Před dvěma lety, 24. února 2022, napadlo Rusko Ukrajinu. Začala válka, která zcela změnila životy mnoha lidí. Jedním z nich je i student Právnické fakulty UP Vasyl Kapustej. Narodil se na Ukrajině, ale od svých pěti let žije v České republice. Přijetím ke studiu práv se mu splnil sen. Dnes je v posledním ročníku a k magisterskému titulu mu chybí už jen poslední krok. Jenže jeho život v posledních dvou letech nebyl pouze o plnění náročných studijních povinností. Devětadvacetiletý Vasyl, kterému na pozadí telefonu svítí ukrajinský znak, od prvního týdne vypuknutí války na Ukrajině pomáhá.
Založil úspěšnou sbírku, na které sesbíral už přes 11 milionů korun. Humanitární pomoc vojákům a uprchlíků vozí na frontu pravidelně. Koupil mimo jiné několik dronů, terénních osobních vozů, sanitku nebo kamion přestavěný na mobilní zázemí pro vojáky. Jeho úsilí podpořila také právnická fakulta, se kterou společně uspořádali již dvě materiální sbírky. Vasylovu práci pro Ukrajinu vloni ocenil rektor Martin Procházka i fakulta.
Stal se laureátem Ceny rektora pro dobrovolníky a právnická fakulta mu udělila za permanentní humanitární pomoc na Ukrajině a za asistenci ukrajinským studentům jednorázové mimořádné stipendium. A nebyl byl to Vasyl, kdyby celou částku nepoužil na nákup materiální pomoci pro civilisty ve válečné zóně.
Pamatujete si okamžik, kdy jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu?
Pamatuji si to, jako by to bylo včera, a nikdy v životě už na to nezapomenu. Byl čtvrtek 24. února 2022 a byl jsem zrovna na koleji Bedřicha Václavka v Olomouci. Kamarád mi zavolal kolem páté hodiny ranní, že to začalo. Zpočátku jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ale hned jsem zapnul notebook a viděl mimořádné zprávy, tak jsem tomu uvěřil. Pak jsem volal rodičům do Prahy a příbuzným na Ukrajinu. Ještě ten den kolem poledne jsem jel vlakem do Prahy za rodiči a společně jsme řešili, co budeme dělat dál.
Sbírku založenou Vasylem Kapustejem můžete podpořit zde.
Co to pro vás znamenalo?
Pro mě osobně velmi mnoho. Šlo o životní zlom, o asi dosud nejdůležitější událost. Kompletně a úplně to změnilo můj život, který už nikdy nebude jako dřív. Můj život se teď dělí na „před válkou“ a „po válce“. Úplně se mi změnil způsob, jak žiju, životní priority, hodnoty... Změnil se okruh lidí, se kterými se stýkám, bavím... Byla napadena moje rodná země, moji přátelé a příbuzní jsou v ohrožení. Rozhodl jsem se jim pomoct a nesedět s rukama v klíně. Kdybych se nepřidal a nepřiložil ruku k obraně mé rodné země, tak bych si to po celý zbytek života vyčítal a nikdy bych si to neodpustil. Začal jsem se tedy věnovat dobrovolnické činnosti, založil finanční sbírku. Na té je nyní již přes 11 milionů korun, tím pádem jsem už i mediálně známý a lidé mě sem tam začínají i poznávat na ulici a podobně. V mém životě se tedy změnilo zkrátka všechno.
Aktivně pomáháte, organizujete různé sbírky. Válka ale nekončí, trvá už dva roky. Změnila se nějak ochota dárců za ten čas?
Ty dva roky plnohodnotného konfliktu, který je srovnatelný ve všech ohledech s druhou světovou válkou, jsou zkrátka znát. Je to poměrně dlouhá doba, která ale zároveň paradoxně uběhla rychle jako voda. Samozřejmě že té pomoci už není zdaleka tolik jako na samém začátku války. Tenkrát se vzepjala skutečně ohromná vlna solidarity. Mnozí však pomohli jen jednorázově a od té doby se již neozvali. Zároveň se ale vytvořilo jakési tvrdé jádro podporovatelů, přispěvatelů (chcete-li „fanoušků“), které stojí při nás, ať se děje cokoliv. Tito lidé nám pravidelně každý měsíc posílají finance nebo přijíždějí auty s kufry napěchovanými potravinami, drogerií apod. Zkrátka stále jsou tací, kteří nám pomáhají, a my víme, že se o ně můžeme pravidelně každý měsíc opřít, a umíme si tak propočítat, jaké jsou naše možnosti, na co máme a na co nemáme. Už dávno jsme si uvědomili, že tohle nebude sprint, ale maraton.
Ovlivnila válka vaše studium?
Ano, ovlivnila. Celkově jsem měl těžké studium – nejdřív světová pandemie covidu a pak válka. Válka mě zastihla na univerzitních kolejích. Byl jsem tenkrát v pátém ročníku magisterského oboru na PF UP. Už mi zbýval jen jeden poslední B předmět (kvůli kreditům) a tím už bych měl všechny studijní povinnosti uzavřené. Chybělo jen absolvování státnic a napsat a obhájit diplomku. Tenkrát v únoru jsem se již pomalu, ale jistě připravoval na jarní termín státnic, ale když přišla válka, tak šlo studium do jisté míry stranou.
