Od čtvrtého do osmého května letošního roku proběhla první část projektu Together in Chorus, jehož řešitelem je náš sbormistr, pan docent Pavel Režný. Projekt umožnil Smíšenému komornímu sboru Ateneo Univerzity Palackého v Olomouci návštěvu města Tromsø, kde na místní univerzitě UiT The Arctic University of Norway působí pěvecký sbor Norges Arktiske Studentkor pod vedením sympatického sbormistra Fredrika Wilhelma Garmana Klare. V rámci druhé části projektu, která proběhne v říjnu, se NASK podívá do Olomouce. Projekt by nebyl možný bez podpory z programu Bilaterální spolupráce, který je financovaný v rámci fondů EHP a Norska (2014–2021) za účelem posílení vzájemných vztahů a výměny zkušeností mezi Českou republikou a donorskými státy (Norsko, Island, Lichtenštejnsko). Dovolte mi povyprávět vám, jak jsme posilovali vzájemné vztahy a vyměňovali si zkušenosti, z pohledu obyčejné členky sboru. Pokusím se vzít vás na výlet za polární kruh s sebou a přenést na vás alespoň část dojmů, kterými na nás norské Tromsø zapůsobilo.
Ve čtvrtek, čtvrtého května ráno, jsme poskládali sebe a kufry do aut a vyrazili do Krakova na letiště. Naštěstí nikdo nenabral významnější zpoždění, takže jsme se úspěšně sešli u check-inu a na několik hodin se rozloučili se svými loďáky. Přistáli jsme na letišti u Osla, kde nás čekalo sedm hodin čekání. Místní letiště je postavené tak dobře, že nám ta doba ani nepřišla tak dlouhá. Zkoumali jsme obchůdky, poseděli v restauraci, kde jsme si mohli objednat česky (paní servírka byla Slovenka), a odpočívali jsme. Naproti dvěma urychlovačům chůze jsme objevili klavírní křídlo a zpříjemnili okolostojícím a sedícím cestujícím jejich čekání několika písničkami. Z Osla jsme do Tromsø doletěli okolo půlnoci. Tím spíš nás překvapilo, že venku bylo pořád nezvykle moc světla. Před ním jsme na chvilku autobusem unikli do sítě tunelů pod městem, abychom se zase vynořili do toho, co nám nejvíce připomínalo ráno chvilku před východem sluníčka.
Následující den jsme se vydali po menších skupinkách prozkoumávat město, zatímco někteří ještě odpočívali. Viděli jsme, jak vlnolamy rozbíjejí velké vlny na drobné, neškodné chvění na hladině, prošli jsme se po molu, kde nás ošlehával ledový vítr a naše zimní bundy měly mizivou šanci nás před vlhkým, dotěrným chladem ochránit. Kvalitně promrzlí jsme si pak sedli do místní kavárny, z které jsme pak posilnění vyrazili pěšky skoro až na druhý konec ostrova k Tromsø University Museum. Dozvěděli jsme se mimo jiné zajímavosti o místní kultuře Sámi, v jejichž jazyce jsme se před odletem naučili jednu písničku.
Poněvadž mrznutí není nikdy dost, vyrazili jsme následně prozkoumat nedalekou pláž, která by za jiných povětrnostních podmínek přímo vybízela ke koupání. Někteří té touze i tak neodolali a po chvíli prozpěvování: „Voděnka studená jako led, jako led!“ doprovázeného drkotáním zubů, sušili mokré a pískem obalené nožky do ponožek. Na pláži jsme se zdrželi o něco déle, než bylo v plánu, takže jsme museli spěchat, abychom došli a dojeli zpátky na hotel, odkud nás vyzvedla Madaléin, studentka z Austrálie působící na místní univerzitě a členka našeho spřáteleného sboru, která nás ještě jednou provedla centrem města. Společně jsme dojeli autobusem na nejsevernější univerzitu na světě, kde nás čekala první zkouška s Norges Arktiske Studentkor. Navzájem jsme se naučili několik skladeb a žasli nad norskou výslovností češtiny, která nebyla vůbec špatná. Nakonec jsme společně zasedli ke stolům, abychom se po náročném dni odměnili vaflemi s typicky norským hnědým sýrem Brunost (kdo neposbíral odvahu, mohl si na vafle dát i marmeládu a jiné dobroty). Venku se pořád nějak nemělo ke stmívání, takže jsme na hotel dorazili docela pozdě. Zatáhli jsme těžké zatemňovací závěsy a šli spát.
