Ztráta pravé nohy a později obrázek ze srandy zveřejněný na internetu. To jsou dva milníky v životě a sportovní kariéře dřívějšího nadějného šumperského hokejisty Martina Žižlavského, který se po nehodě s tragickým a trvalým následkem nevzdal, vrátil se na led – jako student Fakulty tělesné kultury UP i v dresu HC Univerzita Palackého – a v současnosti je členem třetího nejlepšího týmu na světě. Jen ne hokejového, nýbrž para hokejového.
„Vlastně jsem sotva začal a hned takový úspěch. Je to paráda,“ komentuje zisk bronzové medaile s českou para hokejovou reprezentací na letošním mistrovství světa v Kanadě mladý muž, který do sledge – saní, na kterých se para hokejisté pohybují po ledě – usedl poprvé před rokem a půl.
Ke zmíněnému prvnímu milníku však došlo už v roce 2017. Tehdy se Martin Žižlavský jako student prvního ročníku šumperského gymnázia účastnil lyžařského výcviku a se spolužáky se rozhodli svézt se na bobové dráze. „Byl tam špatný bezpečnostní pás, který v zatáčce povolil. Málem jsem z bobu vypadl, noha se mi zachytila do té železné konstrukce. A najednou byl ze mě para hokejista, byť jsem v té době ještě o para hokeji vůbec nevěděl,“ přibližuje v klidu, jen s drobným pousmáním, osudový moment, kdy přišel o pravou nohu.
Byl do té doby velmi platným hráčem šumperských Mladých draků a také jezdil sidecarcross. „Ze začátku to pro mě jako sportovce nebylo jednoduché, ale hlavně díky rodině a kamarádům jsem se dokázal poměrně rychle vrátit a fungovat tak, jak jsem fungoval do té doby. Ale bylo mi třeba jasné, že hokej si už na nějaké vysněné úrovni nezahraju. O to více mě potěšilo, když jsem pak zjistil, že můžu bruslit i s protézou. Začal jsem znovu trénovat v juniorce a hrál jsem i nějaký zápas. Pak ale začal covid a sezona byla zkrácená,“ vzpomíná Martin Žižlavský.
Po absolvování gymnázia se stal studentem Univerzity Palackého. Chtěl vystudovat obor spojený se sportem, do kombinace k tělesné výchově si vybral geografii. Nyní už má po státnicích a zbývá mu jen dokončit a obhájit bakalářskou práci. Jestli bude pokračovat ve studiu dále, se teprve rozhodne. Za ukončené již ale bere své působení v kádru HC Univerzita Palackého, kde s protézou nastupoval k tréninkům a zápasům vedle „zdravých“ hráčů.
„Bylo to skvělé období, jsem velmi rád, že jsem si mohl vyzkoušet univerzitní hokej. Užil jsem si to, i když tam byli lepší kluci a moc jsem si nezahrál. Z týmu jsem nakonec odešel, protože jsem nevěděl, jestli mám ještě nějaký prostor pro zlepšení. Bez nohy už to prostě nebylo jako dřív. S kluky jsem ale v kontaktu, bavili jsme zrovna před začátkem nové sezony, že jich je málo a že do letošního ročníku univerzitní ligy nenastoupí. Je to škoda,“ poznamenává.
Právě s univerzitním hokejovým týmem se pojí zmiňovaný druhý milník, onen obrázek na internetu. „V jednom zápase mě protihráč u mantinelu sesadil na zadek. Když jsem to viděl na fotce, ze srandy jsem pod sebe domaloval sledge a dal to na Instagram s popiskem, že mě kamarádi sesadili do sledge, a označil jsem u toho účet Český para hokej. Z něj mi zanedlouho odepsali, že jestli chci, můžu si přijet para hokej vyzkoušet na rozvojový kemp. Od prvního sklouznutí mě to strašně chytlo a užívám si, že můžu v hokejovém prostředí pokračovat,“ říká Martin Žižlavský.
Jak však vzápětí dodává, para hokej je poměrně časově náročná aktivita. V Šumperku, kde žije, žádný klub nepůsobí, v lize tak nastupuje za SOHO Olomoucké kohouty. Tým trénuje jednou týdně, ale do nočních hodin. „Časově náročná je především reprezentace. Na tréninky jezdím třikrát týdně do Ostravy nebo Studénky a jednou za měsíc se sjíždíme z celé republiky na reprezentačním kempu, abychom si zatrénovali všichni společně. Samozřejmě se musíme připravovat i individuálně, cvičím například na běžkařském trenažéru. Je to docela divočina, ale baví mě to, baví mě se zlepšovat.“
V Olomouci i v reprezentaci byl Martin Žižlavský jako jeden z nejmladších hráčů přijat kladně, v družstvech je přátelská atmosféra a i přes zmíněnou námahu si prý užijí také dost zábavy. Navíc si para hokej získává v Česku na oblibě.
„Myslím, že jsem naskočil v nejlepším období, kdy je para hokej u nás v rozkvětu, na čemž má nesmírnou zásluhu tým lidí okolo Jirky Šindlera. Hostili jsme mistrovství světa, pořádají se rozvojové kempy, přicházejí noví hráči, lidé se o para hokeji dozvídají, je pro koho hrát. U para hokeje bych už chtěl zůstat. Rád bych se posunul na takovou úroveň, abych byl ve stabilní sestavě reprezentace a zároveň aby se nám s klukama v Olomouci podařilo dosáhnout na medaile. A i když je teď pro mě para hokej hlavní, chtěl bych se znovu věnovat i sidecarcrossu,“ uzavírá šumperský sportovec, pro kterého protéza místo nohy není žádnou překážkou. Koneckonců ji také nevnímá jako něco, co by nebylo jeho. Je to prostě noha.