V ty první kritické okamžiky jsem se studiu nemohl věnovat a bohužel jsem hned ten jarní termín státnic musel vynechat. Ale jak se situace stabilizovala, tak jsem se samozřejmě ke studiu vrátil, uzavřel studijní povinnosti a přihlásil se na první pokusy státnic – nejdřív správní právo, pak trestní právo, pak obhajoba diplomky a nakonec soukromé právo, které mě teprve čeká teď v následujícím jarním termínu. Válka mi značně ztížila přípravu na státnice, protože jsem se kromě učení věnoval i dobrovolnické činnosti na podporu ukrajinské armády přímo na frontě na Ukrajině. Takže jsem šel samozřejmě na opakované pokusy, třeba trestní právo jsem dal až napotřetí.
Pomohla vám univerzita a fakulta?
Univerzita i fakulta mi velmi pomáhají, moc si toho cením. Od pana rektora jsem dostal ocenění za svoji dobrovolnickou činnost a k tomu stipendium ve výši dva tisíce korun. Od fakulty jsem pak dostal stipendium ve výši 42 000 korun. Tyto finanční prostředky jsem si nenechal pro sebe, ale použil jsem je na svoji dobrovolnickou činnost – zakoupil jsem z nich věci na zlepšení životních podmínek civilistů ve válečné zóně a přes vojáky, se kterými spolupracuji, jsem všechny tyto věci poslal na Ukrajinu. Tam je vojáci rozdali civilistům ve válečné zóně. Také jsem ve spolupráci s vedením naší právnické fakulty již dvakrát uspořádal materiální sbírku pro civilisty na Ukrajině – zaměstnanci a studenti mohli nosit na fakultu nejrůznější věci a já jsem to pak vše osobně odvezl na Ukrajinu a předal civilistům ve válečné zóně.
Jak vidíte budoucnost Ukrajiny? Jaká by podle vás měla být?
Vzhledem k tomu, že v poslední době, zhruba od jara/léta 2023, došlo k pár vojenským neúspěchům a ztrátě důležitých opěrných bodů na frontě, a také proto, že se značně zmenšila životně důležitá vládní pomoc ze západních zemí (tedy pomoc v podobě financí, vojenské techniky a munice) a v některých ohledech se i prakticky zastavila (viz třeba ta munice), tak aktuálně budoucnost Ukrajiny moc růžově bohužel nevidím.
Budeme rádi, když aspoň ubráníme to, co dosud máme, ale na osvobození dalších území můžeme za stávajícího rozložení sil zapomenout. Pokud se tedy nezvýší pomoc ze západních zemí, tak je vcelku realistický scénář Severní a Jižní Koreje, tedy že bude naše země rozdělena a část bude okupována a část si ponecháme my a mezi těmito dvěma částmi bude jakási demilitarizovaná zóna.
Podle mě by ale taková budoucnost Ukrajiny být rozhodně neměla. Ukrajina si plně zaslouží rozhodovat o svém vlastním osudu, o tom, zda chce patřit na Západ, či na Východ. Nikdo by jí to neměl diktovat. Ukrajina chce patřit na Západ a podle mě chce být časem určitě členem jak EU, tak i NATO. Obětovala tomu velmi mnoho a plně si to zaslouží. Takto by to podle mě bylo správné a tak to i já osobně cítím. Ale je to ideál, který reálně asi nebude naplněn, pokud se neobnoví a nezvýší razantně pomoc ze Západu, protože nehledě na všechnu heroickou odvahu a nezlomnost ukrajinského lidu, tak to sám bez jeho pomoci nezvládne. Rusko je velmi silný a nebezpečný nepřítel, kterého porazíme jedině tehdy, když budeme držet spolu a navzájem si pomáhat.
Univerzita Palackého, její zaměstnanci i studenti začali od prvního okamžiku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, organizovat pomoc. Jako dobrovolníci pomáhali mnoho hodin v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině, tlumočili, starali se o děti, doprovázeli uprchlíky ve vlacích atd. Začaly se pořádat sbírky potřebných věcí. Stejně tak rychle reagovala univerzita i jako instituce. Rektor Martin Procházka se setkal s ukrajinskými studenty, které válka zastihla u nás, zajímal se o jejich problémy. Konala se shromáždění na podporu Ukrajiny. Nezůstalo přitom jen u deklarací, univerzita nabídla studentům finanční pomoc, připravila sbírku pro partnerskou Černovickou univerzitu atd. Vše, co se v roce 2022 dělo, jsme shrnuli ve speciálním Žurnálu, který najdete zde.
To byl první rok války. Přišel druhý a začíná třetí. Válka nekončí a Ukrajina stále naši pomoc potřebuje a univerzita se snaží ukrajinským studentům být pořád nápomocna. I proto se opět před několika dny rektor Martin Procházka s nimi sešel, zajímal se, jak situaci zvládají, a zdůraznil, že UP jim i nadále poskytne veškerou potřebnou podporu. Psali jsme zde.
Aktuality z UP týkající se ukrajinských studentů, zaměstnanců i veřejnosti a rozcestník na podporu či volnočasové aktivity najdete na adrese upol.cz/ukrajina. (ipu)