Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Tato slova Alberta Einsteina si vzal za svá profesor Jaroslav Opavský, který je dlouhodobě úzce spjat s katedrou fyzioterapie Fakulty tělesné kultury UP. Letos uplyne rovných třicet let od doby, kdy coby docent Lékařské fakulty UP začal spolupracovat s FTK jako vyučující neurologie. Další kulaté výročí, významné životní, oslavil v loňském roce. To jsou pádné důvody pro malé ohlédnutí.
Profesor Opavský je absolventem Lékařské fakulty UP. Medicína u něj převážila mimo jiné i proto, že mu v osmi letech zemřel na leukémii otec, který byl farmakologem a jedním ze zakladatelů olomoucké soudně-lékařské toxikologie. „Chtěl jsem s nemocemi bojovat. První naivní představy byly takové, že se mi podaří objevit léčbu některého závažného onemocnění. I proto jsem nastoupil zpočátku jako volontér a později studentská vědecká síla na farmakologický ústav lékařské fakulty. Během dalšího studia jsem ale dospěl k tomu, že přímý kontakt s pacientem a možnost přenosu nejnovějších poznatků do praxe přináší pocit užitečnosti a naplnění. Proto jsem dlouho velmi váhal mezi působením v oblasti preklinických věd, nebo přímo v klinickém oboru,“ vzpomíná.
Profesoři a docenti Zrzavý, Pěgřím, Hejtmánek, Lenfeld, Klaus, Klapetek nebo akademik Hrbek, to jsou osobnosti, které Jaroslava Opavského při studiu nejvíce ovlivnily. Díky posledním třem jmenovaným objevil širokou oblast neurologie a po promoci začal pracovat na Ústavu pro výzkum vyšší nervové činnosti při UP. „Nejvíce mě již tehdy zajímala u nás opomíjená oblast autonomního nervového systému (ANS). A zjistil jsem, že poslední kniha u nás o něm vyšla již v roce 1948. Přitom poznatky o ANS se ve světě od té doby výrazně posunuly, proto jsem se snažil nové poznatky přinést do naší praxe a rozšířit je o vlastní pohledy a zkušenosti. Zaměřil jsem se na vypracování metod vyšetřování ANS u neurologických diagnóz, zejména u pacientů s diabetes mellitus. Se získanými výsledky jsem v roce 1987 obhájil kandidátskou práci,“ přibližuje s tím, že jako neurolog se nadále zajímal o farmakologii a později i několik let působil na farmakologickém ústavu LF. Výzkumně se zde věnoval problematice bolesti, zejména hledání nových analgetických kombinací.
Novým impulzem pro výzkum ANS bylo v roce 1992 setkání s docentem Jiřím Salingerem z FTK, který sezval skupinu odborníků z různých disciplín, aby je seznámil se systémem umožňujícím telemetrický přenos srdečního signálu. Hledaly se možnosti jeho využití v medicíně a ve sportu. „Krátce předtím jsem v zahraničním odborném časopisu zachytil abstrakt o spektrální analýze variability srdeční frekvence. Navrhl jsem, že bychom se mohli pokusit tuto metodu připravit pro hodnocení reaktivity ANS v různých situacích. To docenta Salingera zaujalo a tím začala naše spolupráce, která vedla k vývoji dalších inovovaných systémů, které našly široké uplatnění jak v diagnostice, tak v monitorování autonomních funkcí na mnoha našich i zahraničních pracovištích.“
Později ho docent Salinger upozornil na konkurz vypsaný na funkci vedoucího katedry vzdělávající budoucí fyzioterapeuty. „To, že magisterské studium fyzioterapie bylo na FTK založeno jako první na celé Moravě, bylo pro mě velkou výzvou, a proto jsem podle kvalitních zahraničních vzorů připravil změnu struktury a nový obsah studia oboru, přejmenovaného na Fyzioterapii a algoterapii – původní název byl Fyzioterapie a ergoterapie. Zaměření na bolest bylo u nás zcela původní a rozšířilo tak obvyklé spektrum fyzioterapie a rehabilitace o cílené zaměření na diagnostiku a léčbu bolestivých stavů. Totiž většina pacientů, kteří přicházejí na rehabilitační pracoviště, má problémy s hybností, ale současně často trpí i bolestmi. Poruchy hybnosti se však často léčí jinak než vlastní bolest!“ vysvětluje Jaroslav Opavský a dodává: „Podmínkou kvalitního vzdělávání fyzioterapeutů, a vlastně i existence studijního oboru, bylo vlastní zdravotnické pracoviště, na kterém by probíhala praktická výuka. Jeho vznik významně podpořil tehdejší děkan FTK, profesor Bohuslav Hodaň. Teprve po navázání smluv se zdravotními pojišťovnami jsem nastoupil na podzim 1994 na místo vedoucího katedry a současně se stal vedoucím lékařem RRR Centra – Centra léčby bolestivých stavů a pohybových poruch.“
Závažným problémem bylo zpočátku získávání kvalifikovaných pedagogů. Část z nich tehdy představovali zkušení pedagogové z lékařské fakulty, do řad fyzioterapeutů byli postupně získáváni nejlepší absolventi studia na FTK. „Je pro mě velkým zadostiučiněním, že mnoho z těch, které jsem vybral, zůstalo v týmu pedagogů katedry. Za dobu svého působení se profilovali a specializovali dle svých zájmů a dle potřeb oboru. V oblasti plicní rehabilitace je na špičkové úrovni u nás Kateřina Neumannová, v oblasti myoskeletálních technik David Smékal, můj nástupce ve funkci vedoucího katedry, nebo v péči o nemocné s Parkinsonovou nemocí Dagmar Dupalová a Martina Šlachtová. V oblasti fyzikální medicíny byl vynikajícím a respektovaným odborníkem tragicky zemřelý Josef Urban,“ odkazuje profesor Opavský na dlouholeté členy katedry.
