Jedním z témat projektu Unilead, největší společné snaze českých vysokých škol o udržitelnost, je i mobilita s co nejnižší uhlíkovou stopou. Matúš Šucha z katedry psychologie FF UP, který vede skupinu zaměřenou na toto téma, upřesňuje, že je to hlavně cyklistika, MHD nebo jednoduše chůze. Elektromobilitu sem nepočítá. Proč? I to se dozvíte z rozhovoru, který přinesl magazín vysokých škol Universitas.
„České univerzity jsou s ekologickou dopravou teprve na začátku, na rozdíl například od britských či německých. Tam fungují speciální celouniverzitní fondy, kam každé pracoviště přispívá peníze podle toho, kolik uhlíku cestování jeho lidí vytvořilo. Za tyto peníze se pak uhlíková stopa naopak snižuje,“ říká Šucha.
Jak se pozná univerzita, která se dobře stará o udržitelnou mobilitu?
Už na první pohled. Například podle toho, nakolik je okolí školy vlídné k aktivitám jako chůze, jízda na kole, na koloběžce a podobných prostředcích. Nebo jestli má škola aplikaci, která lidem doporučuje cesty a cyklostezky nebo způsob, jak se pohybovat mezi univerzitními budovami pomocí hromadné dopravy. V hlubším pohledu se to pozná podle toho, nakolik má udržitelnou mobilitu ukotvenou ve své koncepci. Univerzita by například měla mít dokument, který stanoví způsob cestování při služebních nebo studentských cestách. Měl by také určovat způsoby, kterými univerzita motivuje či nutí zaměstnance a studenty, aby využívali takový typ dopravy, který vytváří co nejmenší uhlíkovou stopu.
Máte na mysli jakousi celouniverzitní strategii mobility?
My tomu říkáme cestovní kodex. Je to dokument, který říká: pokud cestujete tam a tam a vaše cesta zabere tolik a tolik hodin, tak musíte použít vlak, ne letadlo. Nebo typicky: když se potřebuji dostat z Prahy do Berlína a cesta vlakem zabere čtyři nebo pět hodin, tedy přijatelný čas strávený na cestě, pak zaměstnanec musí použít vlak, nikoli letadlo. Ale tohle je jen takový základ. Když půjdeme ještě dále, zásadní je i to, jakým způsobem univerzita monitoruje uhlíkovou stopu ze své dopravy. Zákony v Česku to nevyžadují, a tak to standardně pracoviště nedělají. Je ale důležité motivovat jednotlivá pracoviště, aby v celouniverzitním srovnání vytvářela pokud možno co nejmenší uhlíkovou stopu. Třetím krokem pak jsou aktivity, s jejichž pomocí už vzniklou uhlíkovou stopu kompenzujeme. Příkladem může být celouniverzitní fond, do kterého za XY vyprodukovaných tun CO2 přispívají jednotlivá pracoviště peníze a z tohoto fondu se pak hradí různé jiné aktivity, které naopak uhlíkovou stopu snižují – například různé informační nebo preventivní kampaně, infrastruktura pro dojíždění na kole nebo příspěvek na cesty realizované udržitelným způsobem. V zásadě jde o to podpořit studenty a zaměstnance, aby do školy a do práce nejezdili autem, ale jinak.
Jak konkrétně je lze podpořit?
Pro cyklisty můžeme zajistit šatny a sprchy a kryté, zabezpečené úschovny kol. Prostě všemožně zapříčinit, aby lidé nedojížděli autem. Sem pak spadají také různé informační kampaně o udržitelné mobilitě.
Co z toho děláte vy na Univerzitě Palackého?
Cestovní kodex máme a je schválen jako náš strategický dokument. Vytváříme teď prováděcí předpis, který říká jednotlivým pracovištím, co konkrétně mají, a co nemají dělat. Také evidujeme, jak se vyvíjí dopravní chování našich studentů a zaměstnanců.
A jak se vyvíjí?
Pozitivně. Počet lidí, kteří k nám jezdí autem, se snižuje. Nutno ale říci, že velmi pozvolna, jsou to jednotky procent. Sledujeme to ale jen za poslední tři roky, takže ve vyhodnocování musí být člověk opatrný, je třeba mít data za delší dobu. Důležité ale je, že ta data máme a sledujeme. Dalším zásadním bodem je, že v rámci cestovních příkazů budeme monitorovat uhlíkovou stopu každé cesty. Doufám, že tohle se stane standardem všech vysokých škol v Česku. Je to důležité i vzhledem k zaměstnancům, tedy aby na první pohled viděli, že když udělají to a to, tak to bude mít takový a takový následek. U nás plánujeme, že uhlíkovou stopu své cesty uvidí přímo v cestovním příkazu. Následně by data měla být k dispozici na úrovni jednotlivých pracovišť, fakult i univerzit.
