Vypadá to jako hra. Náhodná směsice barevných skvrn bez ladu a skladu. Přesně tak jsem vždy vnímala maskáčové vojenské uniformy nebo techniku. Pokud si o kamufláži a maskování myslíte to co já, pletete se stejně jako já. Přesvědčí vás o tom rozhovor s výtvarníkem Tomášem Chorým z Pedagogické fakulty UP, autorem pozoruhodné knížky Kamufláž z Vydavatelství Univerzity Palackého.
Tomáš Chorý je grafický designér a na pedagogické fakultě vede katedru výtvarné výchovy. Vedle vlastní umělecké práce má už od dětství jednu vášeň, kvůli které objíždí muzea po celém světě, fotografuje, vytváří archiv.
Co vás jako umělce přivedlo k zájmu o tematiku kamufláže?
Kamuflážemi jsem „postižený“ už od dětství, snad někdy od deseti let. Vždycky mě fascinovalo, jak se na techniku malují různobarevné skvrny, které ji opticky zcela promění. Čím víc kamufláž studuji, zjišťuji, že jde o nesmírně bohatou problematiku. Během vývoje se jí věnovala celá řada zajímavých osobnosti a profesí – od klasických malířů, sochařů, architektů přes pódiové kouzelníky a další zvláštní figury, které vymýšlely různé triky, jak obelstít nepřítele. To mě vždy hodně bavilo a stále baví.
Laickým pohledem na „maskáče“ vidím změť barevných fleků, které se nějak náhodně prolínají. S náhodou asi kamufláž ale nemá moc společného?
Určitě ne. Každá kamufláž má svou logiku.
Od kdy se vlastně bavíme o kamufláži?
O kamufláži tak, jak ji známe více méně dnes, tedy tvořenou pomocí disruptivních vzorů různých barev, mluvíme zhruba od konce 19. století. Za jejího „otce“ bývá označován americký malíř a přírodovědec Abbott Handerson Thayer. Odvedl obrovskou badatelskou práci. Nejenže prováděl pozorování v přírodě, ale také experimentoval s různými modely, kolážemi a šablonami. Na základě svých pozorování a demonstrací publikoval již v roce 1896 článek Základní pravidlo ochranného zbarvení, ve kterém předložil svůj objev a zdůraznil: „Mimikry zvířeti umožňují vydávat se za něco jiného, ale tento nově objevený zákon mu umožňuje přestat úplně existovat.“ Uvedené pravidlo bylo později známé jako countershading (kontrastínování) a je to vlastně jeden ze základních principů kamufláže.
Jak si to mám představit?
Princip kontrastínování Thayer demonstroval na příkladech různě zbarvených částí těla některých zvířat. Kůže nebo srst se od tmavého hřbetu směrem k břichu postupně zesvětluje. Pokud je horní část osvětlená sluncem, spodní světlá část je ve stínu a opticky se tak vyrovnávají. Působení stínu se na světlém podkladu ruší, tělo se vizuálně zplošťuje a v okolním prostředí je tak zvíře méně viditelné. Jev dokumentoval fotografiemi vlastních pokusů s dřevěnými modely kačen, které na základě svých poznatků pomocí barev sám „kamufloval“. Když si ty fotky prohlédnete, tak na nich opravdu vlastně nic neuvidíte. Ty objekty jsou naprosto dokonale zamaskované.
Pracoval také s vystřiženými siluetami indiánů v jejich originálních oděvech. Lepil je na fotografie přírodních pozadí a dokazoval tím větší maskovací účinnost indiánských oděvů oproti tehdejším jednobarevným olivovým uniformám amerických vojáků. V tomto případě šlo o příklady účinnosti deformačního zbarvení. Thayer si posléze patentoval systém maskování lodí, který se ale v té době nevyužil, stejně neúspěšná byla jeho nabídka Britům na maskování uniforem. Neměl za svého života štěstí, neprorazil, jeho práce a nápady byly odmítány a byly akceptovány a oceněny až v období 1. světové války. Mimochodem Britové začali maskovací uniformy vyrábět až na počátku čtyřicátých letech 20. století, tedy během druhé světové války.
Takže na využití maskování došlo až za první světové války s rozvojem různé vojenské techniky?
