Galerie sociální fotografie na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie vystavuje: „Soukromé příběhy“ Romana Kubíka
Roman Kubík narozen 21. 10. 1961 ve Šternberku, kde také žije a tvoří; je fotograf a výtvarník. Absolvoval Filozofickou fakultu Slezské univerzity v Opavě, obor Výtvarná fotografie. Na podzim roku 1988 spoluzakládá s Leonidasem Kryvošejem Surrealistickou skupinu ve Šternberku. Později se skupina slučuje s brněnskou A.I.V. Od roku 1995 je členem skupiny Českých a slovenských surrealistů. Publikuje v periodikách Analogon, Tvar, Host, Weles, Temnokomorník, S.U.U.R (Francie), Mantocha (Velká Británie) a v mnoha dalších. Má za sebou velké množství kolektivních i individuálních výstav u nás i ve světě. Za všechny je nutné zmínit především dvacetiletou kolektivní retrospektivní expozici Jiný vzduch (1990–2011), jež byla uspořádaná na začátku roku 2012 na Staroměstské radnici v Praze. Je zastoupen v nedávno vydaném surrealistickém sborníku Princip imaginace. Jeho tvůrčí proces lze charakterizovat jeho vlastními slovy právě z uvedeného sborníku: „Nacházení objektů pro fotografii je pro mě objektivní náhoda.“ Z uvedeného je patrné, že hlavním směrem tvorby Romana Kubíka je surrealismus. O to více jsme poctěni, že Galerie sociální fotografie při Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UP v Olomouci může představit i jeho fotografie vidění reality. Ačkoliv i jeho výrok patřící do světa surrealistické fotografie platí pro prostředí, které označujeme za reálné: "Několikrát se mi stalo, že jsem šel znovu za tím samým objektem. Už tam nebyl." Výstava s názvem „Soukromé příběhy“ proběhne v Galerii sociální fotografie ve dnech 8. 3. – 24. 4. 2017, byla uvedena slovem Michaely Johnové-Čapkové z MMU v Olomouci.
Co bylo tím impulsem, že jsi začal fotit lidi v metru? Ne na ulici, ne někde v jiných veřejných prostorech. Čím tě metro okouzlilo?
Napadlo mě to při mých cestách do zahraničí, jezdil jsem tam často metrem i na delší vzdálenosti a připadalo mi, že oproti tomu když jdou lidi po venku, je to jiné. Tam taky mají svůj svět, jsou zamyšlení, ale jdou, poslouchají třeba muziku, ale stále jdou, nezastaví se a nemají ten prostor pro to, aby mohli přemýšlet v klidu. Kdežto v tom metru mi to připadá, že ten člověk tam přijde, sedne si, jakoby z něj všechno spadlo a najednou se uvolní. Přestává vnímat okolí a je sám se sebou. Pokud nejede jednu zastávku a jede delší trasu, což v těch velkoměstech je výraznější. V tom okamžiku jakoby začínal o něčem přemýšlet. Začíná konat něco sám pro sebe nebo za sebe. A je na něm vidět, že je daleko více zaujatý sám sebou. Navíc mi to metro připadá taková svébytná, uzavřená skupina. Lidé jsou uzavřeni ve voze a tunelu toho metra. A i když je ten člověk tam sám za sebe, tak cítí jistou soudržnost, že kdyby se tam náhodou něco stalo, tak ti lidé spolu budou muset začít někdy komunikovat.
Ta jejich zamyšlenost, to jak se uzavřou do svojí intimity, to tě láká, ale tím svým počínáním, tím, že je fotografuješ, nenarušuješ jim tu jejich intimitu?
Když už jsem přistoupil na to fotografování, nejprve jsem to jen zkusil. Samozřejmě, že jsem dělal všechno pro to, abych je nevyrušoval. Nachystal jsem si čas, clonu… Fotil jsem, aniž by oni o tom věděli. A cvaknutí v rachotu toho metra není v podstatě slyšet. Nemířil jsem na ně, nestál jsem před nimi.
Čekáš od té fotografie, že bude žít svým dalším životem nebo to prostě jen vyfotíš a dál už tě ta fotka nezajímá a jen se podíváš, že jsi to vyfotil a už nečekáš ten její další život?
K fotkám z metra mám trochu jiný postoj, než k fotce, kterou fotím například zákoutí na černobílý formát. Tam je to trošku jiný přístup. A taky jiný výstup. Pro mě. Lidé z metra, to je spíše můj osobní dokumentární cyklus. Když se potom na tu fotku podívám a nějak s ní já sám komunikuji, nikde je nevystavuji, neprezentuji. Tato výstava, to je poprvé. Ale samozřejmě, že když je nafotím, tak potom komunikuji a kolikrát přemýšlím nad tím, na co ti lidé myslí, kam se dostali, kde zrovna svými myšlenkami jsou. Ale když fotím surrealistickou fotografii, nalezené předměty, zákoutí, tak tam ta fotka má jiný vývoj při tom focení, při vyvolání. Protože kolikrát se stává, už jsem o tom v jiném rozhovoru mluvil, že vyfotím objekt a najednou ten objekt, když fotografii vyvolám, najedou tam není. Není tam to, co jsem před tím viděl. Viděl jsem tam příběh a ten příběh tam není. Anebo naopak se mi stane, že nejsem úplně přesvědčený, že by tam mohl nějaký příběh být. A když tu fotku pak vyvolám, tak náhle tam ten příběh vidím. A mnohem silnější, než jsem třeba čekal. A tam ta fotka žije dál. U těch svých, surrealistických, fotografií mám ten příběh vždy. Kdežto u těch fotek z metra bych řekl, že ten příběh tam je, já ho ale pouze ho dokumentuji.
