Minimum nástrojů, nedostatek materiálu a místo pořádného osvětlení čelovka na hlavě. V opravdu skromných podmínkách si Martina Gajdušková, studentka Zubního lékařství na Lékařské fakultě UP, vyzkoušela výkon své budoucí profese na venkově v africké Rwandě. Dostala se tam jako členka mezinárodní skupiny v rámci dobrovolnické stáže pod hlavičkou International Association of Dental Students.
„Ve Rwandě je velký nedostatek zubařů. Studium zubního lékařství otevřeli teprve před několika lety, jezdí tam pomáhat dobrovolníci z celého světa. Při jednom našem výjezdu jsme se setkali s Američanem, který má kliniku v USA, ale poslechl svůj vnitřní hlas a rozhodl se odjet do Rwandy, kde ošetřuje děti. Bere to jako svoje poslání,“ říká studentka, jejíž mise v malé středoafrické zemi trvala i s cestou jedenáct intenzivních dní.
Tento příběh původně vyšel v tištěném magazínu Žurnál, jehož PDF verzi najdete zde.
V doprovodu místních studentů dobrovolníci vyjížděli ošetřovat pacienty do vesnických škol a health center. „Dělali jsme jen extrakce, protože chyběly výplňové materiály. Také co se týče vybavení nástroji, nebylo moc na výběr, navíc byly často staré a tupé. Ale museli jsme brát, co nám přišlo pod ruku. Běžně se nám i stávalo, že jsme si v půlce dne museli dát přestávku, protože došel materiál a taky všechny nástroje na extrakce, jako jsou kleště a bajny. Byly zašpiněné, takže jsme museli počkat, až se sterilizují,“ vypráví.
Kromě nedostatečného vybavení se musela „poprat“ i s komunikací s lidmi, kteří nevládli ani základy angličtiny. „Naučila jsem se základní slovíčka, jako ‚asáma‘ – ‚otevři‘ nebo ‚funga‘ – ‚zavři‘. Zvláštní pro mě bylo, že nerozuměli, když jsem jim třeba zamávala na pozdrav. Oni si ťukají pěstmi. Jinak i přikyvují, když s někým mluví – pohnou hlavou nahoru a mrknou u toho. Místní studenti nám s domluvou pomáhali, ale stejně jsem někdy byla zmatená. Jednou jsme trhali zub paní, která vypadala hrozně naštvaně, že jí v ústech něco dělám, že jí způsobuji bolest. Při odchodu ale prý děkovala bohu, že jsme jí pomohli,“ vzpomíná budoucí zubařka.
Jak dodává, Rwanďané vůbec byli vděční za péči, přestože zákrok i přes anestezii bolel. „Kolikrát jim i tekly slzy, ale drželi, ani nepípli. Byli rádi, že tam pro ně jsme. Nejen dospělí, i děti. U nás kolikrát brečí už v čekárně. Tam i když mělo dítě oči plné strachu, sedlo si, zapřelo se a bylo vidět, že se prostě nechá ošetřit.“
Rwanda byla pro Martinu Gajduškovou první výjezd mimo Evropu. Cítila se tam ale bezpečně. Svoji roli v tom hrál autoritářský režim, všudypřítomná policie a kontrola i to, že v hlavním městě, kde měla skupina dobrovolníků zázemí, jsou na lidi bílé pleti zvyklí. „Režim je to tvrdý, ale myslím, že i díky tomu tam některé věci fungují. Vedle bezpečnosti je tam například čisto. Je to snad nejčistší místo, které jsem kdy viděla. Na druhou stranu se pořád na něco čeká, všechno má zpoždění. Nebýt toho, mohli jsme například ošetřit i více pacientů. Kvůli čekání jsme také doslova profičeli národním parkem, kam nás vzali poslední den na výlet. Měli jsme jet v 5 ráno, jeli jsme až v 11.“
Přestože v Africe „jen“ trhala zuby, vnímá svůj pobyt jako velmi přínosný. „Bylo zajímavé žít chvilku v úplně jiném kulturním prostředí. Co se týče profesních zkušeností, beru to tak, že jsem si zkusila práci s minimálním a mnohem horším vybavením, než budu mít tady. Tedy vyzkoušela jsem si to teoreticky těžší a přejdu, doufám, k tomu jednoduššímu. Do Rwandy bych se ale vrátila, i na delší dobu,“ uzavírá Martina Gajdušková, která za svou aktivitu obdržela Cenu rektora UP pro dobrovolníky.
