Na cyrilometodějské teologické fakultě se mluvilo o dopadu tak zvaných církevních zákonů z roku 1949 na náboženský život v Československu. U jednoho stolu se sešli kardinál Dominik Duka, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, Daniel Ženatý z Českobratrské církve evangelické, patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta a Tomáš Kraus z Federace židovských obcí.
Pánové se mimo jiné shodli na tom, že i když se zákony, jimiž stát převzal kontrolu nad chodem církví a náboženských společností, neměnily, jejich praktické dopady se odvíjely od celkové situace ve společnosti. Za nejtěžší označili 50. léta a dobu normalizace. Naopak v závěru 60. let také církve pocítily jisté uvolnění. Arcibiskup Jan Graubner připomněl i obnovení teologických studií v Olomouci jako pobočky litoměřické bohoslovecké fakulty.
„Byla to škola dost partyzánská. Naši profesoři byli už v důchodu nebo šlo o zaměstnance z továren, kterým zavolali, aby šli učit. My věděli, že nejsou na výuku příliš připravení, často přišli i rozespalí, že přednášku chystali teprve brzy ráno. Ale byli to pánové s určitou zkušeností, svědectvím. Atmosféra tam byla velmi dobrá. Byť s trochou obav, protože jsme věděli, že některé spolužáky získala Státní bezpečnost pro spolupráci,“ vzpomněl olomoucký arcibiskup.
Tak zvané církevní zákony zasáhly do fungování všech církví a náboženských společností, které v Československu působily. Patriarcha Tomáš Butta považuje za to nejhorší, co mohlo církve potkat, ztrátu samostatnosti v rozhodování. Podle synodního seniora Daniela Ženatého z České církve evangelické je pro reflexi tak zvaných církevních zákonů třeba ještě větší odstup.
„Jejich dopad se promítá do současnosti naším narušeným sebevědomím. V porovnání se zahraničím vidím velký rozdíl v suverenitě a samozřejmosti, s jakou věřící lidé vystupují na veřejnosti. Konkrétně naši církev pak stále rozděluje postava J. L. Hromádky, muže bezpochyby originálního, ale do jisté míry i tragického. Bývá nazýván největším protestantským teologem u nás po Bílé hoře. V textech z 50. let se však pokouší teologicky ospravedlnit tehdejší dění jako boží vůli,“ poznamenal Daniel Ženatý.
Tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus mimo jiné připomněl, že židovská komunita, zdecimovaná během druhé světové války, byla komunistickým režimem perzekuována hned dvakrát. Jednak jako ostatní náboženská společenství a jednak po vzniku státu Izrael, kdy byl každý žid brán jako potenciální sionistický agent. „Stali jsme se nepřáteli státu z definice, což se samozřejmě odrazilo i v tom, jak židovské obce prosperovaly. Pro ilustraci uvedu, že před druhou světovou válkou fungovalo v Československu přes 150 židovských obcí, po válce jich bylo obnoveno padesát, a když jsme začali obnovovat židovskou strukturu po roce 1989, bylo jich jen šest,“ vyčíslil Tomáš Kraus.
Debata se uskutečnila jako součást konference Spoutané církve, kterou u příležitosti 70. výročí přijetí tak zvaných církevních zákonů z roku 1949 v Olomouci uspořádaly Cyrilometodějská teologická a Filozofická fakulta Univerzity Palackého společně se Státním oblastním archivem v Praze. Na konferenci se sešli zejména právníci a historici se zaměřením na církevní dějiny a vztah státu k církvím, řeč byla například i o sakrální architektuře či obrazu církve ve filmu.