V roce 1996 začal vést tehdy už všeobecně uznávaný prozaik (a také publicista a básník) Antonín Bajaja na katedře bohemistiky FF UP v Olomouci kurzy tvůrčího psaní. A vedl je celé čtvrtstoletí čili do roku 2020. Mezi posluchači byly jeho semináře oblíbené, Bajaja vskutku měl co předávat a uměl to stejně dobře jako psát, tedy invenčně, poutavě i zábavně, ale s přesahem k důležitému a podstatnému.
Antonín Bajaja se však na půdě naší alma mater ocitl mnohem dřív. Jako bohemistický elév jsem si ho dovolil pozvat na besedu po vydání jeho románové prvotiny Mluviti stříbro. To bylo v roce 1982 a já byl tenkrát nadšen textem, který, byť zobrazoval realitu zemědělského družstva, se vymykal všem tehdy panujícím ideologickým klišé a normám, přičemž vynikal do detailu promyšlenou náročnou kompozicí a sugestivním jazykem, oscilujícím mezi drsnou, nijak neobrušovanou mluvou obyčejných zemědělců, valašským nářečím, intelektuálským výrazivem, funkcionářskými bláboly a poetismy. O své nadšení jsem se podělil i se čtenáři Kulturního měsíčníku, což Antonín čas od času s jistou nadsázkou připomínal jako nastartování svého spisovatelského úspěchu. Ten však dobové poměry poněkud přibrzdily, protože i když bylo Mluviti stříbro nominováno na Cenu Jiřího Wolkera pro začínající autory, tak v daném roce po mocenské intervenci tato cena nakonec nebyla udělena.
Naštěstí se už ale nikdo nepostavil do cesty Bajajovu druhému románu Duely, který vyšel v roce 1988 a byl už všeobecně hodnocen jako vyzrálé dílo vyzrálého tvůrce. Bajaja měl velmi blízko ke zvířatům, a to nejen kvůli své občanské profesi (několik let byl zootechnikem a až do roku 1991, kdy přesedlal na publicisticko-redaktorskou dráhu, pracoval v živočišném sektoru). Důvěrně znal animální zvyky, potřeby, nacházel paralely se světem lidí, přičemž nijak neskrýval, že po těchto konfrontacích a komparacích jsou jeho sympatie spíš na straně zvířat. Koneckonců je to patrno i z finálního vyznění Duelů, ale také z románu Zvlčení, který vyšel až v roce 2003. Bajaja psal vlastně pořád, ale mnohdy šlo o přepisování, cizelování a hledání toho pravého výrazu či tvaru. Celá devadesátá léta jsem tak dostával pohlednice z různých míst tuzemských i zahraničních s ujištěním: „Píšu Vlky, za chvíli je dokončím.“ No a na konečné podobě Romaneta o vlcích, lidech a úkazech (takový byl podtitul knihy) se těch patnáct let tříbení a slovesného šlechtění nesporně v dobrém podepsalo, Zvlčení bylo oceněno Magnézií literou za prózu.
Státní cenu za literaturu, tehdy ještě nezprofanovanou nekompetentními výroky poroty, pak Bajaja obdržel za svůj opus magnum, tedy román Na krásné modré Dřevnici (2009). Toto dílo vznikalo ještě déle než „Vlci“, autor ho začal psát v šedesátých letech minulého století, původně jako tak trochu autoterapeutické, ale hlavně vzpomínkové dopisy své sestře Janě. Vzpomínky na rodiče i prarodiče, jejich přátele a spolupracovníky, revokace jejich zážitků, příhod i společenských událostí vytvořily rozsáhlou mozaikovou fresku, konfrontující atmosféru, podobu i poměry předválečného Zlína s tím poúnorovým. To vše prezentováno s využitím mnoha vypravěčských rejstříků a postupů s už příznačnou bajajovskou jazykovou nápaditostí a originalitou.
Antonín Bajaja už žádnou seminární hodinu nezahájí, nepřidá už ani jeden fejeton, básnický či prozaický text. Ale i tak je toho velmi mnoho, zač je mu možno a nutno poděkovat. Tedy velký a upřímný dík, Antoníne.
Lubomír Machala