Robert Buček z katedry výtvarné výchovy pedagogické fakulty přednášel v Gdaňsku zástupcům evropských akademií, na nichž se vyučuje kresba. Během konference Drawing-universal record N2 měl příležitost vystavit svá díla. Plánuje, že svou tvorbu představí i v Olomouci.
„V Gdaňsku jsem završil dvouletou etapu, v níž jsem se věnoval existenci člověka v krajině. V centru města jsem měl možnost instalovat dvě sochy. Expozici vnímám jako zásadní,“ říká sochař z Univerzity Palackého. Právě v polské Wroclawi u profesora Janusze Kucharskiho absolvoval na Akademii krásných umění i doktorské studium sochařství. Dodnes tam s řadou škol spolupracuje. Polsko je podle Roberta Bučka zemí, v níž se výtvarná tvorba hodně podporuje.
„Má sedm akademií a všechny spolu velmi dobře spolupracují. Polská vláda i státní instituce jsou výtvarnému umění nakloněny a velmi štědře ho i dotují. Tamní díla vznikají na vysoké úrovni a ta, která prošla mezinárodní soutěží a která jsou kurátorsky zaštítěna odborníky z praxe, se dostávají do veřejného prostoru. Výstavy jsou finančně podpořeny, velmi dobře zorganizovány i prezentovány,“ dodává sochař z katedry výtvarné výchovy PdF UP.
Sám o sobě říká, že pracuje v cyklech. „Když ke mně přijde téma, mám potřebu se k němu vracet a vyčerpat jeho možnosti. Až když dojdu do bodu, kdy cítím, že je téma uzavřené, začnu pracovat na něčem jiném. Zpravidla se tak stane ve chvíli, kdy mne osloví něco nového, co je pro mne atraktivnější,“ vysvětluje.
Příprava obou soch, které měl možnost vystavit v centru Gdaňska, nebyla jednoduchá. Od prvních kreseb se mladý sochař dostává k finálnímu dílu přes trojrozměrné makety. Přitom vždy má v hlavě nějaký příběh, který v krajině zažil nebo o něm alespoň slyšel. V Gdaňsku vystavil dvě skulptury, jedna z nich měřila přes tři metry, druhá asi pět.
„Suché léto, které jsem tam instaloval, je procesuálním dílem. Jde o práci, jež vznikla přímo na místě a na tom samém místě i zanikla. Sochu jsem vytvořil z vosku, rákosí a jílu, který během výstavy postupně usychal. Práce tak žila řízeným praskáním a sesycháním a divák ji na začátku expozice viděl v jiném světle než v jejím závěru. Procesuální dílo vytváří potřebu podívat se na něj s odstupem času,“ doplňuje Robert Buček.
Ve druhé práci, nazvané A river is my favourite neighbour, využil sklo a dřevo. Práce obsahuje tři sta čtyřicet štípaných skleněných tabulí, které jsou řazeny do tvaru vlny. Prochází pod mostem, jenž je součástí domu. „Řeka přináší dřevo tak dlouho, až zaplní celý dům,“ popisuje autorskou tvorbu Robert Buček.
Právě tuto sochu, která měří asi pět metrů a váží zhruba šest set kilogramů, plánuje vystavit také v Atriu Uměleckého centra UP. „V Olomouci je jen málo prostorů, v nichž by bylo možné mé sochy instalovat,“ dodává. Pro instalaci menších děl se chystá oslovit další městské galerie.
Robert Buček je absolventem oboru Sochařství – volná tvorba Ostravské univerzity. V roce 2011 obhájil svoji doktorskou práci na Akademii Výtvarných Umění v polské Wroclawi. Na katedře výtvarné výchovy PdF UP působí od roku 2014. Hlavní zájem jeho sochařské tvorby je kladen na realizaci ve veřejném prostoru. Jeho díla, vytvořená nejčastěji z kamene, lze najít nejen v Česku, ale i Polsku, Holandsku a Turecku. Je mimo jiné i autorem sochy Jana Antonína Baťi, vytvořené pro Uherské Hradiště. Díky spolupráci s Vysokou školou výtvarných umění v Bratislavě a Mirou Podmanickou, která vede tamní přípravný ateliér sochařství pro první ročníky, nyní vystavuje v bratislavské Galerii X.
Výchozím bodem je pro tvorbu Roberta Bučka příběh, a to v širokém významu tohoto slova. Může jít o příběh prožitý, viděný nebo vyprávěný, literární nebo mýtický. Někdy může jít o pouhý pocit ze situace, který následně vyvolává příběhy vnitřní. Zhmotňováním těchto příběhů se Robert Buček zamýšlí nad jejich obsahem a následně se s ním ztotožňuje nebo vůči němu zaujímá určitý postoj.