Následujícího dne se udělalo nádherné počasí. Jasno, sluníčko, zářivě modrá obloha. Ideální pro výlet na vyhlídku nad městem. Nechali jsme se vyvézt kabinkovou lanovkou do více než čtyř set metrů nad moře a vkročili do třpytivého sněhu, který nám občas dosahoval až nad hlavu. Rozvinulo se před námi ohromující panoráma ostrova Tromsøya na pozadí sněhem zakrytých vrcholků hor, zvedajících se přímo z moře. Loďky nenuceně rozhrnovaly vlny do závojů, vlajících za nimi stovky metrů. Oslňovala nás všudypřítomná bělost, jak se paprsky světla tříštily v krystalcích sněhových vloček. Rukavice nám přimrzaly k nerezovému zábradlí a my jsme se nemohli nabažit výhledu. Na jednu hodinu byla ale naplánovaná zkouška na univerzitě, takže jsme se museli zase vrátit do reality a lanovkou a autobusem se dopravit na místo srazu. Zkouška nám dala docela zabrat, protože byla dlouhá a rychle jsme vydýchali vzduch v místnosti. Po práci jsme si společně dali tacos (věřte nevěřte, typicky norské jídlo), což nám podstatně zlepšilo náladu. Večer příjemně pokračoval se zábavným česko-norsko-mezinárodním kvízem, po němž si někteří vyrazili užít „noční“ město a další se odebrali do kinosálu vydechnout u muzikálu La La Land.
V neděli ráno jsme se rozhodli pozdravit místní tuleně v centru Polaria, v budově, která vypadá jako padající domino. Má připomínat odlamující se ledovec, což s trochou fantazie taky jde. Tuleni nebyli jediní, kteří nás v Polarii ohromili. Bydlel tam taky platýs, hromada dalších velkých či malých rybek a v kulaté skleněné nádrži asi dvě stovky medúz, které nás málem zhypnotizovaly svou průhledností a ladnými pohyby. Před odchodem jsme nakoupili pár suvenýrů a vyrazili na hotel pařit. Přesněji řečeno napařovat sborové sukně, aby byly pěkné na koncert. Když bylo hotovo, přesunuli jsme se na poslední zkoušku do Domkirke, jednoho ze dvou místních kostelů. Je postavený ze dřeva, dobře vytápěný a člověk se tam cítí příjemně a uvolněně, jako by byl doma. Opět se potvrdilo pravidlo, že když generálka za moc nestojí, koncert se podaří. Vystoupení jsme zahájili dvěma společnými skladbami, pak se předvedl NASK a po nich jsme zazpívali čtyři skladby my. S diváky jsme se rozloučili skladbami Mu ruoktu lea mu váimmus, která je v jazyce Sámi, a sborovou úpravou z Dvořákovy Novosvětské pod názvem Going Home. Ve čtyři ráno následujícího dne jsme museli vyrazit na letiště, takže jsme vyhodnotili, že nemá moc smysl chodit spát. Noc plnou světla jsme nakonec strávili každý po svém. Někteří „džemovali“ v kavárně, jiní se ještě na pár hodin přece natáhli do postele, další skrznaskrz prochodili ostrov.
Ráno se nám nakonec podařilo naskládat se i s kufry do autobusu, spletí tunelů jsme dojeli na letiště a pak už jsme se jenom z okýnka letadla loučili s městem, které do nás vrylo nesmazatelnou stopu. Odlétali jsme plní zážitků, dojmů, pocitů, poznali jsme skvělé lidi, s kterými nás spojuje vášeň pro hudbu a sborový zpěv, a těšíme se, až se znova uvidíme v říjnu tady u nás, v Olomouci.
Alžběta Knápková, členka SKS Ateneo UP