Nebývalý zájem vzbudila letošní výroční přednáška k poctě prvního rektora obnoveného vysokého učení v Olomouci Josefa Ludvíka Fischera, která se uskutečnila v aule Pedagogické fakulty UP. Hostem byla „jaderná dáma“, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, komunální politička a hrdá obyvatelka Pyšel na Benešovsku, Dana Drábová.
O jejím smyslu pro humor a nadhledu se přesvědčili posluchači v aule a je patrný i z rozhovoru, který poskytla Žurnálu UP, třebaže v něm hovoří spíše o vážných tématech.
Jak vzpomínáte na univerzitní život, na dobu vašich studií na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze?
Tahle fakulta mi vlastně ve výběru vysokých škol tak trochu zbyla. Po pečlivé selekci, co bych mohla dělat z hlediska mé lenosti, velmi chabé paměti, talentu na různé věci a netalentu na věci jiné, se výběr zúžil na techniku. Ideálně takovou, kde by se příliš nepraktikovalo technické kreslení, protože v té době ještě počítačové aplikace pro projektování nebyly. Takže mi zbyla fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská a dodnes to považuji za výbornou volbu. Jistě jsou i jiné vysoké školy, fakulty a katedry, jimž nejde jen o to, aby si student narval do hlavy spoustu věcí, které po absolvování zkoušky nikdy nebude potřebovat. I já jsem samozřejmě takové zkoušky zažila, třeba Matematickou analýzu 1, 2, 3 a supersložité integrály. Naše fakulta ale patřila k těm, které kladou důraz na praktické věci, aby student uměl myslet, vyřešit problém a kriticky pracovat s podklady. Rok po promoci jsem na naší fakultě začala učit a učím dodnes, svou alma mater jsem tak vlastně nikdy neopustila.
Když se řekne jaderná energie, spousta lidí si automaticky vybaví Černobyl nebo Fukušimu. Proč si toto sousloví s sebou nese určité stigma a je veřejností vnímáno jen negativně?
Musíme především pracovat s faktem, a týká se to i jiných oborů, že vnímání rizika málokdy souvisí s jeho skutečnou velikostí. To se v nás perou ty dvě mozkové hemisféry. Jeden můj kamarád říká: Víš, problém je v tom, že člověk je také rozumný. Ale ne jenom rozumný, protože hodně využívá i pravou mozkovou hemisféru, která hodnotí věci v symbolech, emocích, a vytváří si tedy obraz světa, který se jí svým způsobem líbí, i když je někdy spojený se strachem. Můj dobrý známý František Koukolík tvrdí, že kdyby nebylo strachu, lidstvo by nepřežilo. Nemůžeme se tedy divit, že jaderná energie, která se lidstvu představila bombami na Hirošimě a Nagasaki a která je doprovázena velmi řídkými haváriemi – za sedmdesát let, co jsou jaderné elektrárny v provozu, měly širší dopad na okolí události v Černobylu a Fukušimě – vyvolává znepokojení a strach. Jaderná energetika má přitom vynikající statistiky bezpečnosti, ale naše vnímání je zatíženo stigmaty, která jsem právě zmínila. Snaha s těmito stigmaty bojovat může být úspěšná jen do určité míry. Vždycky tady bude patnáct až dvacet procent lidí, kteří se budou jaderné energetiky velmi obávat. I oni jsou vlastně naše cílová skupina pro osvětu, ale musíme si být vědomi toho, že je to ve své podstatě marné úsilí. To ale neznamená, že máme s osvětou přestat, protože když z těch dvaceti procent budeme kousek po kousku ukrajovat promile, tak to bude fajn.
Každý rok se objevuje aktuální čas na hodinách posledního soudu, které ukazují, kolik minut zbývá lidstvu do možné globální katastrofy. Sledujete tento údaj a jste v tomto i s přihlédnutím k událostem v letošním roce spíše optimistka nebo pesimistka?
Snažím se pohybovat v rovině realismu. Když se totiž podíváte na dlouhodobý průběh toho časového ukazatele, zjistíte, že čas do pomyslné dvanácté hodiny se permanentně nezkracuje. On spíše kolísá podle toho, jaká je zrovna geopolitická situace. Momentálně se ke dvanácté blíží tak, jako se k ní blížil před šedesáti lety v době Karibské krize. Jaderné zbraně, kterých se tento odpočet týká, mají – a možná to bude znít cynicky – jednu dobrou vlastnost. Tím, jak demonstrovaly své superničivé účinky, tak dokázaly zabránit třetí světové válce. Jestliže je více států, které jaderné zbraně vlastní, tak funguje princip odstrašení. Existuje pro to termín – vzájemně zaručená destrukce. Každému, kdo by chtěl jaderné zbraně použít, je jasné, že budou použity proti němu. Tato udržovaná rovnováha nás chrání před tím, že by ručičky na hodinách doputovaly až ke dvanácté, a myslím si, že nás bude chránit i nadále.
Nedávno jste vyjádřila svůj postoj k válce na Ukrajině tričkem Fuck You Putin. Jaké jste měla ohlasy na tuto fotografii ve svém okolí? Jak velký vliv má válka na polarizaci české společnosti?