Pojďme to teď více spojit, to co běžně fotíš, což je surrealistická fotografie a realistickou nebo dokumentární fotografii. Je fotografie surrealistická sama o sobě nebo se na ni jako na surrealistickou díváme?
Takto to samozřejmě nejde nahlížet. Surrealistickou fotografii může člověk udělat i zcela náhodně, záleží na úhlu pohledu. Teď jde o to, jestli to je opravdu náhoda, u mých fotografií se jedná většinou o objektivní náhodu, kdy hledám příběh a pak jej vyfotím. Dalo by se říct, že ta fotografie je imaginární. Ale to nedělá ta fotka, ale ten objekt. A objekt je jen zachycen a umrtven a podán na ukázku ostatním lidem. U obrazu je to trošku jiné. Obraz se tvoří, malíř obraz vytváří. Zatímco u fotografie ten objekt je, já jen přijdu a nafotím ho. Fotka se tak stává dokumentem objektu.
A jak je to s názvy, které svým dílům přiřazuješ?
S názvy je to tak, že se jedná o velice osobní záležitost. Každý autor tam něco vidí a podle toho přiřadí název. Samozřejmě, že se může ztotožnit s divákem anebo taky ne. Ale vždy je to na komunikaci mezi divákem a obrazem, objektem či fotografií. A potom jestli je tam název Němá Lhota nebo Pochodující bota je vlastně úplně jedno. Jde o tu komunikaci díla s divákem, a to je zásadní. Divák si tam může dát svůj vlastní název.
Kdybych se vrátila k fotkám z metra. Bylo metro, nebo ti lidé, které jsi fotil, pro tebe něčím surrealistické, nebo vůbec ne?
To ani snad ne. No možná, že některé výjevy by se daly zařadit do surrealismu, protože mají až démonický charakter, ale asi bych to programově nespojoval. To je zcela jiná fotka. V metru jsem zachycoval moment, takzvané „teď“ té doby. Kdežto surrealistická fotografie je zachycení objektu, k němu se můžu vracet a nafotit jej třeba někdy i desetkrát. Můžu a nemusím, může se stát, že ten objekt najednou zmizí, kout se vyčistí nebo budova spadne. Ale princip focení je jiný. Můžu se k tomu v horizontu stále vracet. Ale v metru ne, to je tady teď a za vteřinu už nebude. Já jsem s tím foceným člověkem právě v ten okamžik, jsme tam spolu, zachytím výraz a nic dál. Nejde o imaginaci.
O příběhu fotografie jsme už mluvili. Ale co příběhy těch lidí, které fotíš?
Když jsem začal dokumentovat lidi v metru, napadala mě otázka: O čem ti lidé přemýšlejí? Přijdou, sednou si, často je vidět, že z nich spadne jakási tíha, duševně se zklidní. Najednou přestane vnímat okolí, uzavře se do sebe a já ho pozoruji. Přemýšlím, co vytváří – jen se dívá do mobilu, píše, čte si nebo poslouchá muziku, jakou asi… Někdy se usmívá, někdy zamračí. Ve výrazu tváře čteš, jestli se mu to líbí, nelíbí, nudí… Celkově to ale vyznívá tak, že ti lidé nemají pocit, že by zabíjeli čas. Že to pro ně má nějaký význam, že v tom konání vidí smysl. Za chůze to dělat nemůžou, v práci, v kanceláři také ne, doma často nemají také prostor. Ale tady najednou ano. Zvýznamňují si ten čas, který musí trávit cestováním. Proto jsem se snažil nefotit turisty, ale lidi, kteří to metro využívají například k přepravě z domu do práce, a vypadá to, že jsou v tom městě doma. Počítají s ním, musí se jím přepravovat a metro jim poskytuje ten prostor, který mají ve velkoměstě pro sebe. Jakmile vystoupí na perón a do ulic, opět je pohltí chaos, spěch a jejich klid je jim odebrán.
Mám na tebe poslední dotaz. Zajímá tě, jak si budou diváci interpretovat tvoje fotografie z metra?
Ačkoliv jsem nechtěl nikdy tyto fotky uveřejňovat, přesto mě jejich pohled a interpretace zajímá. Protože je to i jejich pohled na sebe. Můžou v té fotce vidět zrcadlo. Někdy pojedou tím metrem nebo jeli a uvědomit si, co se tam s nimi dělo nebo bude dít. Z chaosu do klidu, do dimenze, který mají sami pro sebe a jsou sami se sebou. Anebo to mají úplně jinak.
Romana Kubíka se ptala Veronika Gigalová z KSA FF UP v Olomouci