Přes šest set úhozů za minutu. Takovou rychlostí ťuká do počítačové klávesnice Karolína Foukalová, studentka Právnické fakulty Univerzity Palackého, která patří mezi světovou špičku v rychlopsaní. Pravidelně to dokazuje na mistrovství světa ve zpracování textů na počítači a hlavně pomáhá. Přepisuje pro neslyšící.
Zatím poslední mistrovství světa se konalo letos v červenci v Cagliari, hlavním městě Sardinie. A pro Karolínu Foukalovou bylo velmi úspěšné. Přivezla jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. „Mistrovství se koná jednou za dva roky. Soutěží se v různých disciplínách a ve třech věkových kategoriích, od žáků základních škol po dospělé. Tohle bylo moje páté mistrovství světa,“ naznačuje třiadvacetiletá studentka, která má na svém kontě z předešlých šampionátů i několik titulů mistryně světa. Z letošních vybojovaných medailí si asi nejvíce cení bronzu z královské disciplíny, kterou je v rychlopsaní třicetiminutový opis textu. „Je to disciplína, ve které je největší konkurence. Navíc jsem si v ní udělala osobní rekord, sedm set úhozů za minutu.“
Když porovnává jednotlivé šampionáty, spíš než o vlastních úspěších mluví o přátelích, vztazích, atmosféře a krásách hostitelských měst. „Když jsem byla malá, sbírala jsem medaile, teď sbírám zážitky,“ má jasno vysokoškolačka, která má před sebou 5. ročník studia oboru Právo.
Začátky na gymnáziu
K psaní všemi deseti se dostala na víceletém gymnáziu v Rožnově pod Radhoštěm, a to už ve svých jedenácti letech. „Psaní jsme měli jako nepovinný kroužek. Nejdřív se mi do něj moc nechtělo. Ale v té době jsem obdivovala, když někdo ve filmu rychle psal na stroji nebo na počítači, a taky do kroužku chodil soused, který se mi líbil,“ říká s úsměvem. Zatímco on kroužek vzdal, ona vytrvala. Svůj podíl na tom prý měla i Karolínina maminka, která ji podporovala. A dodnes s ní jezdí za zážitky na velké soutěže. „Důležitý pro mě byl i pan učitel Vladimír Kolář, který kroužek vedl, obětavě s námi jezdil pravidelně na všechny možné soutěže i na druhý konec republiky a vlastně mě i dotlačil na první mistrovství světa, za což jsem mu hrozně vděčná.“
Psát se učila v programu ZAV, který vyvinuli manželé Jaroslav a Helena Zaviačičovi, ikony českého rychlopsaní. „Začátky byly těžké. Například když jsem se učila psát Shift, hrozně mě bolely malíčky. Ale prsty si po čase zvykly,“ vzpomíná Karolína. Píše a soutěží snad na té nejobyčejnější klávesnici, která existuje. Dokonce přiznává, že ji před lety odcizila na rožnovském gymnáziu. „Škola už to ví a prošlo to. Moje klávesnice je obitá, špinavá a od červeného laku na nehty. Byla se mnou na všech mistrovstvích světa, vozím ji všude s sebou.“
Ve formě se udržuje hlavně díky studiu, zapisováním přednášek nebo při plnění školních povinností. „Občas, především ve zkouškovém, se na mě někdo ze spolužáků obrátí s prosbou o zápisy. Když jsem ještě bývala více doma, přepisovala jsem i pro rodiče a bratrovy věci do školy.“ Svojí dovednosti si cení hlavně pro čas, který jí rychlopsaní dennodenně šetří.
Když je klient spokojený
V posledních letech jí přináší i jinou radost. Po maturitě se dostala k přepisům pro neslyšící. Po první takové zkušenosti s ní Česká unie neslyšících podepsala smlouvu o spolupráci. „Většinou jde o simultánní přepis pro osoby s nějakým sluchovým postižením. Škála přepisů je široká, od odborných konferencí, přes přednášky ve školách až po běžné úkony, když jde někdo k lékaři,“ vysvětluje Karolína Foukalová a je na ní vidět spokojenost. „Mám tu práci hrozně ráda. Líbí se mi, že tím, že něco umím, můžu pomáhat. Nejvíc je pro mě spokojený klient.“ A vzápětí vzpomínám na klienta, který ji děkoval se slzami v očích, že díky ní měl po letech pocit, že zase slyší. „Našim úkolem je totiž simultánně připisovat všechno, co slyšíme. Včetně fórků a nejrůznějších poznámek,“ dodává budoucí právnička, která nezanevřela ani na klasické psací potřeby.
Propisku sice zrovna v kabelce nemá, ale pouzdro do školy nosí. „Někdy počítač nelze použít a někdy si zase potřebuji udělat poznámku na papír. Ale mám to tak, že na počítači studuji a pracuji. Mimo tyto činnosti se jej snažím odbourat. Psát rukou ještě umím,“ usmívá se. Pokud by bylo na ní, zavedla by psaní všemi deseti jako povinný předmět už na základních školách. „Z povinné informatiky jsem si toho moc neodnesla. Kdežto rychlopsaní využívám neustále. Děti dnes pracují na počítačích od malička. Čím dřív se naučí správným návykům, tím líp. A vůbec nemusí psát nějak extra rychle.“