Jak vy osobně jezdíte do práce?
Dojíždím vlakem a následně ve městě jdu pěšky nebo tramvají, podle toho kolik mám času.
Jak na tom celkově jsou české vysoké školy s udržitelnou mobilitou?
Jsou na začátku. Některé univerzity přemýšlejí a chystají se, zatím nic moc nedělají. A jsou univerzity, které již cestu k udržitelné mobilitě zahájily. Není zatím žádná, která by plně aplikovala všechno to, o čem jsem mluvil. Důležité ale je, že proces už začal, panuje shoda na tom, že tohle téma máme řešit, a věci se daly do pohybu.
Zaujal mě ten celouniverzitní fond pro udržitelnou mobilitu. Je v Česku vysoká škola, která by jej už měla?
Není. Tohle je skutečně už vyšší dívčí, je to krok na konci celého procesu. Nejdřív je třeba monitorovat současný stav a ukazovat lidem na škole, oč vlastně jde. Pak na základě těchto informací přimět zaměstnance a studenty, aby změnili své chování žádoucím způsobem. Úplně na konci pak je, že se nejen snažíme naše negativní dopady snižovat, ale to, co už vytvoříme, se snažíme kompenzovat. Až tady se pak dostáváme na nulu. My nechceme říkat zaměstnancům, že nemají cestovat. My jim říkáme: Cestujte, jak potřebujete, ale omezte cesty, které jsou zbytné. A pokud je cesta důležitá, zvolte takový prostředek, který nejméně zatíží životní prostředí. A to, čím ho zatížíte, pak následně kompenzujeme tím, že zaplatíme aktivity na snížení uhlíkové stopy. Takové je pořadí. To nejtěžší a nejkomplikovanější je pak přesvědčit vedení o užitečnosti těchto opatření a o tom, že je třeba zavést fondy a přimět pracoviště, aby do nich něco platila.
Co lidem brání sednout na kolo místo do auta?
Jsou to tři věci: na prvním místě je zvyk. Doprava je zvykové chování, jsme nějak naučeni. Nepřemýšlíme každé ráno nad tím, jak se dopravit do školy nebo do práce, máme jiné starosti. Druhým důvodem je pohodlí. Na jednoduché úrovni přemýšlení je sednout do auta a někam se odvézt nejpohodlnější. Ve finále to tak úplně není. Až po nějaké úvaze člověk zjistí, že může jet třeba na kole nebo v MHD, může si u toho číst nebo nad něčím přemýšlet, nemusí řešit parkování a většinou je to i levnější. Třetí věc je, že skutečně potřebujeme infrastrukturu a zázemí, které zajistí, že alternativa vůči autu je bezpečná a pohodlná. Měla by být levnější a neměla by být o mnoho časově náročnější. Potřebujeme vytvořit podmínky, aby alternativní typy dopravy byly atraktivní, a pak potřebujeme lidi přesvědčit, aby je vyzkoušeli a aby si na ně zvykli.
Jaké přesvědčovací kampaně jsou pro tento účel vhodné?
O kampaně a přesvědčování úplně nejde. Musíme si být jistí tím, že to, co lidem nabízíme, skutečně funguje. Že je to atraktivní, pohodlné a výhodné. Nejhorší, co můžeme udělat, je, že lidi začneme přesvědčovat, aby jezdili na kole nebo v MHD za situace, že autobus jede jednou za hodinu a v práci se po jízdě na kole nemají kde převléct. Oni to zkusí a řeknou si: nikdy víc. Musíme si být jisti, že je naše nabídka opravdu konkurenceschopná, to je první krok. Jaká pak bude informační kampaň, je už detail. Doporučujeme ovšem místo direktivního příkazu: „Jezděte na kole“ raději pozitivní motivaci: „Když pojedete na kole, ušetříte tím tolik a tolik emisí oproti autu.“ Nebo: „Místo individuální dopravy použijte sdílenou dopravu, například MHD. A pokud to nejde, tak auta sdílejte. A tady máte aplikaci, do které si naklikáte, kde bydlíte a kam se potřebujete dostat. Ukáže vám pak vhodnou cestu.“ Člověk se pro to třeba nadchne, a pokud mu to bude připadat užitečné, tak až začne hezké počasí, sedne na kolo a vyzkouší to. A v tu chvíli už se vytváří žádoucí zvyk.
