Letní putování: Od žáby ke svatému Vendelínovi

Jednou z oblíbených přírodních koupacích lokalit obyvatel Olomoucka je zatopený kamenolom Výkleky, zhruba půlhodinu autem od města ve směru na Lipník nad Bečvou. Vyrazit do zvlněné krajiny pod hradbou Oderských vrchů a nablízku dopravních tepen v Moravské bráně jen za koupáním by byl ale hřích, jak si ukážeme v tomto tipu na výlet.

Významnou obcí oblasti jsou Tršice, jejichž jméno je mnoha lidem známo především díky chmelu, jehož pěstování tu je doloženo již na počátku 16. století. Tršicko je v současnosti jednou ze tří zákonem vymezených chmelařských oblastí v České republice. Ovšem o chmelu a výrobě piva tento patnáctikilometrový výlet, zvládnutelný bez obtíží pěšky i na kole, nebude. Ostatně už při pohledu na mapu trasy si můžete všimnout, že kolem chmelnic vede minimálně. Zato ale nabídne pěkné výhledy a připomene neklidnou atmosféru druhé světové války, která tu měla tragický konec.

V centru Tršic nicméně jako první upoutá třímetrová socha žáby, jež sleduje dění v obci hned v sousedství mariánského kostela a při chodníku k zámku, původně gotické tvrzi, kde sídlí obecní úřad a také třeba místní knihovna nebo malá muzejní expozice. Proč zrovna žába? Tohoto obojživelníka mají Tršice ve svém znaku jako poctu bývalému majiteli panství Jiřímu Žabkovi z Limberka. Pod sochou je podepsán umělec Michal Olšiak a nutno dodat, že i když se toto nevšední dílo stalo terčem mnoha vtipů i kritiky, někteří místní nedají na svoji žábu dopustit a dokonce jí v době koronavirového nouzového stavu pořídili roušku z prostěradla. Za obhlídku samozřejmě stojí i zmíněný novobarokní kostel a zámek, za nímž zurčí u přepadu z rybníka umělý vodopád.

U zámku je také první zastavení naučné stezky, která mimo jiné připomíná pohnutý osud židovské rodiny Wolfových a tragédii, ke které došlo na konci druhé světové války v blízkém Zákřově. Wolfovi žili až do vypuknutí války v Olomouci, za větším klidem a menším tlakem společenských omezení se poté přestěhovali právě do Tršic. Zde je v roce 1942 zastihlo povolání do transportu do Terezína. Wolfovi sice na shromaždiště v Olomouci vyrazili, následně se ale tajně vrátili do Tršic. Tehdy začal patnáctiletý Otto Wolf psát svůj deník, kde popisuje život rodiny v lesním úkrytu a v usedlostech známých v Tršicích a následně v Zákřově. Poslední zápis Otto učinil 13. dubna 1945, konce války se nedožil.

V okolí působící partyzáni upoutali pozornost nacistů a hon na ně a jejich podporovatele vyvrcholil 18. dubna, kdy Zákřov obklíčil kozácký oddíl, vypálil jednu z usedlostí, další vyraboval a především pozatýkal všechny muže do 50 let, mezi nimi i Otto Wolfa. Zatčení byli v nedalekém Velkém Újezdě vyslýcháni a mučeni, následně je odvezli do lesa u německé osady Kyjanice, kde je zastřelili a jejich těla spálili v dřevěné boudě. O tragické smrti devatenácti mužů se veřejnost dozvěděla po osvobození oblasti, do Wolfova deníku informace z konce války zaznamenala jeho starší sestra Felicitas. Po smrti otce se stala také opatrovnicí deníku, který u nás vyšel poprvé teprve v roce 1997. Naučná stezka z Tršic zavede jak k památníku v místě lesního úkrytu Wolfových (ale pozor, tráva je momentálně místy až po ramena), tak k pomníku Zákřovské tragédie s fotografiemi jejích obětí.

Ze Zákřova to není daleko k další zajímavosti zdejšího kraje, větrnému mlýnu nad osadou Pančava. Ten sice již dávno neslouží svému původnímu účelu a nedisponuje větrným kolem, ovšem v krajině je nepřehlédnutelnou dominantou. Za Svrčovem s dřevěnou zvoničkou je lepší sejít ze zelené turistické značky, která vede po silnici, a vydat se po okraji lesa a podél zdejších rybníčků, které jsou chráněným biotopem kuňky ohnivé i dalších druhů. Brzy se pak cesta stočí k Veselíčku, jemuž dominuje pozdně barokní zámek, využívaný jako dětský domov, s veřejně přístupným parkem. Lze tu také navštívit muzejní expozici věnovanou oblasti Záhoří.

Až do obce přitom doléhá šum provozu na železničním koridoru a na nedávno dokončeném úseku dálnice D1, ke kterým se trasa našeho výletu přiblíží kvůli moderní, architektonický zajímavé kapli sv. Vendelína. Tu nechal ve svahu kopce zvaného U Březí na památku svého dědy vystavět Ladislav Koutný z Oseka nad Bečvou. Vybral moc pěkné místo na konci staré třešňové aleje, odkud je jako na dlani pořádný kus okolí, kromě Veselíčka, odkud jsme přišli, a Oseka za dálnicí nelze přehlédnout také Lipník nad Bečvou, hrad Helfštýn nebo o něco dále svatohostýnskou baziliku. Vyjdeme-li o něco výše nad kapli, přidá se i výhled na Přerov. U kaple je ale příhodné chvíli posedět, pokochat se krajinou kolem, případně popřemýšlet. Do interiéru se sochou patrona pastýřů a poutníků se sice bez předchozí domluvy nepodíváte, ale můžete rozeznít zdejší zvon.

Od kaple lze pak pokračovat polní cestou přes vrchol kopce s vysílačem do Radvanic a k vlakovému nádraží Prosenice a odtud vyrazit domů.