Máte rádi napětí a historii? Pak přesně na vás myslel emeritní profesor Filozofické fakulty UP Jiří Fiala, který nyní představil rozšířené a upravené vydání prvního dílu své publikace Olomoucký pitaval – Skutečné kriminální příběhy ze 14. až 20. století.
První vydání Olomouckého pitavalu se objevilo na knižních pultech v roce 1994, druhého vydání 1. a následně 2. dílu knihy se ujal olomoucký spolek Memoria porta.
Pane profesore, odkud se vůbec vzalo slovo pitaval?
Slovo pitaval bylo původně příjmením – francouzský právník François Gayot Pitaval (1673–1743) vydával soubory pozoruhodných kriminálních a soudních případů, jež byly později napodobovány, a tak jeho jméno zobecnělo. Z řady českých pitavalů připomeňme zejména čtyři – Pražský pitaval Egona Ervína Kische z roku 1930, Český pitaval aneb Kralovraždy Miroslava Ivanova z roku 1976, Brněnský pitaval Dušana Uhlíře z roku 1992, Moravský pitaval od téhož autora z roku 2011 a televizní seriál Malý pitaval z velkého města, natočený podle scénáře Jaroslava Dietla roku 1982.
Jak je zřejmé z názvu olomoucké ulice Na Šibeníku, stávala tam šibenice. Co se o ní mohou dozvědět čtenáři Olomouckého pitavalu?
Především to, že bývala chloubou tohoto královského města, jehož magistrát až do roku 1850 byl současně městským soudem, vybaveným hrdelním právem. To znamenalo, že olomoucký purkmistr nejenže podepisoval rozsudky smrti, ale byl povinen dohlížet na výkon popravy. V Popisu královského hlavního města Olomouce, který k roku 1746 sepsal olomoucký městský syndik (písař a právník) Florián Josef Loucký, se uvádí, že „na popravním místě je zde od nepaměti vysoká šibenice k nemalému odlišení od ostatních měst. Má šest pilířů či sloupů, z nichž dva prostřední jsou podstatně zvýšeny, čímž tvoří dvojitou šibenici, jaké podobné není v celé zemi. Stejně jako Vratislav, kde lze spatřit obdobnou stavbu, jako není v žádném slezském městě, i Olomouc má z tohoto důvodu na Moravě přednost.“ Terén, na němž tato šibenice stála, není zastavěn, a tak se nabízí možnost jeho archeologického průzkumu. Ty se v poslední době realizovaly např. na někdejších popravištích v Holíči nebo Bystřici nad Pernštejnem, jak o tom pojednává jeden z posledních dílů televizní série historie.cz.
Omezujete se v Olomouckém pitavalu na holou faktografii, nebo byl váš záběr širší?
Faktografie opírající se o archivní prameny tvoří základ jednotlivých kapitol. Na rozdíl od jiných historických publikací však dávám více prostoru citacím z pramenů narativní povahy, jež jsou od mého textu odlišeny kurzívou. Tak je například v kapitole Život, mučení a smrt Jana Sarkandera otištěn celý český překlad německy psané relace olomouckého rychtáře Jana Scintilly o útrpných výsleších tohoto katolického kněze. Relace byla sepsána pro olomouckého biskupa kardinála Františka knížete z Ditrichštejna, jenž byl po porážce českých evangelických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 jmenován moravským zemským hejtmanem, tedy místodržícím císaře Ferdinanda II.
Ale nejen to – je dán prostor též literárním ohlasům kriminálních kauz, v případě sv. Jana Sarkandera veršovaným skladbám vynikajícího barokního kazatele Gottfrida Josefa Bilovského. A pokud jde o dvacáté století, v Olomouci byl 6. října 1927 popraven oběšením lupič, kasař a vícenásobný vrah Martin Lecián. Jeho příjmení zobecnělo jako nadávka, opěvovaly ho parodické morytáty (původně kramářské písně s kriminální tematikou) a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor Lišky Bystroušky, jakožto reportér Lidových novin věnoval Leciánovu procesu podstatnou část svého veršovaného Týdenního rozhlásku.
A co mystifikace a mýty o rozličných ďábelských úkladech, také jste se s nimi setkal?
Především si temné síly evidentně nepřály, aby se o nich bádalo a psalo. V textu Olomouckého pitavalu se záhadně množily překlepy, zkomoleniny i faktografická nedopatření, části textu se přesouvaly na nepatřičná místa, zasílané korektury se ztrácely v kyberprostoru. Hlavně u domovního znamení domu U Zlatého beránka jsem byl ochoten přísahat, že jeden z těchto dvou litinových reliéfů beránků je otočen zadkem ke klášteru Hradisko a druhý k olomouckému arcibiskupskému paláci.
Usoudil jsem tudíž, že tato pozice má souvislost se spory magistrátu ohledně mílového práva. Jenže se druhý beránek až po vytištění knihy otočil v mých očích a ve shodě s letitou realitou zadkem k olomoucké radnici. Musela se tedy vyhotovit errata. A poté můj patnáctiletý vnuk Kristián objevil příšernou chybu hned v první větě první kapitoly – Říše západořímská zanikla v roce 476, nikoli v roce 376, jak je zde psáno. A ještě jedna tradovaná, ale neověřená pochmurná historie: Na ploše, kde se do výstavby olomoucké bastionové pevnosti v polovině 18. století nacházela věhlasná olomoucká šibenice, stával stánek s novinami a kuřivem. Jednoho dne či za noci se zde dotyčný trafikant oběsil. Nastoupil další trafikant, a zanedlouho se též oběsil. Dalšího trafikanta se už najmout nepodařilo, a tak byl stánek odstraněn.