Stojí udržitelná mobilita nějaké peníze navíc?
Krátkodobě ano, protože potřebujete investovat do infrastruktury. Pokud se bavíme o služebních cestách, pak často ta nejvíce udržitelná cesta není ta nejlevnější. Takže i to jsou přímé náklady navíc. Ovšem přínosy jsou větší a rozkládají se v dlouhodobém horizontu. Je férové si říct: „Děláme to proto, že je to důležité, že je to udržitelné a že tím šetříme životní prostředí a posilujeme zdraví zaměstnanců a studentů.“ Ale je nutné vědět, že nás to něco bude stát.
Na univerzitách působí různé věkové kategorie lidí – od studentů přes zaměstnance středního věku až po profesory seniorského věku. Řekl byste, že u mladých lidí má udržitelná mobilita větší ohlas než u těch starších?
Ne, to je spíš mýtus. Když už, tak bych řekl, že nejméně k ní inklinují lidé ve středním věku, kteří potřebují zařizovat spoustu věcí. Odvézt děti do školy, zároveň sebe dostat do práce. Pak rychle z práce jet za dětmi a odvézt je na kroužek, pak nakoupit a tak dále. Když to člověk chce všechno dostat do jednoho dne, tak si řekne, že bez auta nemá šanci. Starší lidé, kteří mají trochu více času a trochu větší nadhled, jsou vůči změně návyků mnohem otevřenější. A u mladých lidí je faktem, že jsou sice vychovávaní v duchu udržitelnosti, ale tak růžové to s nimi zase není. Nemůžeme o všech říct, že jsou stoprocentně eko a zanícení pro tohle téma.
Považujete elektromobily za udržitelnou dopravu?
Spíše ne. Pokud vedle sebe postavíme elektromobil a spalovací motor, elektro má sice některé výhody, ale zdaleka to není něco, co by řešilo palčivost celého problému. Minimálně dokud nebudeme na 80 či 90 procentech výroby energie z obnovitelných zdrojů (většina elektřiny vyrobené v ČR pochází z uhelných – 40,3 % – a jaderných –36,2 % – elektráren, pozn. red.), tak elektromobilita problém jen odsouvá z místa, kde auto jezdí, na místo, kde se elektřina vyrábí. Kromě toho problém automobilové dopravy nejsou jen emise, ale také to, že auta zabírají prostor, snižují fyzickou aktivitu lidí, vznikají dopravní nehody a tak dále. Nic z toho elektromobilita neřeší. Neřekl bych, že jsou elektromobily k ničemu, ale je to jen dílčí řešení, které problém jako celek nevymaže.
Jak budete nyní svoje doporučení mezi školami šířit?
Potkáváme se s zástupci skupin pro udržitelnou dopravu jednotlivých univerzit, jež jsou do projektu Unilead zapojené. Dosud jsme diskutovali o tom, jaké vytvořit materiály, a nyní diskutujeme o tom, jak se komu daří je implementovat, v čem jsou potíže a jak si můžeme navzájem pomoci.
Jaké jsou tedy největší potíže vysokých škol při uvádění udržitelné dopravy do praxe?
Největší problém na školách je, že tuhle problematiku nevnímají jako prioritní. Je obtížné najít politickou a společenskou podporu tohoto tématu. Pohybuje se totiž v obrovské konkurenci jiných naléhavých témat, jako například nízké platy pedagogů, studenti, kteří nestudují, a mnoho dalších základních věcí. Dost často se univerzity potýkají s Národním akreditačním úřadem, který řekne, že něco se musí dělat nějak, vysokou školu to zatíží, ale nemá na výběr, prostě to musí splnit. Udržitelná mobilita je až někde vzadu, a pokud daná škola v tomto smyslu nic neudělá, nebude to pro ni mít žádné hmatatelné negativní důsledky. Naším úkolem tedy je zvyšovat povědomí o udržitelné mobilitě a zvyšovat aliance, které tuto oblast pomohou prosadit jako důležitý problém, jejž je potřeba řešit.
Jak udržitelnou mobilitu prosazují univerzity v zahraničí?
Naše doporučení v podstatě vycházejí právě z dobrých praxí zahraničních univerzit. Inspirovali jsme se na univerzitách v Anglii, v Německu a Rakousku, tam jsou s mobilitou zatím nejdále. To, co říkám, včetně kompenzací, fondů pro udržitelnou mobilitu a tak dále, tohle vše tam už funguje. A přesně tam bychom rádi dostali i české vysoké školy.