V létě loňského roku jsem se v Olomouci zúčastnil některých akcí oslav výročí obnovení Univerzity Palackého po druhé světové válce. Ve volném čase mezi akcemi jsem znovu navštívil univerzitní knihkupectví, které svého času také nabízelo moje skriptum Úvod do difraktivní optiky. Jako při každé předchozí návštěvě tak i tehdy jsem narazil na publikaci J. Peřina: Proměny doby, UP Olomouc 2009. Není to nezajímavé čtení, ale mne opět zaujala pasáž na str. 151, která se týkala mé osoby. S určitým sarkasmem je tam konstatováno, že jsem tehdy propadl (ne neutrální slovo neuspěl) při volbě na post vicepresidenta ICO (International Commission for Optics), přidružené Mezinárodní komisi IUPAP (International Union of Pure and Applied Physics), která je dále součástí ICSU (International Commission for Science – původně for Scientific Unions). Poznamenejme ještě, že v současné době usiluje ICO stát se plnoprávným členem ISCU (ne pouze přidruženým skrze IUPAP, ale na jeho úrovni). Předpokládám, že se to ICO podaří, protože váha optiky a fotoniky je v současné vědě a technice mimořádná a je třeba se spíše divit, že to představitelům ICO nedošlo dříve.
Ale vraťme se k tomu výroku o propadu, který je dále umocněn poznámkou pod čarou, že se to opakovalo i později. Pokud si ovšem dobře vzpomínám, tak jsem opravdově kandidoval až na to podruhé v r. 2002 při 19. kongresu v italské Florencii. Rád bych uvedl tři okolnosti, které měly na neúspěch podstatný vliv. Především jde o to, že nedávno předtím prošlo období funkce viceprezidenta J. Peřinovi a není zvykem, aby z jednoho a téhož teritoria (spíše než o národních komitétech se dnes hovoří o teritoriálních komitétech) byli krátce po sobě dvakrát viceprezidenti. Navíc tehdy kandidovala reprezentantka Polska a ženy jsou samozřejmě upřednostňovány. Ona se pak ukázala velice schopnou, protože se později stala dokonce prezidentkou americké organizace SPIE (Society for Photo-Optical Instrumentation Engineers, která se poměrně nedávno přeměnila na celosvětovou International Society for Optical Engineering a posléze dále na International Society for Optics and Photonics - stále s původní zkratkou).
Další okolností, která vždy ovlivňovala zvolení, byla existence vhodného člena tehdy národního komitétu, který si vzal na starost potřebné volební dohody o vzájemných hlasech, bez kterých nebyla naděje na úspěch. V případě J. Peřiny se tohoto úkolu ujal člen tehdejšího komitétu RNDr. Bohumil Nábělek, CSc., pracovník Fyzikálního ústavu ČSAV, který se v tehdejším komitétu zabýval především mezinárodními vztahy. Ten mi jednou ještě za působení J. Peřiny jako vicepresidenta dlouze líčil, jaké volební dohadování ho to stálo, aby J. Peřina měl dostatek hlasů pro zvolení. Takovou osobu jsem pro sebe nenašel. Zkoušel jsem to naznačit svému dlouholetému spolupracovníkovi a vedoucímu (členu nejen tehdejšího komitétu ale i pozdějších) J. Čtyrokému (tehdy doc. Ing., DrSc., dnes prof.), ale neuspěl jsem. Mně nepřipadalo vhodné, abych to sám pro sebe podnikal. Pouze jsem kladně odpověděl na dotaz studentů španělského kandidáta, který byl pak zvolen.
Dále bych rád oponoval tvrzení, že „v Národním komitétu se vůbec vytvořila divná situace vzhledem k ambicím M. Milera a P. Chmely, ale s tím jsem už definitivně neměl nic společného“. Poznamenal bych k tomu, že užitá terminologie o „divné situaci“ a „ambicích“ nemá nic společného s objektivní prezentací historie. Sám jsem se snažil, aby do komitétu byli zvoleni představitelé všech tehdejších čtyř nebo pěti optických společností, a to podle počtu jejich členů. To byla podle mého mínění jediná možná cesta, která na začátku zajistila demokratický výběr členů komitétu. Samozřejmě v pozdější době už stávající členové rozhodují o tom, kdo v komitétu zasedne po odstupujících nebo zemřelých členech. Není mou vinou, že J. Peřina se spíše neúčastnil odborného společenského života.
Při této příležitosti bych se ještě zmínil o tvrzení J. Peřiny, že jsem ho „navštívil, protože pocházím z Olomouce, že bych měl zájem o výuku. Slíbil jsem prý sylaby, ale neposlal nic“. S poznámkou pod čarou: „Protože začaly vznikat kreditní programy studia, nedalo se s ním při takové spolehlivosti počítat, takže začal v Olomouci učit až mnohem později.“ Už si podrobnosti nevzpomínám, ale v Olomouci jsem vždy býval často a někdy jsem se asi o tom i zmínil. Že jsem nic neposkytl, bych asi přisoudil tomu, že jsem necítil vstřícnost, a tak jsem to zabalil. Ostatně, pokud by to J. Peřina bral opravdu vážně, stačilo zvednout telefon a připomenout mi to. To tehdy neudělal a teď mě dehonestoval. Později jsem sám byl vyzván asi samotným J. Peřinou nebo jeho nástupcem doc. Ing. K. Tomančákem, CSc., nevím už přesně, jak to bylo, protože J. Peřina byl vedoucím katedry jen krátce, abych poslal ony sylaby. Nabídl jsem, myslím, tři kurzy: Holografii, Vlnovodnou optiku a Difraktivní optiku. Zůstala z toho jen ta Difraktivní optika. Samotnému je mi divné, jak se stalo, že jsem byl najednou k tomu vyzván. Musel tam zasáhnout nějaký pozitivní mně nakloněný vývoj, nebo šlo o kompenzaci nějaké „křivdy“ na mně učiněné, nebo zasáhla nějaká „vis maior“?
V každém případě se domnívám, že dotčená kniha vůbec neměla být vydána a rukopis uložen v archivu k případnému historickému studiu. V poděkování uvedená omluva, že „pokud dotyčné osoby vidí některé věci jinak, omlouvám se jim, popsal jsem jen to, co jsem prožil“, je příliš malým zadostiučiněním za ohýbání skutečnosti autorem v jeho prospěch a upozaďování jiných.
A ještě malý dodatek. Podobně i J. Bieberle, který nám v době mých studií přednášel marxismus-leninismus, v jedné ze svých knížek o Univerzitě Palackého poněkud ohýbá historii, když tvrdí, že někteří absolventi dosáhli vynikajícího postavení a udává jako příklad prof. I. Cabáka, který za minulého totalitního režimu komunistické strany dosáhl na post myslím prorektora UP. Tím zcela potlačil jiné absolventy z téhož roku 1957, kteří se stali významnými pracovníky UP. Jen z naší kombinace fyzika-matematika vynikli zejména prof. RNDr. Ing. Jaroslav Pospíšil, DrSc., doc. RNDr. V. Kolesnikov, CSc., doc. RNDr. J. Záhejský, CSc., RNDr. V. Malíšek, CSc. a snad se k nim může neskromně řadit i autor této stati, který se vždy hrdě hlásil ke své Alma Mater.
Doc. RNDr. Miroslav Miler, DrSc.,
emeritní vedoucí vědecký pracovník Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV (dnes Ústav fotoniky a elektroniky AVČR), předseda Českého komitétu ICO v letech 1993-8, později až do dneška jeho místopředseda