Dočetla jsem se někde, že pověstný pronásledovatel čarodějníků a čarodějnic Boblig žil v Olomouci.
Skutečně zde advokát Heinz (Heinrich) Franz Boblig z Edelstadtu (tj. ze Zlatých Hor) pobýval a na stará kolena se oženil s vdovou po španělském poručíkovi. Nevíme ale, v kterém městském domě měl najato své obydlí, poněvadž se tehdy domy rozeznávaly podle domovních znamení a ta v tehdejších matrikách nebyla uváděna. Zato je Bobligovo úmrtí 27. ledna 1698 zaznamenáno ve dvou olomouckých úmrtních matrikách – jednak v matrice farnosti u dnes neexistujícího kostela Panny Marie na Předhradí, kde zřejmě bydlel, jednak v matrice farnosti při kostele sv. Mořice, odkud se při jeho pohřbu vyzvánělo. V Olomouckém pitavalu píšu o Bobligově snaze obžalovat z čarodějnictví přední olomoucké měšťanky a některé měšťany, čemuž se ale městské radě podařilo zabránit. Není prokázáno tvrzení, že Boblig vlastnil v Olomouci hostinec U Divého muže. Hlavně však neodpovídá skutečnosti, když je Boblig nazýván inkvizitorem, tedy představitelem instituce římskokatolické církve, jež měla v prvé řadě čelit herezi neboli kacířství. Boblig se jako světský právník, člen inkvizičního tribunálu, podílel na inkvizičním právním řízení, během něhož se vyšetřování zúčastňují též soudci, na rozdíl od akuzačního (obžalovacího) právního řízení, při němž se soudci do vyhledávání důkazů nezapojují.
Olomoucké zločiny jsou proslulé i zapomenuté. K těm prvním patří určitě vražda krále Václava III. v roce 1306 a její důsledky. Ale u řady zločinců se dostaly do historie jen jejich jména, popisy jejich zločinů, a pokud byli dopadeni, způsob jejich potrestání. Čím to?
Je tomu vskutku tak, zejména prostřednictvím olomoucké městské knihy nazývané Codex criminalium [liber] vedené v letech 1582–1662. Vraždit bývalo v minulosti vskutku snadné – když nestačily holé ruce, nastoupily sečné, bodné, posléze i ruční palné zbraně. Ženy se zpravidla uchylovaly k jedům či ke žhářství, svoje nechtěná novorozeňata topily či zardoušené zakopávaly. Pokud ovšem travičům nebylo prokázáno, že si jed opatřovali nebo byli přistiženi při činu, bylo takřka vyloučeno je usvědčit, a tak nejen v těchto případech nastupovala tortura. Jestliže se obvinění ke zločinu nepřiznali po trojím mučení, byli považováni za nevinné. Stávalo se ovšem, že zemřeli na následky tortury, jak tomu bylo v případě Jana Sarkandera.
Na rozdíl od katovny, zbořené roku 1867 při výstavbě Nietschovy továrny na kotle, se olomoucká městská mučírna dochovala v podzemí kaple sv. Jana Sarkandera, a to včetně mučicího nástroje – skřipce. V historicky převratném roce 1526 se v Olomouci událo toto: „Kterýsi zhýralec byl z trestu trhán kleštěmi a lámán v kole. Jedna cizoložnice byla zaživa zahrabána. Stalo se v Olomouci na svátek sv. Timotea [24. ledna]. Téhož roku byl sťat jeden žebrák, poněvadž jedl v pátek maso.“
Univerzita Palackého se připravuje na oslavy 450. výročí obnovení olomouckého vysokého učení. Je to dlouhá historie, která je plná nejrůznějších dějů, událostí, postav. Nabízí se otázka, zda se objevují zdejší akademici i v Olomouckém pitavalu?
Obsáhleji se tak stane v jeho 2. díle, jenž by měl vyjít v roce 2023. V 1. díle, v kapitole Biskupotravce, se pojednává o děkanovi olomoucké kapituly Janu Philoponovi Dambrovském. Ten ve snaze získat biskupskou dignitu sprovodil jedem ze světa v letech 1572–1578 čtyři olomoucké biskupy – jako prvního Viléma Prusinovského z Víckova, zakladatele jezuitské koleje a gymnázia v roce 1563, a tři jeho nástupce. Povýšení gymnázia na univerzitu 22. prosince 1573 se proto biskup Prusinovský, zemřelý v osmatřiceti letech za krutých bolestí 16. června 1572 v Kroměříži, nedožil. O Dambrovského uvěznění na biskupském hradě Hukvaldech a o jeho odsouzení za „enormia crimina“ k hrdelnímu trestu se postaral olomoucký biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic.
Tato kniha už tedy vyšla, co dalšího chystáte?
V tisku je moje publikace Alexandr Veliký v Olomouci pojednávající o výtvarné výzdobě zasedacího sálu rektorátu UP. Tato brožura, jež bude postupně vyhotovena v různých jazykových mutacích, je obsáhlým resumé stejnojmenné monografie. Na rozdíl od neprodejné brožury, určené k reprezentačním účelům univerzity, budou tato monografie i její resumé dostupné zdarma veřejnosti na webových stránkách UP jako e-book. Podílím se též na dvou kolektivních publikacích, jež vyjdou u příležitosti 450. výročí vzniku olomoucké univerzity. Jsou to upravené vydání jubilejní publikace z let 2009 a 2013, a to pod titulem Univerzita v Olomouci 1573–2023, a odborně zaměřená monografie Jiřího Fialy, Pavla Urbáška a Michaela Viktoříka Dvě olomoucké univerzity: C. k. univerzita v Olomouci (1827–1860) a Univerzita Palackého v Olomouci (1946–1953).