Po pádu totalitního režimu ( kterému se ani ideologickými deformacemi nepodařilo zničit dobrou úroveň českého školství) se zdálo, že konečně přestane platit to proslulé - „koho bohové nemilují, toho učiní učitelem". Bohužel se mnohé očekávání nenaplnilo - a naopak, během prvních deseti let po „sametové revoluci“ byly učiněny dva pokusy o učitelskou degradaci. Absurdní je, že vzešly z ministerstva školství!!! Vskutku neznám žádné jiné ministerstvo, které by se takto chovalo k pracovníkům svého resortu. V obou případech jsem se proti tomu velmi angažoval, podařilo se je zhatit a doufal jsem, že další pokus již nepřijde (snad alespoň do konce mého života). S trpkostí nyní zjišťuji, že třetí takový pokus je na prahu současné vlády a nazývá se „novela zákona o pedagogických pracovnících“.
Všechny tři pokusy měly základní argument - učitelů je nedostatek, zvláště v zapadlejších oblastech, takže to vyřešíme nižšími požadavky na kvalifikaci. Tento třetí je o to absurdnější, že přichází v době, kdy konečně po letech slibů přišel platový čin – učitelské platy přestávají být diskriminační a všechny politické strany slibují, že rychle porostou i nadále. Záměr MŠMT se jeví aktuálně ještě méně pochopitelným po čerstvém slibu pana premiéra, že se po letošním patnáctiprocentním navýšení opět skokově učitelské platy zvýší příštím roce - o dalších patnáct procent - tedy za dva roky již o třicet procent! Takže hlavní ztracený klíč k řešení nedostatku učitelů, který byl desítky let znám, ale hledán byl jen slovně, se nyní konečně nalezl a začal být používán.
Díky tomu již slýchám, že ti kteří chtěli ze školství zběhnout, zůstanou, učitelští čekatelé důchodů už do důchodu nespěchají a početní absolventi pedagogických fakult jsou ochotni dělat to, co vystudovali. Toto je, zároveň s trvalým posilováním pozice a prestiže učitele (také proti narůstající agresivitě dětí i jejich rodičů) cesta, kterou se mělo dávno jít. Leč MŠMT, jakoby přitakávajíc tomu rozšířenému názoru,že „školství rozumí každý a učit může také každý", navrhuje cestu rezignace na nejvyšší kvalifikaci právě těch, kdož mají v rukou to nejcennější, co národ má- děti.
První pokus se odehrál v letech 1992-3. K učitelské kvalifikaci podle tehdejšího záměru MŠMT nemělo být zapotřebí vysokoškolského studia. Hrozilo nebezpečí, že učitelé nadále budou méně vzdělaní než značná část rodičů! – Jménem Asociace děkanů pedagogických fakult ČR jsme- prof. J. Kotásek z UK a já- tehdy navštívili ministra prof. P. Piťhu. Ten nakonec uznal, že má-li růst vzdělanost národa, nemůže naopak klesat vzdělanost učitelů – a tento pokus ministerských úředníků neschválil.
Po deseti letech se situace opakovala. Příslušný náměstek ministra opět usoudil, že nedostatek učitelů vyřeší to, že jimi budou třeba i jen maturanti a takoví navíc nebudou platově nároční. (Nechci ani citovat, jak neuvěřitelné a pohrdlivé názory jsem slyšel o vysokoškolském vzdělávání pedagogů.) Byl jsem tehdy předsedou Výboru pro vzdělávání Senátu PČR. Uspořádal jsem velké, reprezentativní, tzv.veřejné slyšení „Příprava učitelů a perspektiva české vzdělanosti“- na půdě Senátu, kde významné osobnosti takový záměr ministerstva rozhodně svými argumenty odmítly. Já jsem tam přednesl „Memorandum českého učitele". (Všechny příspěvky lze dohledat v senátním archívu a hlavní z nich jsou v publikaci se stejným názvem jako slyšení- vyšla v Nakladatelství Olomouc, 2001.) Tehdejší ministryně P. Buzková, ač nevzešla z pedagogické sféry, naší argumentaci dobře porozuměla – a pan náměstek musel couvnout. (Bohužel se nepodařilo zabránit nesmyslnému strukturování pedagogického studia.)
Je k neuvěření, že po téměř dvaceti letech nyní přichází další pokus v podobě trojského koně. Argumentačně evidentně zaspal – viz výše. Už nenavrhuje likvidaci pedagogických fakult. Jen chce doširoka otevřít prostor pro vstup v podstatě kohokoliv na pozici učitele. Ten prostor pro odborníky je už dnes dostatečně otevřen zákonem č.197/2014 Sb., ale nyní má být bezbřehý. Má záležet jen na subjektivním posouzení ředitele, zda někoho bez pedagogické kvalifikace přijme.(Tento deficit pak případně vyrovná nějaký pedagogický rychlokvaškový kurz?) - Ano, ředitelé, které administrativa, hojnější než v minulém režimu, často zbavuje možnosti vyrůstat v osobnosti, pečující především o výchovu a vzdělání, náhle dostávají neomezené personální kompetence. Už by se nemuseli řídit objektivními kvalifikačními kritérii, nýbrž mohli by zcela subjektivně někoho si vybrat a přijmout. - Záhy by však sami poznali, že je to danajský ministerský dar a cesta do školních pekel. Ale především je to zase něco, čehož nesmyslnost se vyjeví názorně, když si to jen představíme v jiných resortech. Jaké odborníky by bylo vůbec reálné získat z oborů vesměs daleko lépe placených než ty neúspěšné nebo nejslabší, kterým by i dosud bědný učitelský plat stačil? A navíc, kdyby tato aburdita zafungovala, proč by se mělo nedůstojné honorování pedagogů do budoucna řešit?
Zdá se, že současný pan ministr se chce řídit zdravým pedagogickým rozumem, naslouchat hlasu pedagogické i široce občanské veřejnosti. Např. jeho snaha o korekturu nesmyslné inkluze je chvályhodná. ( I to, že je si vědom neúnosné administrativy na školách- zavázal se, že ji nebude „příliš“ zvyšovat ; daleko lépe by ovšem zněl slib, že ji výrazně sníží a bude tlačit na zřizovatele, aby učinili totéž.) Chci tedy doufat, že nakonec v záležitosti „Pokusu č.3" napodobí své dva - výše zmíněné - předchůdce.
Shrnuto: Návrh této novely zákona je nepřijatelným dalším pokusem o degradaci učitelství a je třeba jej v zájmu nejen prestiže učitelstva, ale především v zájmu vzdělanosti v České republice rozhodně odmítnout.
Prof. PhDr. František Mezihorák, CSc., Dr.h.c.