O Lichtenštejnech, odčiňování Bílé hory a roli akademiků ve zlomových dobách

Po dvou letech uzavřel mezinárodní řešitelský tým práci na projektu The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science, jehož cílem byla příprava dvou svazků česko-německé edice posudků týkajících se právního postavení Lichtenštejnů v Československu. Jeho hlavním řešitelem byl Ondřej Horák z katedry teorie práva a právních dějin Právnické fakulty UP.

V rozhovoru přibližuje, v čem byla práce jeho mezinárodního týmu specifická nebo jaké objevy se jim podařily.

Pane docente, liší se nějak původní záměr projektu a výsledek?

Původní koncepce se nezměnila – první svazek je věnovaný období po roce 1918, druhý svazek období po roce 1945; základem je edice posudků a memorand, uvozená odbornými studiemi a doplněná o medailony významných osobností středoevropské právní a historické vědy, které posudky na popud státních orgánů nebo knížecí rodiny připravovaly. Podařilo se nám však objevit prameny považované za ztracené i prameny dosud neznámé, například originály posudků Josefa Pekaře a Leo Strisowera známé jen z opisů, nebo posudky Jana B. Nováka, Miloslava Stiebera a Jana Kaprase. Z třinácti textů plánovaných pro 1. díl jejich počet nakonec narostl na dvacet, ve 2. dílu jsme naopak museli jejich počet snížit a z více než dvaceti jsme vybrali patnáct. Vydání obou svazků se ujalo nakladatelství Wolters Kluwer, velkou péči nám věnovala zejména šéfredaktorka Marie Novotná. Dvouletá výzkumná činnost završená vydáním dvousvazkové publikace byla možná díky finanční podpoře projektu z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci Fondů EHP a Norska 2014–2021.

Museli jste stavět na „zelené louce“ nebo jste mohli na nějaké projekty navázat?

Při přípravě publikace jsme se nechali inspirovat edičními projekty institucí Historischer Verein für das Fürstentum Liechtenstein a Liechtensteinisches Landesarchiv. Důvodem byla jak autorská a tematická provázanost, tak možnost zařazení některých textů do publikační platformy e-archiv.li, kde materiály z českých archivů dosud chybí. Vycházeli jsme samozřejmě také z publikační činnosti provázané s Česko-lichtenštejnskou komisí historiků, zejména jejího bývalého spolupředsedy Petera Geigera a spolupracovníků Václava Horčičky, Susanne Keller-Giger a Ruperta Quaderera.

V čem byl váš projekt jiný?

V porovnání s uvedenými projekty k lichtenštejnským dějinám, které se vyznačují širokým časovým i tematickým záběrem, jsme se zaměřili na úzce vymezený problém, což nám umožnilo jít do větší hloubky. Při přípravě obou svazků byly využity prameny z deseti zemí a více než dvaceti archivů – ze zahraničních to jsou zejména Liechtensteinisches Landesarchiv ve Vaduzu a Hausarchiv der Regierenden Fürsten von und zu Liechtenstein ve Vídni, z domácích především Archiv Poslanecké sněmovny, Národní archiv a Moravský zemský archiv.

Kdo se na publikacích spolu s vámi podílel?

Řešitelský tým měl patnáct členů, deset z českých univerzit (Olomouc, Brno, Praha), pět ze zahraničí. Stěžejní byla spolupráce s Česko-lichtenštejnskou komisí historiků. Hlavními řešiteli jsme se stali spolu s právníkem a diplomatem Ferdinandem Trauttmansdorffem, bývalým rakouským velvyslancem v ČR a aktuálně také členem Česko-lichtenštejnské komise historiků.

K přípravě úvodních studií jsme oslovili také historiky, kteří většinou navazovali na své starší publikace – pro 1. díl spolupředsedu Česko-lichtenštejnské komise historiků Tomáše Knoze z brněnské filozofické fakulty (Lichtenštejnové a fenomén „odčiňování Bílé hory“ na prahu 20. století), pro 2. díl Tomáše Dvořáka z téže instituce (Lichtenštejnové a třetí republika mezi právem, ideologií a politickou praxí) a Václava Horčičku z pražské filozofické fakulty (Konfiskace majetku Lichtenštejnů v Československu po 2. světové válce). Jako hlavní řešitelé jsme přispěli studiemi do obou svazků.

