Dokáže zavraždit každého, na koho si vzpomene. Přesněji: koho vymyslí. Michal Sýkora, vysokoškolský pedagog z filozofické fakulty je literární teoretik a autor několika úspěšných detektivních románů, které se dočkaly i televizního zpracování.
Filmaře tak postavy Sýkorových příběhů zavedly nejen do Olomouce, ale i do univerzitních prostor. „Občas na Konvikt dorazí skupina zvědavých turistů, kteří se chtějí podívat, jak to tam vypadá. Doslechl jsem se, že jednou nějaké dámy vyzpovídávaly uklízečky, jestli už našly i nějakou tu mrtvolu. Skutečnost, že umísťuju své vymyšlené příběhy do skutečných míst a prostor, má na některé čtenáře a diváky zvláštní uhrančivý efekt. Odmítají věřit, že je to celé vymyšlené. Dokonce vznikají spiklenecké teorie, že k těm vraždám doopravdy došlo, ale že to bylo z vyšších míst zameteno pod koberec. Takže v mysli některých lidí figuruji jako odvážný investigativec, který s nasazením života odhaluje to, co bylo ututláno,“ směje se Michal Sýkora.
Jste autor detektivek a také akademik, který se tomuto žánru věnuje odborně. Proč obliba detektivek nemizí? Dokonce ani v dnešní době, kdy realita často překonává naše nejdivočejší představy?
Domnívám se, že za to může pohádkový rozměr, který je ukryt v samé podstatě detektivky. Postava detektiva jako moderního rytíře, který bojuje, aby dobro zvítězilo nad zlem. V současné detektivce je to hodně zproblematizováno tím, že rytíř-detektiv málokdy bývá následováníhodná postava a že je vybaven velkým množstvím vlastností, které jeho charakter problematizují. Ale navzdory tomu má v sobě tento typ postavy ukrytý jistý hrdinský rozměr, který čtenáře nebo diváky fascinuje. V moderní detektivce pak hraje velkou roli politika, společenská kritika. I tak ale zůstává početná obec čtenářů a diváků, kteří mají rádi konzervativní typ detektivky, kde dobro a zlo mají jasně vymezené hranice. Osobně se domnívám, že v dobré detektivce se dobro a zlo mohou objevovat v nečekaných podobách, hranice mezi nimi mohou být problematizovány, nikdy by ale neměly být tyto morální hodnoty relativizovány.
Doba se mění, mění se technické možnosti policie, zločinců, médií. Jisté obecné zásady dobrého detektivního románu ale zůstávají. Které to jsou?
Ta pravidla byla popsána už ve dvacátých letech minulého století, mám na mysli ona slavná Pravidla pro pátera Knoxe, která v obecné rovině stále platí. Později s modernější variantou pravidel přišel Raymond Chandler. Detektivka, jako jediný žánr z bloku crime fictions neboli příběhů o zločinu, má jasně definována pravidla. Samozřejmě, že některá z původních pravidel pátera Knoxe jako například, že by v příbězích neměli vystupovat Číňani nebo že by tam měla být maximálně jedna tajná chodba, jsou dávno passé. Ale základní pravidla jako třeba, že by tam měla být zajímavá záhada, že by na začátku měl být zločin a na konci jeho odhalení, že by se mělo se čtenářem nebo divákem hrát fér, aby i on měl šanci se podílet na detektivově pátrání, tak ta jsou v dobrých detektivkách dodržována dodnes. Dobrý detektivní román poznáte podle toho, že má v sobě přísný logický systém a že dbá na dodržování pravidel. Vždycky říkám, že za schopnost psát detektivky vděčím tomu, že je ve mně kus úředníka. Jsem schopen dodržovat systém a postupovat podle nějaké logiky.
Za otce detektivních románů bývá někdy označován Edgar Allan Poe. Někdo jde ale mnohem dál a považuje za první detektivku Krále Oidipa. Jak to je?
Podle teoretiků žánrů je jednou z prvních detektivek Sofoklův Král Oidipus, protože se v něm pátrá po vrahovi krále. Zároveň je to také detektivka, kde byla porušena pravidla, protože vrahem je sám detektiv, tedy Oidipus. Do jisté míry můžeme jako o detektivce uvažovat i o Hamletovi. Byl spáchán zločin a Hamlet se snaží získat důkazy k usvědčení krále Klaudia. Používá k tomu stejnou vyšetřovací metodu jako poručík Columbo.
