Rytíř z teologické fakulty Tomáš Parma: Nechtěl jsem být jen kabinetní historik

Jako rytíř nenosí brnění, ani nehrozí mečem protivníkům. Naopak jej můžete běžně potkat v nenápadném saku, podle kterého byste jen těžko hádali příslušnost k nějaké skupině či organizaci. Tomáš Parma, který na Cyrilometodějské teologické fakultě UP uvádí studenty do tajů církevních dějin, ovšem patří k představitelům Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského, o kterém také napsal obsáhlou monografii nazvanou Rytíři, dámy a poutníci. 

Tak komplexně se historií řádu v českých zemích, kde byl prvním doloženým členem slavný Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, dosud nikdo nezabýval. „Ten úkol čekal asi na mě,“ usmívá se docent teologie, který od roku 2019 jako magistrální delegát činnost českých rytířů Božího hrobu vede, rozvíjí a organizuje. Posláním řádu, který má po světě na třicet tisíc členů, je podpora charitativních, kulturních a společenských aktivit a institucí katolické církve ve Svaté zemi. Česká magistrální delegace byla obnovena v roce 2015.

„Členství mi nabídl arcibiskup Jan Graubner. Bylo to v době, kdy jsem měl jakési výčitky svědomí, že jsem kabinetní historik, který sedí v archivech nebo ve své kanceláři mezi knížkami, dělá snad dobře svou práci, ale bezprostředně nepomáhá druhým. Zaměření řádu a vůbec ta podstata rytířství v ochraně potřebných mě velmi oslovily, stejně jako to, že jde o organizaci s dlouhou historií a tradicí,“ přibližuje Tomáš Parma. Jako další uchazeči prošel adaptační dobou, kdy se seznamoval se členy řádu a hodnotami, které vyznávají. Mezi rytíře byl uveden během slavnostní investitury v olomoucké katedrále sv. Václava.

Řád Tomáši Parmovi pomáhá žít jeho křesťanskou víru, ke které přimknul na prahu dospělosti. „Oproti oficiální státní ideologii konce 80. let na mě víra a náboženství působily a dodnes působí velmi solidně. Dávají orientaci v životě, vnáší světlo, je to takový pevný bod, ke kterému se člověk může vztahovat,“ vzpomíná na dobu, kdy se připravoval na křest a také si prosadil přihlášku ke studiu oboru Historie-archivnictví na brněnské filozofické fakultě. „Rodiče chtěli, abych šel na farmacii. Zdálo se jim to praktičtější než obor kontrolovaný režimem,“ dodává s tím, že historie ho bavila už od dětství, kdy jezdil s babičkou na výlety po hradech.

Studium historie a zájem o náboženství nicméně začaly utvářet jeho zaměření na církevní dějiny. Za teologickou zkušeností se vydal do francouzského trapistického kláštera Sept-Fons. „Byla to součást mého hledání, i po té intelektuální stránce. Nasměroval mě tam jeden kněz, který mi velmi pomohl. U nás totiž tehdy kvůli přerušení vývoje za komunismu chyběla reflexe toho, čím si církev za těch 40 let prošla. A určitě hrálo roli i to, že jsem z generace lidí, která chtěla cestovat. V klášteře je velmi přísná řehole, střídá se tam studium, liturgie a modlitba s manuální prací. Myslím, že pokud by člověk naznal, že by tam strávil celý život, bude to smysluplně prožitý život. Dodnes je pro mě tato zkušenost inspirací,“ popisuje Tomáš Parma.

Na pobyt ve Francii později navázal studiem teologie na Papežské lateránské univerzitě. „Co do úrovně i do způsobu podání je studium u nás a v Římě srovnatelné. V Římě má ale student ten bonus, že je v centru církevního dění, má spolužáky z celého světa, navíc je to historické město plné památek, čehož jsem se snažil co nejvíce využít,“ říká historik.

Právě v Římě našel Tomáš Parma, který se zaměřuje především na dějiny církve v raném novověku, svého celoživotního přítele. Nazývá tak Františka kardinála Dietrichsteina, olomouckého biskupa, kterému se věnoval v několika svých pracích. „V budově koleje pro české studenty Nepomucenum sídlí i Český historický ústav v Římě, kam jezdí historici, archeologové, literární historici a další, aby mohli bádat ve vatikánských archivech a knihovnách. Jednoho kolegu jsme požádali o přednášku o kardinálu Dietrichsteinovi. On nám vyhověl, kardinála nicméně vůbec neuchopil z náboženského hlediska. To mi přišlo škoda, protože byl vlivnou osobností své doby, nejen v českých zemích, ale měl svou roli i v papežském Římě. Začal jsem se mu tedy věnovat v rámci doktorátu a věnuji se mu stále, ještě bych o něm chtěl něco napsat,“ prozrazuje.

Uvažuje také o publikaci o roce 1777, kdy bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, nebo o anglickém překladu knihy o rytířích Božího hrobu. Aktuálně se podílí s Tomášem Černušákem z Akademie věd ČR na edici korespondence jednoho z nunciů u vídeňského císařského dvora Carla Carafy. V knihovnách a zejména archivech je tedy jako doma, ostatně s úsměvem poznamenává, že hrabání ve starých papírech je jeho zvrácená záliba. „K bádání v zahraničí je třeba umět jazyky a číst stará písma a předně vědět, co chcete hledat. Ve vatikánském archivu vyžadují po badateli garanci profesora, který tam již působí, nebo historických ústavů, že je dotyčný na samostatné bádání připravený,“ doplňuje Tomáš Parma.

Od roku 2004 je členem akademické obce cyrilometodějské teologické fakulty a od roku 2015 i proděkanem. „Jako vedení v mnoha ohledech sklízíme plody úsilí a rozhodnutí našich předchůdců. Ať už jde třeba o stabilní důraz na výzkum nebo o zaměření na sociální práci a spolupráci s CARITAS – Vyšší odbornou školou sociální. Máme odpovědnost dělat podobná rozhodnutí, aby z nich mohli žít ti, co tu budou po nás. Stále tedy hledáme další cesty i proto, abychom udrželi teologii jako naše rodinné stříbro, které jednou předáme dál v pěkné kazetě – a možná ho bude více, než kolik jsme dostali. A čeho si na fakultě nejvíce cením? Otevřeného, rodinného klimatu a pak právě toho, že cítíme odpovědnost vůči tomu, co jsme dostali a co máme předávat dál.“