Dodává, že ho těší i trvalý zájem uchazečů o studium fyzioterapie na FTK a zejména to, že absolventi nacházejí snadno uplatnění i na specializovaných pracovištích rehabilitace nebo fyzioterapie. Vždy ho těšila pedagogická činnost v předmětech, v nichž vyučoval. Naopak co mu ubíralo čas na vědeckou práci, byla administrativní a organizační činnost vedoucího katedry, garanta oboru a členství v komisích a výborech, kam byl delegován nebo zvolen.
Opakovaně připomínaným problémem byla duplicita studia fyzioterapie na UP. „Mít pouze jednu fyzioterapii považuji za krátkozrakost, protože potřeba dostatečného počtu fyzioterapeutů se bude zejména při stárnutí populace dále zvyšovat. A zdravá konkurence přispívá ke zkvalitnění úrovně studia. Praha a Brno tento problém neřeší a mnoho let tam existují katedry fyzioterapie na různých fakultách. Kdyby se vytvořil velký obor na jedné fakultě, ztratila by se tak možnost vzdělávání v malých skupinách nebo individuálně, což je pro obory, jako je fyzioterapie, naprosto nezbytné,“ říká profesor Opavský, který po svém plánovaném odchodu z vedoucí funkce pokračuje na katedře ve výuce a vede své doktorandy.
Zbývá mu však nyní více času na koníčky, kterými jsou literatura, malířství, fotografování architektury a přírody a hudba – a to jak pasivně, tak aktivně, když se po mnoha letech vrátil ke klavíru a keyboardu. Ze sportovních aktivit mu zbyly už jen čtyřhry v tenisu, občas se věnuje turistice nebo vyjíždí na běžkách.
A co vzkazuje svým kolegům, ale i budoucím fyzioterapeutům – a nejen jim? „Ve zdravotnických oborech je nejdůležitější si všímat, co pacient potřebuje, jaké jsou jeho obtíže, a to cíleně řešit. Každý pacient je individualita a to se má vždy respektovat. Je zapotřebí umět naslouchat a vnímat a tam, kde v daném okamžiku nevíme, jak dál, hledat v literatuře nebo na internetu, jak co nejúčinněji pomoci. Je třeba na sobě pořád pracovat, hledat nové a potřebné, aby člověk neustrnul v sebeuspokojení.“
Jaroslav Opavský (* 1951) – Profesor v oboru Neurologie, absolvent Lékařské fakulty UP, atestace I. a II. stupně z neurologie, dále atestace z fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace a z paliativní medicíny a léčby bolesti. V letech 1975–1988 působil na neurologickém oddělení Ústavu pro výzkum vyšší nervové činnosti při UP, poté do roku 1994 na Ústavu farmakologie LF UP a současně v poradně pro léčbu bolestí hlavy a bolestivých stavů na Neurologické klinice LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc. Od roku 1994 je spjat s katedrou fyzioterapie na FTK UP, kterou do konce roku 2018 vedl, zároveň je vedoucím lékařem RRR Centra – Centra léčby bolestivých stavů a pohybových poruch. Je autorem publikací Autonomní nervový systém a diabetická autonomní neuropatie: Klinické aspekty a diagnostika (2002), Neurologické vyšetření v rehabilitaci pro fyzioterapeuty (2003), Bolest v ambulantní praxi: Od diagnózy k léčbě častých bolestivých stavů (2011) a Farmakologie pro fyzioterapeuty (2021). Byl jedním ze zakládajících členů Společnosti pro studium a léčbu bolesti ČLS JEP a téměř 30 let i členem jejího výboru. Dále byl dlouholetým členem výboru Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny, členem výboru sekce pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy a členem výboru neurofarmakologické sekce České neurologické společnosti ČLS JEP. V zahraničí byl mnoho let členem Rady Wydzialu na Politechnice v polské Opoli, kde se podílel na výuce fyzioterapie.