Hodně lidí má v oblibě detektivky, kde panuje jakési bezčasí – třeba stará dobrá Anglie nebo středověk. Předpokládám, že je snazší psát o době Karla IV. než o době mafiána Mrázka, se všemi společenskými souvislostmi, které za pár let nemusí nikomu nic říkat.
To, co jste zmínila, jsou únikové detektivky čtené jako zábava, jako druh odpočinku. Oproti tomu moderní detektivky se snaží i něco vypovídat o společnosti, to je celosvětový trend. Tak se psaly detektivky ve Velké Británii už v 70. letech, ve Skandinávii ostatně taky. Ale až díky celosvětové popularitě Stiega Larssona a jeho trilogie Milénium se trend skandinávských detektivek, které jsou v té nejlepší rovině spjaté i se společenským románem, dostal až k nám. Celá řada čtenářů i kritiků ale odmítá politické nebo společensky angažované detektivky, protože podle nich do tohoto typu žánru tyto souvislosti nepatří. Takže se určitě nepřestanou psát oddychové detektivky. Jsou stále velmi populární, což platí i o zmíněných historických detektivkách. Tam máme na jedné straně autory, jako je třeba Vlastimil Vondruška, a na straně druhé jsou spisovatelé jako Angličan C. J. Sansom, který píše kvalitní historické romány s detektivní zápletkou, a ty rozhodně nemají rozměr oddechové četby.
Vy se často odvoláváte na anglické detektivky. Co se vám líbí právě na britské detektivní škole?
Je postavená na dodržování pravidel, na vytvoření silné, charismatické postavy hlavního detektiva a u těch nejlepších autorů bývá přítomen i společenský kontext nebo humor. Já sám se jako ke svým vzorům hlásím k P. D. Jamesové a ke Colinu Dexterovi, který celý život psal univerzitní detektivky z prostředí Oxfordu. Mimochodem způsob, kterým popisoval mezilidské vztahy a praktiky na oxfordské univerzitě, kterou dobře znal, protože tam léta pracoval, by rozhodně nepřispěl k tomu, čemu se dnes říká pozitivní obraz instituce. No ale nakonec stejně dostal cenu města Oxfordu za dlouholetou propagaci.
Musí mít dobrý detektivní román i silný příběh?
Už Raymond Chandler říkal, že dobrá detektivka by měla fungovat jako román sám o sobě, tedy že záhada by tam nemusela být tím nejpodstatnějším. Je to pravda. Například v knize P. D. Jamesové Plány a touhy je tak zajímavý příběh, že funguje jako společenský román a detektivní pátrání, jakkoliv výborně vymyšlené, se odsouvá do pozadí. Ten román funguje sám o sobě jako kvalitní prozaický text a detektivní zápletka je jenom součástí velmi dobrého románu.
Jaký typ detektiva máte rád?
V literatuře mám asi nejraději vrchního inspektora Morse z detektivek Colina Dextera.
Proč?
Ty detektivky jsou dobře napsané a Dexter vymyslel charismatickou postavu, která mě, čtenáře, zajímala a bavila. Morse je jako typ detektiva pozoruhodný tím, že je vybaven extrémně komplikovaným myšlením a neustále si problematizuje práci konstruováním složitých hypotéz. Ty pak musí v průběhu pátrání vyvracet. Nakonec dojde k nejjednoduššímu řešení, které mu celou dobu podsouvá jeho spolupracovník seržant Lewis. V tom je ta postava originální a zábavná. Postava Morse se stala předlohou pro jeden z nejúspěšnějších detektivních seriálů ve Velké Británii, který u nás kupodivu moc nerezonoval. V Británii je to fenomén, ke kterému se stále vracejí v různých pokračováních.
Co vás přivedlo k napsání první detektivky? Trošku za tím vidím pýchu teoretika, který zná všechna pravidla, tak proč by sám něco nenapsal…
Chtěl jsem si to vyzkoušet. První knížku, Případ pro exorcistu, jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Tehdy byly navíc v módě mysteriózní detektivky v duchu Dana Browna, jenže mystika a nadpřirozeno nikdy do detektivky nepatřily. To byly dva důvody, které mě přivedly k napsání detektivky, která by se mi líbila. Chtěl jsem napsat - slovy Josefa Škvoreckého - detektivku, která by byla zároveň spojením vraždy s legrací. Tak vznikl Případ pro exorcistu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita.
