Z pomoci ukrajinským uprchlíkům je přátelství, které nezničí ani válka

Jana Bellová (vpravo) ve své kuchyni s ukrajinskou přítelkyní Liudmylou Peresypkinou. Foto: archiv JB
Friday 25 August 2023, 8:00 – Text: Eva Hrudníková

Na začátku byla touha pomáhat a na konci je přátelství Češky a Ukrajinky, které se blíží vztahu dvou sester. Mezi tím osm měsíců zodpovědnosti, strachu, starostí, ale i smíchu, radosti a příjemných zážitků. Rodina Jany Bellové, která pracuje na katedře politologie a společenských věd právnické fakulty, ubytovala rodinu Liudmyly Peresypkiny. Tři ženy, Liudmyla, její matka a dcera, utekly z Charkova před válkou.

Příběh Jany a Myly, jinak jí Jana neřekne, začal nenápadně na jaře loňského roku. „Do výuky mi přišel student z Mariupolu, kterému fakulta umožnila u nás studovat. Právě od něj jsem se dozvěděla o třech ženách, které našly dočasný azyl v ubytovně v Kunčicích u Starého Města a hledají v Česku ubytování,“ vzpomíná Jana Bellová. O možnosti ubytovat u sebe doma v Prostějově uprchlíky z Ukrajiny uvažovali s manželem, který také učí na olomoucké právnické fakultě, už od začátku války. „Byla jsem nejvíc aktivní, manžel přemýšlel o něco déle. Synové byli z počátku proti. Měli obavu, že přijdou o soukromí, že se budou muset uskromnit.“

Samotnému červnovému nastěhování předcházela jednodenní návštěva, kdy se obě rodiny měly možnost poznat, a také úpravy domu. „Schůzka nás utvrdila v tom, že děláme dobře. Pro Mylinu rodinu jsme vyhradili jedno podlaží našeho domu. Já s manželem jsme skončili v přízemí, které jsme sdíleli s naší zvířecí smečkou – dvěma psy, šesti kočkami a králíkem,“ říká s úsměvem Jana Bellová. S příchodem tří žen se rozrostla i jejich zvířecí tlupa. „Přišla s nimi i úžasná čivava.“

Pomohla i fakulta

Bellovi Ukrajinkám neposkytli pouze bydlení. Pomáhali s jednáním na úřadech, hledáním lékařů nebo práce. První zaměstnání našla Myla a její dcera, obě jsou zdravotními sestrami, v prostějovské nemocnici. Uklízely tam. „Pracovní podmínky bohužel nebyly ideální, snažila jsem se jim najít něco lepšího. A povedlo se. Jednoho dne mi zavolal vedoucí správy budov naší fakulty, že se uvolnilo místo uklízečky. Hned jsme na to kývli. Myla byla na fakultě spokojená a podle mých informací i fakulta s ní. Vstávala ve čtyři ráno, do práce přijížděla o hodinu dřív. Pracovala přesčas a nikdo jí to nemohl vymluvit.“

Přestože rodiny spolu netrávily 24 hodin denně, stále o sobě věděly, o svém každodenním programu. „Když vařily nějakou ukrajinskou specialitu, přišly za námi a daly nám ochutnat. Brali jsme je na výlety i na jednu rodinnou oslavu. Ráda vzpomínám třeba na chvíle v Čechách pod Kosířem. Napřed jsme se s Mylou prošly po zámeckém parku a pak poseděly v kavárně. Hodně jsme se sblížily. Jo a taky mi dělávala doma pedikúru,“ popisuje Jana Bellová.

Liudmyla, její matka a dcera po osmi měsících strávených u Bellových odjely domů na Ukrajinu. Pokud by se totiž nevrátily do poloviny letošního února, Myla a její dcera by přišly o práci v charkovské nemocnici. „Vracely se kvůli práci, ale současně jsem pochopila, že milují svoji zemi, svoje město. Nikde jinde žít nechtěly. Chtěly domů co nejdřív. Myla byla hrdou Ukrajinkou.“

Až bude po všem

Už více než půl roku přízemí v domě Bellových patří zase hlavně zvířatům, manželé i synové se vrátili do svých pokojů. „S Mylou se snažíme, aby naše přátelství nevyprchalo. Myslím, že to cítí stejně jako já. Píšeme si, posíláme si osobní videa, radujeme se z maličkostí. Dokonce jsme plánovaly, že až bude po všem, tak pojedeme za nimi a ony by zase přijely k nám,“ naznačuje Jana Bellová.

Okolí jejich pomoc uprchlíkům vnímalo převážně kladně. Našli se ale i tací, u kterých narazili. Nešlo prý o nic osobního, spíše o obecný negativní postoj k Ukrajincům. „Velkou radost mi udělala reakce mojí devadesátileté babičky, která nám před lety přispěla na úpravy našeho domu. Zavolala jsem jí. Babi, představ si, že jsi pomohla Ukrajincům. Díky tobě jsme měli uprchlíky kde ubytovat. Zpráva ji obrovsky potěšila,“ vzpomíná Jana Bellová, hlas jí přeskakuje a z tváře si utírá slzy.

Během vyprávění se jí hlas zachvěl několikrát. „Jsem strašně vděčná, že jsem měla tu příležitost pomáhat, za všechny zkušenosti. Bylo to pro mě ale velmi náročné a intenzivní období, hlavně psychicky. Pořád jsem za ně cítila zodpovědnost. Občas toho na mě bylo příliš, tolik se rozdávat. Musela jsem se naučit dát si sama sobě hranice. I manžel mě musel brzdit,“ hodnotí uplynulé období a přiznává, že už by to celé znovu asi absolvovat nechtěla.

Už by si nechtěla pustit nikoho k sobě tak blízko. Ale jednu výjimku by udělala. „Pokud by šlo o rodinu Myly, šla bych do toho zase,“ dodává Jana Bellová a oči se jí zase lesknou.

Back

Privacy settings

We use cookies and any other network identifiers on our website that may contain personal data (e.g. about how you browse our website). We and some of the service providers we use have access to or store this data on your device. This data helps us to operate and improve our services. For some purposes, your consent is required to process data collected in this way. You can change or revoke your consent at any time (see the link at the bottom the page).

(Essential cookies enable basic functions and are necessary for the website to function properly.)
(Statistics cookies collect information anonymously. This information helps us to understand how our visitors use our website.)
(They are designed for promotional purposes, measuring the success of promotional campaigns, etc.)