Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Klára Petříková studuje sociální pedagogiku na pedagogické fakultě, Kateřina Skalická je studentkou psychologie na fakultě filozofické.
V programu Na cestě od Sdružení D doprovázejí dospívající, předávají jim pozitivní návyky, nabízejí smysluplné trávení volného času a pomáhají jim v orientaci ve společnosti. Oběma spolužačkám ze střední školy se dobrovolnická zkušenost hodila k přijetí na studijní programy, u přijímacích zkoušek však jejich pomoc neskončila.
Jak jste se dostaly k dobrovolnictví?
Klára: Spolužák našeho nynějšího koordinátora ve Sdružení D Honzy nás učil pedagogiku na střední škole a během jedné z hodin nám ukázal video o programu Na cestě. Na konci třetího ročníku jsem zrovna hledala praxi, která by mi pomohla prokázat ambice u přijímacích zkoušek na vysokou školu, a myšlenka programu mě zaujala. Káťa se také zrovna dívala po nějaké praxi, tak jsem ji oslovila.
Kateřina: Řekly jsme si, že to zkusíme. Účast v programu měla být minimálně na půl roku. A už jsme tady čtvrtým rokem.
Jak to, že jste zůstaly tak dlouho, když hlavní motivací bylo získat praxi k přijímačkám?
Klára: Prvotní motivace sice byla jen získat nějakou praxi, ale potom člověk zjistí, že je tady skvělý kolektiv, že u klienta vnímá pokrok, a najednou ve své práci vidí neskutečný smysl.
Kateřina: Mě nejvíc motivovala skutečnost, že ať se stane cokoliv, koordinátor za mnou bude vždy stát. Nevykašle se na mě. Vím, že když se během schůzky něco stane, můžu zavolat koordinátorovi a hned se daná situace řeší. Také mi pomohlo vidět, jak se ve svých dvojicích posouvají i ostatní dobrovolníci.
Co obnáší vaše činnost? Jaký má cíl?
Kateřina: Každý týden máme schůzku s klientem, která se upravuje podle jeho i našich potřeb, aby to bylo oběma stranám příjemné. Náplň je různá. Chodíme třeba na nádraží pozorovat vlaky nebo na různé procházky. Často děláme seberozvojové aktivity. Můžou to být jakékoli hry, sportování nebo trénink sociálních dovedností. Vše záleží na domluvě.
Klára: Po určité době se sejdeme s koordinátorem a probereme zpětnou vazbu, jak nám v daném vztahu je, co bychom v něm potřebovali zlepšit, a nastavíme si další cíle.
Kdo přesně jsou vaši klienti?
Klára: Nejčastěji to bývají dospívající, kteří se k nám dostanou na doporučení orgánů sociálně-právní ochrany dětí nebo pedagogicko-psychologických poraden.
Kateřina: Děti k nám doporučují také učitelé. Původně byl program zaměřený pouze na děti z dětských domovů, které měly jen tety a vlastně jim chyběla vazba jen na jednoho „jejich“ člověka. Tam to odstartovalo a nyní chodí klienti z širokého spektra až po děti s mentálním postižením.
Klára: I když jsme tady už čtyři roky, stále se objevují noví klienti s různými specifikami. Setkání u dětí s autismem například vypadá úplně jinak než u těch se sociálními problémy.
Čím se liší?
Kateřina: Takové schůzky mohou být zaměřené třeba na trénink nakupování v obchodě mezi lidmi. Až splní úkoly, zahrajeme si za odměnu hru. Nebo třeba jdeme na bruslení, když se to chce klient naučit. Jsou to pro něj úplně jiné podněty, což zrovna u autismu může být výrazným vykročením z komfortní zóny přinášející rozvoj.
Klára: U klientů s problémy v sociální rovině bývají zase jiné trable. Často je nemá v životě kdo vést, nemají žádný vzor ani kamarády. V těchto případech je dobrovolník spíš v roli průvodce, který dítěti odpovídá na různé otázky, co a jak funguje. Například věci ohledně puberty nebo jak se chovat na internetu.
Jak dlouho většinou trvá vztah s jedním klientem?
Kateřina: Nejdéle dva roky, průměrně asi rok a nejméně půl roku. Ale já jsem měla klienta i na tři roky.