Když se dneska zpětně díváte na tuto první knížku, jak se vám jeví?
Loni na jaře jsem ze zvědavosti tou knížkou zalistoval a hodně mě překvapilo, jak ten román vypadá.
V jakém smyslu?
Je to bezstarostné dílo amatéra, který si chce vyzkoušet úplně všechno, takže je tam všeho strašně moc – vražd, různých nikam nevedoucích odboček, jsou tam téměř infantilní vtípky. Je to takový optimistický, až nadšenecký text napsaný ne zcela podle pravidel. Ale tehdy mě to bavilo, teď už bych to tak nenapsal. Následující Modré stíny už byly mnohem ukázněnější a nebojím se říct i ambicióznější text.
Vaše hlavní hrdinka je žena. Byl to kalkul? Žen v románech není moc, takže zaujme?
Na české detektivce je podle mě nejtrapnější postava drsného policajta. Tyhle figurky bývají vždy nechtěně legrační. Proto jsem se rozhodl vytvořit postavy, které už svou podstatou nemohou být drsňáci. V mých románech je hlavní hrdince okolo pětapadesáti, je to tedy lehce postarší dáma. Její parťák je taťka od rodiny, který se chce co nejdřív dostat domů k ženě a dětem, a třetí z party je elévka, která se teprve snaží prosadit v mužském světě a Marie je pro ni velký vzor. S takovou trojicí není možné se pouštět do žádných riskantních akčních scén.
Říkal jste, že u první knihy jste neměl žádné ambice, dokonce ani publikační. Ale povedlo se. Jak se pak píše s tím závazkem, že už jste něco vydal a čeká se, co bude dál?
Říká se tomu komplex druhého románu – autor se snaží, aby to bylo větší, lepší, načančanější, dynamičtější, zkrátka všechno nej. Vždycky to dopadne špatně. U mě propukl komplex třetího románu, protože když jsem po dokončení Modrých stínů začal pracovat na Pěti mrtvých psech, tak jsem se zasekl a nevěděl, co s tím mám dělat dál. Měl jsem vymyšlenou celou zápletku, napsanou dokonce už i velkou část, ale nebyl jsem schopen ten román dokončit. Chtěl jsem totiž, aby každý z mých románů byl trochu jiný, žánrově posunutý. A najednou to nešlo. Napsání Pěti mrtvých psů mi nakonec trvalo víc než čtyři roky. Ukázalo se, že jedinou cestou, jak se dostat ze slepé uličky, je začít psát celý román znovu. Díky tomu televizní verze vznikla dřív a hotový román je jiný než televizní série, protože ta se točila podle první verze, kterou jsem nakonec přepracoval. Takže ano, komplex z úspěchu jsem si prožil a naprosto mě to svazovalo. Popravdě z čirého zoufalství jsem v tom mezičase ale napsal jiný, neplánovaný román Ještě není konec, což je vlastně historická detektivka, v níž Marie Výrová vyšetřuje pětadvacet let starou vraždu.
Jak se budete bránit vykrádání sama sebe, aby Marie Výrová neměla sto dílů třetí série?
Abych něčemu takovému zabránil, dal jsem si limit, že romány s Marií Výrovou budou jenom tři. Nakonec budou čtyři, protože se mi tam vloudil zmíněný román Ještě není konec. Po vydání Pěti mrtvých psů další detektivka s Marií Výrovou nebude.
Míníte ji nějak dramaticky sprovodit ze světa? Abyste ji k nemusel za pár let trapně oživovat…
Ne nic dramatického. Chci si nechat zadní vrátka. Ale dohodl jsem se na tom i s Petrem Jarchovským. Spolu jsme napsali ještě jednu sérii pro televizi, která nebude mít literární ekvivalent. Jsme domluveni, že pak končíme, další pokračování nebude. Myslím, že stanovení vlastního limitu je jediná obrana proti vykrádání sebe sama. Takže jsem připraven Marii Výrovou opustit. Byť ji mám docela rád.