Zahraniční autoři většinou připravili medailony právníků a právních vědců působících v Rakousku či Švýcarsku (Arthur Brunhart, Ágoston Frank, Arthur Stögmann), případně se přímo podíleli na editování posudků (Stefan Frey), pomáhali nám však také se zajišťováním materiálů. Bez jejich přispění by byl projekt jen obtížně realizovatelný. Z naší fakulty se projektu účastnili Lukáš Ryšavý a Petr Osina, z pražské právnické fakulty Marek Starý, který přispěl poznámkami k posudkům týkajících se 17. století. Velký kus práce odvedli zejména naši pomvědi a doktorandi Jan Marčík a David Marhold. V neposlední řadě nám pomáhali s překlady Thomas Krzenck, Tomáš Kříž, David Marhold a Lukáš Ryšavý.

K čemu jste dospěli? Jaký je výsledný obraz?

Předně je nutné zdůraznit, že ten obraz má charakter mozaiky. Torzovité dochování pramenů, z nichž chybí mimojiné většina zápisů z jednání subkomitétu pro náhradu výboru pro pozemkovou reformu Národního shromáždění, nám sice ztížilo představení pozadí vzniku většiny posudků, ale kombinací materiálů z různých fondů se nám podařilo představit nejen základní obrysy, ale také řadu zajímavých detailů. Ale k otázce – editované posudky nastavují zrcadlo našim novějším dějinám, zejména zlomovým událostem po roce 1918 a po roce 1945. Je to příběh revoluce, „odčiňování“ Bílé hory a zásahů do vlastnictví, diskuze o tom, co stát může a co by již dělat neměl. Posudky poměrně dobře odrážejí také mentalitu svých autorů i jejich pozdější směřování (např. opatrného a přemýšlivého Jana Krčmáře na straně jedné, či jednostranného a konfliktního Antonína Hobzu na straně druhé) a ve svém celku přinášejí reflexi role a odpovědnosti akademických elit ve zlomových dobách.

Zmiňoval jste nové posudky, podařily se ještě nějaké další objevy?

Těch drobných nových zjištění jsou v každém dílu desítky či spíše stovky – pocházejí jak z přípravných prací k posudkům, korespondence či zápisů z jednání komisí a subkomisí, tak zejména z pramenů biografického charakteru. Z velké části nám to umožnila digitalizace některých archiválií, zejména matrik.  Ale to by samo o sobě samozřejmě nestačilo. Za řadou údajů či několikařádkových poznámek pod čarou se skrývají desítky hodin hledání, propojování a dotazování na různých místech celého středoevropského regionu. Často to byla také otázka štěstí. A některá zjištění žila své vlastní příběhy, které by vydaly možná na samostatné publikace.

A co plánujete dál? Bude se to opět týkat Lichtenštejnů? Nebo právní vědy?

Díky rozsáhlému archivnímu výzkumu máme tolik materiálů, že bychom se jim mohli věnovat několik dalších let, přičemž se Lichtenenštejnů týkají jen zčásti. Naštěstí na to nejsme sami. Máme s řadou kolegů z různých fakult přátelské vztahy a vzájemně se na archiválie upozorňujeme nebo je sdílíme. Když otevřu inventář nějakého osobního fondu, často objednávám i to, co se aktuálního tématu netýká, ale může se hodit jiným. Řešení to sice prodlužuje, ale pro rozvoj našeho oboru to považuji za důležité. Na začátku letošního roku byla díky fakultní podpoře zřízena výzkumná skupina pro dějiny středoevropské právní vědy, jejímž cílem je pořádání konferencí, workshopů a příprava kolektivních publikací. V tomto roce ještě plánujeme vydat bibliografii německojazyčné právní vědy v českých zemích a v následujících letech dvousvazkovou monografii Osobnosti středoevropské civilistiky (se vztahem k českým zemím), zahrnující přibližně čtyřicet osobností věnujících se občanskému, římskému a kanonickému právu.