám i státnice!
