Vážený pane profesore,
filozofie, ta oblast, které jste se věnoval celý život – a to byť záměrně či mimoděk, mi byla vždy cizí. U zkoušky, kterou jsem před lety vykonal, jsem prohlásil, že já jsem osobně spíše utilitarista – což není příliš dobré. Snad mi odpustíte, Vy i kolegové, drobnou osobní vzpomínku.
Vaše jméno jsem znal, věděl jsem, že jste kandidoval na post prezidenta, leč míjel jsem Vás. Poprvé jsem Vás osobně viděl v roce 2017, kdy jste byl přítomen na slavnostním odhalení Lavičky Václava Havla na nádvoří Zbrojnice. Upamatoval jsem si Vás a pak poprvé jsem Vás kontaktoval na konci roku 2018. Spojil jsem se s Vaším přítelem, panem profesorem Jařabem, kterého jsem prosil o radu – chtěl jsem Vás totiž získat pro olomouckou přednášku Science Café a neměl jsem na Vás potvrzený kontakt.
Tehdy jste mě ještě odmítl a přednáška nedopadla. Ale, bohužel či bohudík, umím být umíněný. V dubnu roku 2020 jsem začal tvořit své Hovory a zpočátku jsem netušil, kolik jich vlastně vytvořím. Jak však ale již dnes dávám k lepšímu, postupem času jsem začal být drzejší a drzejší a postupem času jsem sebral odvahu kontaktovat i Vás…
„Vážený kolego,
děkuji za pozvání a pokusím se Vám vyhovět. Rozumím tomu tak, že rozhovor by byl video, ale nevím, co je Zoom, a laptop s kamerou sice mám, ale prakticky ho nepoužívám. Budete mi muset poradit.
Srdečně zdraví
prof. Jan Sokol“
Dostal jsem následně Vaše telefonní číslo a jednoho dne jsem se, se srdcem v krku, rozhodl, že Vám zavolám a dohodneme podrobnosti. Seděl jsem na lavičce před hlavní menzou… Za chvíli se v telefonu ozval hlas, který jsem poznal, já se rozkoktal a během pár minut jsme se dohodli, jak hovor uskutečníme.
Samotný hovor jsem natočil 11. května minulého roku. Optal jsem se na spoustu věcí, které jsem nevěděl – jak filozofické texty číst, jak se filozofie vlastně učí a jak jste se ji učil Vy, co jste vše v životě dělal, i to, jak sám sebe vidíte. Nejvíc mě ale „dostalo“ Vaše charisma a přátelskost, potom to, co bylo i včera, 24. června vzpomenuto při Vaší zádušní mši v bazilice sv. Markéty v Břevnově – ta schopnost složité věci vysvětlit trpělivě a jednoduše.
Jsem rád, že jsem s Vámi tento hovor mohl vést, jsem za tu možnost vděčný. Děkuji Vám za všechny Vaše žáky a nejen za ně, jsem přesvědčen, že jste měl, máte a budete mít české společnosti co říct. A to nejen skrze Wikipedii.
„Jsem přesvědčen, že nejhlubším a nejpevnějším základem morálky – stejně jako všech náboženství – je vděčnost.“ (J. S., 1993)
V úctě
Honza Gregar
(autor je idealistou a lektorem Ústavu cizích jazyků PdF UP)