Ano, jako první začali už v roce 1914 používat kamufláž francouzští malíři, kteří u 6. dělostřeleckého pluku začali experimentovat s pomalovanými plachtami, kterými přikrývali kanóny. V roce 1915 také založili první kamuflážní jednotku na světě. Vedle malířů v ní působili architekti, dekoratéři, výrobci divadelních rekvizit, tesaři, štukatéři, montéři. Navrhovali a vyráběli maskovací látky, plachty, sítě a různé makety. Postupně se kamufláž rozvíjela, vytvářely se například umělé atrapy lidí, koňů, umělé stromy, které sloužily jako pozorovatelny a podobně, zkrátka vše, co pomohlo zmást nepřítele. Typickými jsou i pomalované pláště s kapucemi a maskami – vojáci v nich vypadali poněkud strašidelně. No a po Francouzích se do maskování pustili Angličané, Američané…
Kamufláž na anglický způsob. Obrněná vozidla Lanchester maskovaná jako sloni. Foto: archiv TCH
Měla nebo má kamufláž nějaký národní rukopis? Když si vybavím nějaké maskovací uniformy z druhé světové války, tak se na první pohled liší americká od německé…
Každá armáda vycházela z nějaké své tradice. Základ položili Italové, kteří v roce 1929 jako první na světě potiskli látku maskovacím vzorem nazvaným telo mimetico. Tento vzor používali s úpravami až do devadesátých let. Velké úsilí při propracování vzorů na maskovacích látkách vyvinuli Němci, kteří používali dva základní druhy vzorů. Jeden pro Wehrmacht – tvořený ostře lomenými barevnými poli, a druhý, který tvořilo několik typů skvrn rozličných organických tvarů, nosily na uniformách jednotky SS. Zmínila jste Američany. Maskovací látky s dezénem nazývaným frogskin (žabí kůže) podle některých pramenů navrhl civilista – odborník na zahrady a redaktor časopisu Better Homes & Gardens. Oboustranné uniformy s tímto vzorem byly nasazeny zejména v Pacifiku, v Evropě se objevily jen omezeně.
Co naše česká, respektive dříve československá armáda. Měla něco typického?
Existuje hned několik etap vývoje, které se na těchto kamuflážních látkách dají rozpoznat. Po skončení druhé světové války se používalo vše, co bylo dostupné, například již zmíněná italská látka, z níž se šily převážně stanové dílce. Později se tiskly vzory podobné německým předlohám. V padesátých letech se pak objevil letní maskovací oděv se skvrnami s různými typy dezénu, které se neformálně označují jako dubáky a obláčky. Byly vyráběné v několika barevných variantách. Tyto oboustranné převlečníky byly určeny zejména pro speciální jednotky. V šedesátých letech pak byl zaveden výrazný a atraktivní vzor nazývaný mlok, aby jej vzápětí nahradilo poněkud fádní jehličí, které se mělo stát univerzálním vzorem pro armády Varšavské smlouvy. V současné době se používá tzv. vzor 95 a již několik let se v rámci projektu NOMAD vyvíjí vzor nový.
Co vlastně musí obnášet dobré maskování?
Primárně je to ochrana vojáka, techniky a dalších objektů. Maskovaný objekt nebo člověk by měl splynout s prostředím. Jde tu o spojení dvou principů – mikrovzoru, který tvoří drobné skvrny a makrovzoru, tvořeného většími plochami narušujícími siluetu postavy. Jejich vhodná kombinace tak zaručuje účinné maskování při pohledu z krátkých i dlouhých vzdáleností. Kromě této nejdůležitější funkce, tedy ochrany, by měla kamufláž v širším pojetí nepřítele oklamat a dezinformovat.
Nafukovací atrapa Device 91 představující americký tank Sherman. Foto: archiv TCH
Může ještě vůbec vzniknout nějaká nová kamufláž? Nebylo už všechno vymyšlené?
Určitě ne. Vznikají stále nové a nové kamuflážní vzory. Souvisí to i s rozvojem techniky, což bylo vidět na boomu digitální kamufláže, která je složena z malých obdélníkových pixelů vytvářejících nepravidelné shluky. V současné době se ale na látkách stále více prosazují vzory na bázi amerického MultiCamu, který vyvinula soukromá společnost Crye Precision. Jen pro vaši představu – je to sedmibarevný tisk s většími podkladovými barevnými skvrnami, které do sebe místy plynule přecházejí a jsou doplněné o drobnější skvrny dalších kontrastních barev – nyní už opět – organických tvarů.
Dobře, ale válka se výrazně proměnila. Má v dnešním digitálním boji kamufláž nějaké uplatnění?
Jeden z mých kamarádů sloužil v Afghánistánu a já jsem vždy rád, když můžu konzultovat svou práci s někým, kdo mohl vzory porovnat přímo na místě v reálném prostředí. Potvrdil mi, že právě vzor MultiCam, o kterém jsem mluvil, je momentálně nejlepší varianta kamufláže pro toto prostředí, které je značně proměnlivé – hodí se do města, do pouště i do krajiny se zeleným porostem. Ostatně i další armády kupují licence od firmy, která vzor vyvinula a která jej případně i pro ně podle potřeb upravuje. Jeho deriváty používají například Britové, Poláci nebo Australani. Je to dnes velmi oblíbená a účinná univerzální kamufláž.
Je něco co vás za ta léta studia kamufláží překvapilo?
