Zbyněk Svozil: Plavání je součást mého životního stylu

Plave prý už jen tak pro radost a udržení kondice, když se ale vloni v Kolumbii zúčastnil závodů v dálkovém plavání, získal mezi veterány hned dva tituly mistra světa. Sám se považuje hlavně za trenéra, učitele a funkcionáře. Tak je také Zbyněk Svozil v Olomouci a na Univerzitě Palackého znám – jako trenér a předseda úspěšného Klubu sportovních potápěčů a jako vyučující a dřívější děkan, současný proděkan pro studium na fakultě tělesné kultury. Portrét emeritního děkana FTK přinesl aktuální magazín Žurnál UP a text nyní nabízíme i online.

„Plavání je součást mého životního stylu a myslím, že také díky němu jsem přežil i všechny stresové situace, které přinesly roky ve funkci děkana či proděkana. Když přijdu na bazén a skočím do vody, najednou to ze mě všechno spadne. A když jdu plavat v přírodě, je ten efekt ještě silnější,“ říká.

Závodní kariéru Zbyněk Svozil začal v roce 1972 jako klasický plavec, později se přes krátkou epizodu ve vodním pólu dostal k plavání s ploutvemi, které u něj převážilo. „Nebyla tu tak rivalská atmosféra, našel jsem si více kamarádů. Využil jsem dosavadní plavecké dovednosti, naučil se rychle techniku a už za rok jsem byl třetí na mistrovství Evropy,“ vzpomíná s tím, že ploutve se tehdy vozily ze Sovětského svazu nebo si je vyráběli svépomocí. „Měl jsem předělanou ploutvičku, která se mnou zaznamenala i několik českých rekordů. Na první pohled vypadala neškodně, ale byla vynikající. Už se rozpadla.“

V bazénech získal nejeden titul mistra Československa a České republiky, největším úspěchem bylo 2. místo v individuální soutěži a 1. místo v soutěži družstev na mistrovství světa v roce 1992. Zúčastnil se i úspěšného pokusu o zápis do Guinnessovy knihy rekordů, když se svými pěti kolegy v roce 1987 štafetově plavali 24 hodin pod vodou. Celkem uplavali přes 152 kilometrů!

„Na to velmi rád vzpomínám. Iniciátorem byl Miloš Korhoň, tehdy student pedagogické fakulty, já byl na vojně na Slovensku, ale měl jsem možnost plavat. Dali jsme dohromady štafetu a dlouho jsme se na to připravovali. Hodně nám pomáhali doktoři Janů a Gaďourek z katedry branné výchovy, co se týče podpory univerzity, měli jsme zajištěný lékařský dohled i dokumentaci celé akce. Když na to pak přišlo, došlo nám, že to nebude jednoduché, jak jsme si mysleli. Asi po dvanácti hodinách na nás přišla v noci krize, nějakou dobu jsme se střídali jen v pěti, mě zase trápily bolesti šlach. Ale překonali jsme to, a jak se blížil konec, euforie nás hnala, dosahovali jsme nejlepších časů. Věděli jsme, že už se nemusíme moc šetřit. No a pak z toho byl v Guinnessově knize zápis na dva řádky,“ směje se Zbyněk Svozil, který již tehdy byl absolventem pedagogické fakulty, obor Tělesná výchova – německý jazyk.

Brzy se na svou alma mater vrátil jako vyučující plaveckých sportů a pedagogiky sportu. Zrovna vznikala samostatná tělovýchovná fakulta. „Při vzniku FTK sehráli významnou roli hlavně děkan pedagogické fakulty Bohuslav Hodaň, František Vaverka a Ladislav Bank, kteří získali podporu u prvního porevolučního rektora Josefa Jařaba. Možná že nebýt jeho, tak se to ani nepodařilo. Já jsem byl součástí, ale ne nějaký iniciátor, na to jsem byl, myslím, dost mladý a krátce v akademické obci, kam jsem přišel ze základní školy,“ říká k počátkům FTK.

Později tu jako jeden z prvních absolvoval doktorské studium, v roce 2001 začal vést katedru kinantropologie, čtyři roky nato získal docenturu a poté si ho Dušan Tomajko vybral do proděkanského týmu. V následující volbě pak úspěšně kandidoval na děkana. „Neměl jsem ty ambice, vyslyšel jsem hlas kolegů, kteří mě navrhli. Jejich důvěru jsem získal zřejmě dosavadním působením, způsobem komunikace i přesahem do sportu. Jak to ale často bývá, u jedněch jsem vzbuzoval naději a u druhých zase obavy.“

Začátek děkanování neměl lehký. Byla to doba až drastických škrtů v přidělování finančních prostředků, zároveň se díky velké tvůrčí invenci nastartovala řada procesů napříč činnostmi fakulty. Provedená restrukturalizace pracovišť se časem osvědčila, podařilo se udržet a stabilizovat skupinu, kterou kolem realizovaných výzkumných záměrů soustředil profesor Karel Frömel, zázemí fakulty se rozšířilo o moderní Aplikační centrum BALUO a Centrum kinantropologického výzkumu, rozvíjela se zahraniční spolupráce. FTK se stala lídrem tělovýchovných studií v ČR a uznávanou institucí s přesahem do zahraničí, což se projevilo například v hodnocení Šanghajského žebříčku.

„Pak je tu ještě něco ne úplně hmatatelného – vlídné a příjemné pracovní prostředí. Myslím, že je tu přátelská atmosféra a zdravý partnerský, respektující duch. Jak říká náš pan tajemník: ‚Na FTK by chtěl pracovat každý‘,“ ohlíží se Zbyněk Svozil s úsměvem za osmi lety ve funkci děkana. Připouští však, že se musel smířit s odklonem od odborné práce. „Už jsem vlastně funkcionář z povolání. Mrzí mě, že jsem přerušil aktivní spolupráci právě s profesorem Frömelem. Těžko se mi teď k vědě vrací, ale oslovují mě témata, na kterých na katedře pracujeme, jako je třeba sportovní psychologie, sport a sexualita,“ dodává s tím, že by rád publikačně skloubil své pedagogické a trenérské zkušenosti.

Až se to podaří, bude kniha jistě k dispozici i jako e-book. Digitální formát si totiž oblíbil a čte prý mnohem více než dřív. Ve čtečce má vedle sebe autory, jako jsou Jo Nesbø, Radkin Honzák, Satchin Panda nebo Pavel Kolář. „Vždycky jsem také chodil na Moravskou filharmonii. Nejsem žádný znalec, prostě mám rád klasickou hudbu, je vynikající prostředek k relaxaci. A rád se podívám na kvalitní film. Z české tvorby mě v poslední době zaujal Šarlatán, je takový ponurý, zároveň ovšem rozšíří obzory,“ prozrazuje, co dělá, když nepracuje a neplave. Plavání ale dominuje. A když se ho zeptáte, jestli jednou bude bazén prvním místem, kam vezme vnoučata, odpoví bez váhání: „Samozřejmě.“