Docent Jiří Stýskal, zakladatelská osobnost olomouckých uměnovědných studií a festivalu Academia Film Olomouc, by v srpnu oslavil devadesát let. Svou vzpomínku při této příležitosti nabídli doc. Jiří Štefanides a prof. Tatjana Lazorčáková.
Divadelní a literární kritik a historik Jiří Stýskal začal svoji akademickou kariéru v roce 1961 jako odborný asistent na katedře českého jazyka a literatury Filozofické fakulty Univerzity Palackého. S kolegy, literárním historikem Jiřím Skaličkou a odborníkem na středověkou literaturu Eduardem Petrů, jej spojoval zájem o mezioborové vztahy mezi literaturou, divadlem, filmem a později také rozhlasem, kterým se zabývala mladá asistentka Alena Štěrbová. Výsledkem jejich snah bylo mj. založení filmového festivalu Academia Film Olomouc (AFO, 1966) a posléze dokonce akreditace nového studijního oboru uměnověda s dvěma specializacemi. První ročník zahájil studium na podzim 1968 a mezi čtyřmi studenty specializace literatura, divadlo, film byl autor těchto řádků a také budoucí filmový historik Pavel Taussig. Jiří Stýskal přednášel teorii a dějiny divadla a jako kritik sledoval zejména olomouckou činohru. Jeho velmi nadějně se rozvíjející životní dráhu ovšem brzy přerušil neblahý posrpnový vývoj: po personálních čistkách mohl sice setrvat na fakultě, ale v podstatě bez možnosti přednášet a publikovat. Drsná profesní diskriminace se brzy projevila na jeho zdraví, trvalé komplikace jej provázely do konce života.
Jiří Stýskal byl však známý bojovník, nevzdával se a jeho chvíle přišla po listopadu 1989. Přijal výzvu děkana FF UP Ludvíka Václavka a v rekordně krátké době připravil program obnovených uměnovědných studií, první semestr začal v září 1990. Šéfoval katedře věd o umění, která se později rozdělila na tři pole oborů, divadlo, film a literaturu pokrývala katedra teorie a dějin dramatických umění. Mezi prvními jejími pedagogy byla řada absolventů tehdejšího studia uměnovědy, které bylo jako nežádoucí zastaveno uprostřed normalizačních sedmdesátých let. Záhy jsme, jen s mírnou nadsázkou, začali o Jiřím Stýskalovi mluvit jako o Otci zakladateli divadelní vědy v Olomouci. Pod jeho vedením jsme se badatelsky orientovali na výzkum dějin českého divadla na Moravě, většina členů divadelní sekce se například autorsky podílela na některých svazcích České divadelní encyklopedie, vydávané Divadelním ústavem v Praze. V pozdějších letech jsme výzkum rozšířili i na historii německy hraného divadla v regionu. Ještě jako člen katedry se dočkal jejího nového působiště v dnešním Uměleckém centru UP, kde se už řadu let, pod vedením mateřské katedry, opět koná filmová přehlídka AFO – dnes ještě významnější a populárnější, nežli v dobách, kdy ji spoluzakládal.
Myslím, že pro Jiřího Stýskala by to byla dnes veliká satisfakce za ta dlouhá léta nedobrovolného mlčení: nic z toho, pro co pracoval a v co věřil, nakonec nebylo marné. Patrně každého ze svých studentů pro budoucí profesní život nějak ovlivnil. Můj studentský příběh? Poprvé jsme se setkali na jaře 1968 u přijímacího řízení. Téma rozhovoru, jak jinak, mezioborové: hovořili jsme o filmových adaptacích literárních děl – Lidé z maringotek, Romance pro křídlovku, Marketa Lazarová… Mými tehdejšími zájmy byla hlavně literatura, pak dějiny výtvarného umění, ale divadlo jen okrajově. Jiří Stýskal zahlédl moje sklony k historii, nenápadně mě přivedl k dějinám divadla, a u toho jsem nakonec zůstal. Během studia jsme jezdili na divadelní exkurze, stihli jsme ještě poslední svobodná představení v Divadle Za branou, v Národním, v Divadle Na zábradlí… Po olomouckých ulicích tehdy chodily zachumlané postavy ruských hlídek, ale na katedře bylo svobodné ovzduší. Jiří Stýskal k němu patřil.
Doc. PhDr. Jiří Štefanides, vedoucí katedry divadelních a filmových studií v letech 1994–2002 a 2006–2014
Vzpomínky na Jiřího Stýskala... tak trochu osobní
Jiří Stýskal byl pro mne vzácnou osobností, s kterou jsou spojená nejen má studia na filozofické fakultě v sedmdesátých letech, ale také moje pedagogické působení na fakultě od roku 1990.
Jako studentka jsem obdivovala především jeho znalosti – přestože přednášel dějiny divadla, vždy divadelní historii spojoval do komplexního obrazu výtvarného, literárního či hudebního umění a zařazoval do souvislostí historických i soudobých. Nebyl pouhým pedagogem, ale iniciátorem, který nenápadnými podněty podněcoval mou zvědavost, zájem a snad i zvláštní důslednost v ověřování faktů, kterou mě nenápadně nakazil. Až na bohemistických exkurzích jsem poznala také jeho smysl pro humor, to když nám - studentům (!) dlouho do noci doléval víno s noblesou prvorepublikového číšníka a přitom pronášel vtipné glosy s nehybnou tváří filmového komika. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že můj pedagog, který mě už na začátku studií přemluvil ke spoluvytváření repertoárového soupisu olomouckého divadla (v rámci tzv. pomocné vědecké síly), k zapojení do organizace Academia filmu či k úvodům pro olomoucký Filmový klub, se stane o necelých 15 let později mým kolegou. Se stejnou neodbytností, s níž mě jednoho dne telefonicky „opět“ přesvědčil, abych se přihlásila do výběrového řízení na odbornou asistentku na nově založené katedře věd o umění, mi od prvního dne mého nástupu na katedru nabízel témata přednášek, seminářů či disertačního výzkumu.
Nikdy nezapomenu, s jakým potěšením mi blahopřál k dosaženému doktorátu a jen tak mezi jiným utrousil poznámku: „Tak a teď rychle tu docenturu.“ Během svého působení na katedře jsem pochopila, že Jiří (poměrně dlouho mi trvalo, než jsem překonala studentský ostych a svému akademickému kolegovi začala tykat) oplýval nekonečnou badatelskou trpělivostí, nezměrnou vytrvalostí a neúnavnými organizačními schopnostmi, s nimiž pro všechny kolegy vytvářel příležitosti k výzkumu i k publikování. V živé paměti mi zůstává spolupráce na almanachu Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, zejména pak důslednost, s jakou znovu a znovu ověřoval data, jména, fakta. A také nikdy nezapomenu na vstřícnost, s níž mi ze svého bohatého osobního archivu poskytoval materiály o divadelních aktivitách avantgardních režisérů E. F. Buriana či Oldřicha Stibora v Olomouci, o hercích a režisérech, kteří prošli olomouckým profesionálním i amatérským divadlem, a tak vlastně neustále inicioval a směroval moji badatelskou orientaci na divadelní kontext na Moravě s přesahem do širších celorepublikových souvislostí.
I když tahle malá mozaika vzpomínek není zdaleka úplná, jisté je, že jsem měla nesmírné štěstí a setkala se s mimořádným pedagogem, výsostným divadelním historikem a inspirativním kolegou, na něhož budu vždy vzpomínat s obdivem a úctou.
Prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková, Ph.D., emeritní profesorka Filozofické fakulty UP