Klára: Já taky. Dva roky bývají hraniční, ale tím, že bylo období covidu, se to hodně prodlužovalo.
Kateřina: Je to o domluvě s koordinátorem. Když je vidět, že vztah klientovi nic nepřináší, nechodí na schůzky nebo se naopak něco změnilo u nás dobrovolníků, buď se vztah upraví, ukončí nebo se předá dalšímu dobrovolníkovi.
Dá se určit nějaký společný cíl schůzek?
Klára: Každý klient má celkový cíl jiný. Můžeme jej taky najít až průběžně nebo máme jen malé cíle, od nakoupení, přes naučení se, jak fungují hodiny, až po napsání životopisu.
Kateřina: Nebo jak si najít přítelkyni. Pořád se to mění. Nejen věkem, ale i na základě pokroku ve vztahu.
Klára: Cílem často bývá jen efektivní prožití volného času. Spousta dětí tráví čas pouze doma na mobilu a už jen to, že vyjdou ven a překonávají svou komfortní zónu, jim dodá zážitky do života. Což je cíl sám o sobě.
Kateřina: Všechno vždy nastavujeme pomocí tří pilířů – koordinátor, dobrovolník a klient. Jakmile je někomu něco nepříjemné, hned se to předělává, aby se nám ve vztahu dobře pracovalo.
Koordinátor tedy funguje jako přátelský dozor?
Kateřina: Spíše jako přátelská pomoc. Když se něco stane, víme, že se na něj můžeme obrátit. Zná příběh nás i našeho klienta. Probírá s námi zprávu ze schůzky, kterou pokaždé píšeme. Kolikrát pak vyjdou na povrch věci, o kterých jsme předtím nevěděli. Třeba když měl klient problém se šikanou, o které se mi nezmínil, ale koordinátor to věděl. Poté třeba podotknul, že daná reakce mohla být právě kvůli dřívější šikaně. Pro mě to byla nová informace, se kterou jsem mohla pracovat.
Klára: Zároveň s námi po nějaké době s klientem koordinátor dělá reflektivní rozhovor. Zhodnotíme naplněné cíle, jak se nám daří ve vztahu, co bychom ještě chtěli dosáhnout a podobně.
Jak se dozvíte zkušenosti ostatních dobrovolníků?
Kateřina: Jednou měsíčně se koná intervize, kde se všichni společně s koordinátory sejdeme. Dozvíme se příběhy ostatních a jejich zkušenosti potom můžeme využít, když podobná situace nastane u nás. Z vlastní zkušenosti můžu zmínit třeba problém se sebepoškozováním klienta, s nímž jsem se později setkala taky, ale už jsem věděla, jak s ním pracovat.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Kateřina: Odnesla jsem si z něj základy vztahu s druhým člověkem, jak s ním pracovat. Naučila jsem se taky stanovovat si s klientem hranice, v tom jsem měla velké mezery. Zjistila jsem, že je v pohodě, když něco dělat nebudu, protože je mi to nepříjemné. Není to jen o klientovi.
Klára: Mělo by to být fifty-fifty. Přestože nám klient může důvěřovat a svěřovat se nám, nemůžeme si s ním psát 24 hodin denně, neměli bychom si ho vodit domů a neměl by znát naše blízké.
Kateřina: Připravujeme je na život bez nás. Dáme jim nějaký základ, ale po dvou letech by už měli být schopní fungovat samostatně a nebýt na nás fixovaní.
Už se tyto zkušenosti nějak projevily i ve vašem profesním životě?
Kateřina: Dělala jsem si kurz krizové intervence a už jsem v praxi několikrát využila znalost krizových situací naživo. Na krizové lince totiž člověka jen slyšíte nebo vám přijde sms zpráva. Při schůzkách jste hned v ději a musíte to vyřešit v daný okamžik. Pro mě jako studentku psychologie je to navíc určitý základ k práci jeden na jednoho, stejně jako v terapii. Později v praxi díky této zkušenosti budu vědět, jak lidé reagují a jak funguje soustavná činnost s klientem.
Klára: Když se vrátím zpátky na začátek, byla jsem vystrašená z každého problému. Nyní už vím, jak na takové situace reagovat, co si můžu a nemůžu dovolit. Budu pracovat s dětmi, takže naučit se zvládat krizové situace je nesmírně cenné.