Válka na Ukrajině je dalším kamínkem do mozaiky polarizované společnosti. Ona byla rozdělená už dávno před válkou na Ukrajině, dokonce i dávno před covidem. Jen jsme si žili tak dobře, že jsme to příliš nevnímali a příliš se nestarali o ty skupiny lidí, kterým se už před deseti, patnácti lety vůbec dobře nežilo. Byla to chyba, ale když se podíváme na dějiny naší civilizace, tak takové chyby se dějí opakovaně. Co se týká reakcí na zmiňovanou fotku s tričkem, tak já žiju svým způsobem v bublině nejen virtuální, ale i v reálné. Ze svého okolí jsem žádnou ostřejší zápornou reakci nezaznamenala. Na sociálních sítích je to něco jiného. Tady si lidé kompenzují své vnitřní napětí, takže se dočkáte všemožných reakcí a některé jsou velmi ošklivé. Nad tím se ale nemá cenu pozastavovat. Když toho člověka v reálu potkám, tak mi to do očí neřekne. Tady už uvolnění napětí nebude fungovat a dotyčný se bude bát, že bude postaven zpátky na zem, což se mu v sociální bublině nestává.
Ruská invaze dopadá i na vědeckou spolupráci, mnohé z mezinárodních projektů byly po invazi zrušeny nebo jsou významně ohroženy. V případě Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně zahájila Česká republika proces mířící k vystoupení z této mezinárodní organizace. Po více než šedesáti letech tak skončí spolupráce s tímto ruským ústavem. Je to podle vás z pohledu české vědy a vzdělávání ztráta a je cesta, jak by mohla Česká republika tuto spolupráci úspěšně nahradit?
Vojáci pro to používají termín „collateral damage“, tedy vedlejší ztráta, se kterou nikdo nepočítá, ale která každou válku doprovází. Považuji to za velkou škodu, ale bylo to nevyhnutelné. Pokusy naši participaci ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů omezit či úplně eliminovat tu ale byly už dříve. Co já si pamatuju, tento problém se cyklicky vracel. Jednou dojde k normalizaci vztahů s Ruskem, protože každá válka jednou skončí a nemůžeme donekonečna žít v takto napjatých vztazích, ale bude to trvat minimálně jednu generaci. Je otázkou, jestli se Česko do Dubny ještě vrátí.
Blíží se prezidentské volby a vy už jste dříve řekla, že se mezi možné kandidáty nezařadíte. Slýcháte často, že by vás lidé rádi viděli v prezidentském úřadu? Přece jen se v politice angažujete a ráda a s vtipem se k ní vyjadřujete…
Mám za to, že politika je řemeslo, ke kterému musíte mít talent a musíte se jej také velmi důkladně učit. Politika používá velmi specifické nástroje, které se nám ne vždy musí líbit, ale pokud je neovládáte, nemáte v politice co dělat. A především – politikem musíte chtít být. Což já jsem nechtěla, vždycky mě zajímaly jiné věci. To ale neznamená, že státní úředník je apolitická osoba. Politika jako taková je přece správa věcí okolo nás. Místostarostka v Pyšelích je přesně ta úroveň politiky, kam já patřím.
Lidé na vás oceňují, že umíte srozumitelně vysvětlit složitá témata, a snad ještě více si cení vašeho smyslu pro humor a nadhledu, s nímž se vyjadřujete k odborným záležitostem i věcem veřejným. Má člověk tuto schopnost ve své genetické výbavě, nebo jste se k ní dopracovala s určitou životní zkušeností?
Myslím si, že je to kombinace obojího. Něco zděděného po předcích tam asi být musí. Moje maminka, dej jí pánbůh nebe, vždycky vzpomínala na to, jak těžce se dědovi a babičce žilo. Děda byl kovozemědělec, ráno vstal ve tři hodiny, šel dva kilometry na vlak, odjel si odkroutit směnu do Waltrovky, vrátil se a staral se o půldruhého hektaru, aby rodině přilepšil. Oba měli nelehký život, ale uměli se velmi dobře a s velkým vtipem odreagovat. Život nikoho z nás není lehký a tato rovnováha životního údělu a schopnosti se s ním s úsměvem vyrovnávat je pro mě důležitá.
Je právě humor a nadhled to, co chybí současné politické scéně?
Jestliže dnes za každým politikem stojí dva nebo tři marketingoví mágové, kteří mu říkají, co má a co nemá dělat, tak kde je pak místo pro něj a jeho specifický projev a humor… Tím, že se nám politika proměnila na marketingovou záležitost, z ní humor téměř zcela vymizel. Marketéři mají své algoritmy a pro nadhled a spontánnost v nich není místo.
Rok 2022 se pomalu chýlí ke svému závěru. Zažili jsme v něm a zažíváme válečný konflikt i nárůst cen energií, zdražování v obchodech a restauracích, zato o covidu už se skoro nemluví. Jaký bude podle vás rok 2023?
Moje rodové přání do nového roku je, aby nebyl horší. A zatím to vždycky vyšlo, tak to vyjde i tentokrát. My jsme nějak upadli do naplňujících se sebeproroctví, pořád máme pocit, že to bude průšvih, že to nezvládneme, že nezaplatíme účty… Ano, jsou tu lidé, kterým se žije těžce a je jim třeba pomoct. Ale společnost jako taková to zvládne. Znovu se vrátím k našim předkům, kteří žili v daleko obtížnějších podmínkách, a přesto dokázali svůj život žít s optimismem.