Máte na mysli nějaké výstřelky? Určitě, některé jsou naprosto úžasné. V knize mám například fotografii britských obrněných vozidel maskovaných jako sloni. To je úplná sochařská práce, s dokonalou konstrukcí a potahem včetně chlapíka, který sedí slonovi za krkem. Takových bizarních věcí bylo mnoho, například ještě za druhé světové války si jeden americký důstojník patentoval maskování poštovního holuba – přetřením černou barvou z něj udělal vránu. To jsou samozřejmě extrémy. Ale velmi zajímavé jsou novodobé kamufláže, ty aktivní, které dokážou elektronicky měnit obraz na různých objektech.
Příklad aktivní kamufláže – vozidlo Mercedes-Benz F-Cell je na jedné straně opatřeno LCD displejem, na který se promítá obraz nasnímaný na opačné straně. Foto: archiv TCH
To už je ale zcela jiná technologie?
Zjednodušeně řečeno se vzhled objektu mění podle okolního prostředí. Například firma Mercedes uskutečnila v roce 2012 akci nazvanou „Neviditelná jízda“. Na vozidlo opatřené na jedné straně LCD displejem se promítal obraz nasnímaný kamerou na opačné straně. Vůz na ulici téměř „zmizel“. Dalším typem je termální kamufláž, která se snaží obelstít přístroje na noční vidění tím, že simuluje termální stopu okolí a přenáší ji na povrch vozidla. Systém může také produkovat falešné obrazy jiné techniky. Jen pro představu – nocí jede tank, jeho obsluha zapne program a nepřátelský pozorovatel, který využívá infrapřístroje najednou místo tanku vidí třeba osobní auto.
Ale co když technika selže, s nadsázkou řečeno – dojde proud?
Tak to zachraňují zase tradiční barvy a vzory, které na sobě technika stále ještě má.
Má kamufláž přesah i do civilu? Třeba do umění?
Spousta výtvarníků pracovalo s kamuflážními motivy. Vzpomeňte si třeba na Andyho Warhola, který pro sérii svých portrétů použil styl kamufláže woodland, ale místo tradičních maskovacích barev aplikoval výrazné odstíny fialové, růžové, oranžové, žluté... Architekti navrhují domy s kamuflážními vzory, a samozřejmě je najdeme i v módě. Tam ale již nejde o to, jak být nenápadný, ale naopak – jak se odlišit a upozornit na sebe. Zajímavé je i využití kamuflážních vzorů a různých falešných nástaveb na karoseriích nových modelů vozidel při jejich testování v provozu. V tomto případě slouží maskování původnímu účelu – skrývá tvar karoserie a mate pozorovatele.
Průmyslová kamufláž. Maskovaná Škoda Karoq. Foto: archiv TCH
Vy o kamuflážích nejen píšete, ale i sám je děláte. Je to tak?
Ano, dělám je pro muzea a pro sběratele.
Když jsem sběratel, restaurátor nebo správce nějaké muzejní sbírky a mám nějaký stroj z druhé světové války a chci mu dát kabát z té doby, vy to umíte?
Jedna z mých zatím posledních realizací byla pro muzeum Overlord v Normandii. Je to moderně koncipované muzeum otevřené před pár lety. Některé stroje z jejich sbírky se restaurovaly u nás v Česku – jsou tu specializované firmy, které takové renovace naprosto perfektně umí, a já s nimi čas od času spolupracuji. Vzhledem k tomu, že jsem již dříve vytvářel kamufláže pro jistého francouzského sběratele, tak se na mě obrátil i majitel tohoto muzea.
Zastavme se u slova „dělám“. Děláte návrh, nebo to sám malujete? Třeba tank?
Doslova dělám. Vezmu si stříkací pistoli, kompresor, dobově odpovídající barvy, domluvím se s majitelem, z jakého období a z jakého prostředí chce kamufláž mít, a na základě historických postupů ji vytvořím. Ta poslední práce byla kamufláž velkého německého polopásového tahače. Dostal podobu, která odpovídá nasazení v Normandii v roce 1944. Ale nejde jen o historická vozidla – měl jsem možnost navrhnout a realizovat také několik vzorů kamufláží pro aluminiové lodě jednoho českého výrobce.
Já rozumím tomu, že si přestříkám doma třeba kolo, ale pásový tahač…
To je stejné, jenom větší… A chce to určitou odvahu, protože jde o završení celé předchozí náročné restaurátorské práce.
Kolik to zabere času?
Tak dvě tři hodiny, ale záleží na složitosti vzoru a počtu barev, a samozřejmě také na velikosti objektu.
Co vás na tom baví?
Práce s barvami a vzory, které vytvoří z fádního jednobarevného objektu něco zcela jiného. Respekt k historickým předlohám, ale také prostor pro vlastní kreativitu. A je to taky trochu adrenalin.