Splnit si svůj sen dokázala Kamila Hladká, absolventka doktorského studia České filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Založila vlastní nakladatelství a nazvala jej Dcera sestry. Jeho cílem je vydávat lehce komerční literaturu s inteligentním přesahem, literaturu původní, která nekopíruje žádné jiné knihy, ale naopak hledá v mezerách současného knižního trhu.
Proč jste se rozhodla založit nakladatelství a co vás vedlo k dvouslovnému názvu?
„Vždycky jsem chtěla uskutečňovat původní české projekty bez kompromisu. Název Dcera sestry vznikl zčista jasna, bez hlubšího přemýšlení. Nechtěla jsem žádné zkratky, cizí názvy, sympatické jsou mi jednoduché linie. Většina českých nakladatelů má jednoslovný název a tři slova by už byla moc. Vzhledem k literatuře, na kterou se orientuji, jsem také chtěla, aby název mého nakladatelství měl i lehce tajemný charakter s ženským nádechem. Když se ohlédnu, tak si uvědomuji, že k tomu, abych založila nakladatelství, jsem potřebovala především odvahu, pracovitost a kreativitu.“
Co pro vás znamená kniha? A jak ji vnímáte ve věku elektronických čteček?
„Někdy úžasný zážitek, někdo tomu říká třeba rozkoš z textu, díky kterému se vytváří pouto a život se tak stává bohatším. A pokud bych měla uvést nějakou jednoduchou definici knihy, řekla bych, že je to soubor informací, příběhů, jejichž kvalita je dána tím, do jaké míry je naplněn cíl autora. Proti e-bookům nic nemám, jistě mají své klady i zápory, osobně však čtečku nepoužívám. Elektronicky jsem ochotná číst pouze rukopisy. Pokud je rukopis dobrý, stejně ho záhy tisknu. Netáhne-li mě kabela k zemi, není to prostě ono.“
Jednou z novinek Vašeho nakladatelství je nedávno pokřtěná Lady Remoska. Jste její editorkou. Jak kniha vznikala?
„Sleduji, jak společnost tráví čas, co si obléká, jak se stravuje, o co se zajímá, čeho si váží, k čemu má naopak odpor, jaké hodnoty vytváří, jakým směrem se vyvíjí celospolečenské trendy a podobně. Osud Mileny Grenfell-Bainesové mě velice zaujal. V necelých deseti letech nastoupila v srpnu 1939 do Wintonova vlaku, díky kterému se dostala na britské ostrovy a zachránila si tak život. Osobně jsem se s paní Milenou poprvé setkala až poté, co jsem se rozhodla vydat jí knihu. Od té doby se z nás staly přítelkyně. Je to nesmírně inspirativní dáma s neuvěřitelným množstvím aktivit. Je překladatelkou, zakladatelkou spolku přátel Liverpoolské filharmonie, propagátorkou Remosky v zahraničí, organizátorkou výměnných pobytů pro studenty. Je také dlouholetou předsedkyní British Czech and Slovak Association, patronkou Nadace Emy Destinnové a také organizátorkou kuchařských kurzů. Lady Remoska Mileny Grenfell-Bainesové je nejen plná receptů, ale i malým příběhem o velkých věcech. Na publikaci jsme pracovali zhruba půl roku.“
Vystudovala jste Univerzitu Palackého. Co vám škola dala? Na co vzpomínáte?
„Přestože jsem si to při studiu pochopitelně nemyslela, dnes mám roky strávené na UP zapsané jako krásné a bezstarostné. Navázala jsem některá přátelství na celý život. Univerzitě Palackého jsem velmi vděčná za rozvinutí, posílení mé lásky a úcty k národnímu dědictví naší země, za uvědomění si, že kvalitu a úspěch nelze poměřovat pouze finančně. Naopak s odstupem času postrádám výraznější sepětí s realitou běžného a praktického života.“
Vyplývá z tohoto i nějaký vzkaz pro její současné studenty?
„Aby se učili cizí jazyky a využívali všech možných zahraničních pobytů. Aby si vedle brigád v pekárnách a supermarketech našli společnost, ústav, firmu, která je oslovuje, zdá se jim čímkoliv zajímavá a nebáli se už během studia do oné společnosti přijít a říct: ´Jsem tady, protože umím to a to. To, co neumím, se chci naučit a rád bych u vás cokoliv dělal, o víkendu, během prázdnin, kdykoliv a třeba i bez nároku na honorář.´ Myslím, že reálné zkušenosti mladému člověku přinesou mnohem víc, než když se dlouhé noci jenom učí na samé jedničky.“