Účastníci expedice si v Alpách užili vedra i sněhu

Intenzivní týden plný zážitků a překonávání překážek mají za sebou studenti katedry aplikovaných pohybových aktivit (APA) Fakulty tělesné kultury UP a jejich hosté s postižením, kteří pod hlavičkou Expedice PřesBar vyrazili do rakouských a italských Alp. Horskou krajinu brázdili na kolech, zdolávali skály i pluli na vodě a především poznávali sami sebe a posouvali své hranice.

Neobvyklá výprava, jejímiž členy byli lidé na vozíku nebo se zrakovým či mentálním postižením, se pohybovala v okolí rakouského Villachu a Schladmingu a italského Toblachu. Ne vždy ale podle plánu. „Hned první den jsme museli improvizovat kvůli cyklistickým závodům, pro naše vyjížďky jsme hledali náhradní trasy. A i když byly delší, než jsme předpokládali, přežili jsme všichni bez úhony. Nutno ale říci, že jsme asi ani neočekávali, že půjde všechno tak, jak jsme si doma naplánovali,“ připustila za studentské organizátory expedice Jana Hrubá.

Po úvodu u Villachu, kde se mimo jiné nadřeli v převýšení k hradu Landskron, zamířili do Itálie. Tam na kolech a handbicích vyjeli k horskému jezeru Lago di Braies a úspěšně prošli ferratu kaňonem s několika vodopády. Další ferraty a také splouvání řeky Enns byly na programu zpět v Rakousku u Schladmingu. „Většinu expedice jsme měli celkem fajn počasí, ale v Itálii bylo vedro na padnutí – zvlášť těm, co pomáhali ostatním do kopce při cestě k Lago di Braies, kde ještě navíc byly davy lidí. Později jsme se ale zase vydatně zchladili, a to nejen na vodě. Překvapením pro hosty, o kterém jsme příliš nemluvili, byla totiž návštěva Dachsteinu. Nahoře byly jen tři stupně a všude sníh,“ uvedla studentka.

Dodala však, že i na sněhu se mnozí zapotili. „Způsobili jsme tam trochu rozruch, pět vozíčkářů na sněhu, to tam určitě není běžné. Ale ani to nebylo jednoduché. Po týdnu už jsme byli docela unavení, a i když jsme využili i saní, původně zvažovanou dvoukilometrovou trasu jsme přehodnotili a zkrátili.“

Jana Hrubá sice byla jedním z organizátorů expedice a mimo jiné oslovovala potenciální podporovatele finančně náročné cesty, sama je však na vozíku. „Bylo mi jasné, že v terénu nemůžu být tak nápomocná jako při přípravách cesty. Na druhou stranu si myslím, že jsem měla o něco blíže k našim hostům s postižením a mohla jsem jim v případě potřeby pomoci tím, co znám a co třeba mé spolužáky nemuselo hned napadnout. Ale i mně se stalo, že jsem potřebovala pomoci, třeba když se mi při zpáteční cestě do kempu vybila baterie handbiku,“ podotkla.

Jako nepostradatelnou označila práci studentského týmu jedna z hostů expedice Kateřina Sasáková, která se potýká se vzácným autoimunitním onemocněním Myasthenia gravis projevujícím se slabostí a rychlou únavou svalů. „Bez studentů bych se nedostala ani do autobusu a neměla tolik zážitků,“ uvedla vozíčkářka, která se o Expedici PřesBar dozvěděla od kamaráda, který se studenty katedry APA absolvoval cestu dříve.

„Největší zážitek pro mě byly ferraty. Neměla jsem s nimi zkušenost a mysleli jsme, že to moc nepůjde. Opak byl ale pravdou a bylo to neskutečné. Zážitkem pro mě ale byla celá expedice a pevně doufám, že se na ni znovu podívám. Ukázala mi, že opravdu nic není nemožné. Snažila jsem se těmito slovy řídit už předtím, ale nedařilo se mi to tak jako nyní. Teď si jdu pro zážitky i takzvaně přes mrtvoly. Lidi na mě občas koukají jako na blázna, ale pak pochopí,“ dodala Kateřina Sasáková.

Ferraty si prý nejvíce užil i další z hostů Marek Müller se zrakovým a sluchovým postižením. „Mohl jsem dát průchod emocím, napětí, strachu a radosti s tím, že radost vždy převažovala. Když jsem se pohyboval po skalách a visel na lanech a zároveň se cítil bezpečně, měl jsem pocit svobody a uvolnění,“ uvedl s přáním zažít to znovu.