Jako malý chlapec jsem spolu se sourozenci psával dopis Ježíškovi, ve kterém jsem ho prosil, abych od něho dostal dárky. Všechny jsem mu je vypočítal a těšil jsem se, kolik jich dostanu. V Adventu jsme díky adventnímu kalendáři společně počítali, kolik nocí se ještě vyspíme a bude Štědrý den. S maminkou jsme pekli cukroví. Lépe napsáno, ona pekla a my jsme ujídali. Při pečení měla před sebou recept, kde bylo napsáno, kolik a jakých ingrediencí je třeba dát, aby bylo cukroví na Vánoce dostatek.
A v tyto dny se také počítá. Kolik osob může být pohromadě v budově a mimo budovu, jaká obsazenost může být během mše v kostele, kolik metrů čtverečních je třeba v obchodě na jednu osobu atp. Stále se počítá.
Ono se počítalo vždycky i před dávnými lety. „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ (Lk 2,1-5)
V tyto dny nejspíš bude každý z nás ve svém městě, ve své vesnici, ve svém domě, bytě a v nejužším společenství – v rodinném společenství bude prožívat Vánoce. Jako tenkrát.
Znovu a znovu píšu dopis Ježíškovi. Již ho nedávám za okno. Posílám ho přímo. V myšlence, v modlitbě. Také v něm vypočítávám velké množství přání. Nejsou to jen přání pro mě, ale pro všechny lidi.
Přál bych nám pokoj od strachu a napětí.
Přál bych nám úsměv bez roušky či štítu.
Přál bych nám podání ruky bez desinfekce či rukavic.
Přál bych nám rozhovor s druhým bez obavy z nákazy a izolace.
Přál bych nám zdraví a brzké uzdravení nemocným.
Přál bych nám být pro druhé a s druhými, radost z toho, že jsme a někam patříme.
Přál bych nám…
Pavel Stuška
vedoucí katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP
rektor Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci