Se slavením Velikonoc je to jako s medovníkem. Mnoho vrstev a nahoře ořechy. Mnoho vrstev posypaných pro oko ozdobou. Původně se jedná o židovský svátek připomínající vysvobození Izraelitů z Egypta. Ten překryli křesťané oslavou smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta. V našich krajích vše doplňují slovanské zvyky spojené s oslavou jara. Obchodní společnosti zase motivují zákazníky k vyzkoušení nových receptů při rodinných oslavách. Vrstvy můžeme přidávat podle chuti.
Loňské i ty předchozí Velikonoce jsme slavili soukromě, letošní můžeme prožít opět na veřejnosti. Přesto jsou i ty letošní něčím mimořádné. Stačí z velikonočního medovníku ochutnat křesťanskou vrstvu. Příběh Ježíše z Nazareta je obecně známý; pozor následující věta odhaluje rozuzlení: populární židovský kazatel je zrazen a zajat, nespravedlivě odsouzen, popraven a následně je podle křesťanské víry třetí den vzkříšen z mrtvých.
Kde je ten aktuální rozměr? Nespravedlivě ukřižovaný muž těsně před smrtí odpouští těm, co ho mučili. Myšlenka odpuštění stála u počátku evropské kultury, tedy hned vedle našich řeckých a římských kořenů. Nedávno skončené milostivé léto odpouštějící dluhy a ukončující exekuce jsme přijali s všeobecným nadšením. Odpuštění je nám vlastní.
Probíhající ruská válka na Ukrajině je a velmi dlouho bude těžkou výzvou pro naši společnost i pro celou Evropu. Až utichnou zbraně, a to se jistě jednou stane, dojde na téma společného soužití. Jak ale žít se sousedem, který se dopouštěl nespravedlnosti a krutosti? Hrůzy války nebude možné zapomenout, na to není naše lidská paměť stavěná. Co ale jako Evropané umíme, je odpouštět. Odpuštění osvobozuje. Jen člověk osvobozený od křivdy a tíhy minulosti dokáže hledět do budoucnosti a tvořit nové věci.
Milostiplné prožití velikonočních svátků přeje
Jaroslav Franc
předseda Akademického senátu CMTF UP