Věrozvěsti ze Soluně, apoštolové Slovanů, patroni Moravy a spolupatroni Evropy. Čím může být odkaz Cyrila a Metoděje přínosem pro dnešní svět a kde se s nimi v Olomouci můžeme „potkat“?
Význam a poselství „bratří ze Soluně“ přibližuje historik Tomáš Parma, proděkan fakulty, která nese jméno obou světců už téměř sto let:
Mise Cyrila a Metoděje je označována za hlavní mezník rozšíření a upevňování křesťanství a vzdělanosti na našem území. Co bychom o nich měli vědět a připomínat si v 21. století?
Obrovský přínos jejich misionářské snahy spočívá především v tom, že vytvořili cosi jako „kulturní překlad“. Dokázali totiž víru a náboženské hodnoty vtělit a zapojit do kultury, která byla našim předkům vlastní. V devátém století nebyla na nijak vysokém stupni, a oni ji tak současně pozvedli a postavili na úroveň tehdejší Evropy. Na základě řeckého písma vytvořili písmo vhodné pro záznam slovanských jazyků a do staroslověnského jazyka, který byl v té době zdejším lidem srozumitelný, přeložili nejen náboženské texty, jako je Bible a Evangelia, ale také právní texty, které přinesli z Byzance. Ty pak pomohly vytvořit celou velkomoravskou kulturu a státnost.
Jejich myšlenky navíc přečkaly i různé historické peripetie…
Souviselo to se specifickým vývojem v českých zemích, kde jejich způsob prožívání evangelia prostřednictvím slovanské liturgie na určitou dobu vlastně úplně zanikl. Žáci Cyrila a Metoděje byli vyhnáni, jejich školy zrušeny, někteří středověcí autoři se o nich ani nezmiňují. Určitá snaha o znovuzavedení úcty k Cyrilu a Metodějovi je patrná ve třináctém, a především čtrnáctém století, kdy vznikají pravděpodobně první stavební památky zasvěcené oběma světcům, a je spojena i s postavou Karla IV. K významnějšímu obnovení cyrilometodějské tradice došlo až v 16. a 17. století, i v prostředí olomouckých biskupů. O století později, především v 19. století, se začíná rodit i spojení cyrilometodějské tradice s procesem národního obrození. Zejména na Moravě cyrilometodějská tradice krystalizovala v souvislosti s velkými výročími, především s rokem 1863, kdy dochází k obrovskému rozvoji a obnovení poutí k Cyrilu a Metodějovi na Velehrad a k přesunu slavení jejich svátku z 9. března na 5. července.
Tak to také vnímala i teologická fakulta v roce 1918, kdy profesorský sbor v čele s děkanem byli jako jedni z prvních přijati prezidentem Masarykem po jeho návratu do Čech a žádali, aby fakulta dostala název Cyrilometodějská. Bylo to vnímáno jako přihlášení se k podpoře nově vznikající Československé republiky a obnovené české státnosti a vtěleno do zákona.
Úcta k cyrilometodějskému odkazu se tedy znovu a v plné síle vrátila, což přesvědčivě vypovídá o jeho životnosti a může mít význam i pro dnešní občanskou společnost.
V čem konkrétně?
Myslím, že právě na fakultě, která jméno těchto světců nese, z toho pro nás vyplývá jeden z velkých úkolů: znovu se pokoušet dělat právě to, co kdysi činili Cyril a Metoděj. Pokud chceme svědčit o našich náboženských hodnotách a dál je šířit, musíme se snažit najít tu správnou řeč – tak, aby znovu promluvila k dnešní kultuře stejně jako v dobách Cyrila a Metoděje. Je to dnes o to těžší, že nejen Slované, ale celá Evropa je křesťanstvím jakoby unavená a mnohdy to vypadá, že křesťanství je něco, co už nepotřebujeme, co nám nemá co říci.
Dnes navíc stojíme před velkými výzvami, které představuje například migrace nebo přítomnost islámu, a bude možná nutné snažit se o určitou kulturní konverzi. To znamená dosáhnout toho, aby si lidé přicházející z odlišných prostředí zachovali své náboženství, ale zároveň i přijali naši kulturu a dokázali se v naší společnosti chovat. To už je ale úkol, který samozřejmě přerůstá rámec teologické fakulty, ale myslím si, že k jeho naplnění můžeme kvalifikovaně přispět.
Projděte si s Tomášem Parmou poutní cyrilometodějskou trasu Olomoucí
Poutní cestu k Cyrilu a Metodějovi bych začal v olomoucké katedrále, která byla jedním z mála míst v našich zemích, kde se tito světci připomínali již ve středověku. V její boční, dnes Loretánské kapli v hlavní lodi se nacházejí dvě nádherné zlacené barokní sochy Cyrila a Metoděje z druhé poloviny 18. století. S katedrálou jsou zároveň spojeny snahy olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, který na konci 16. století žádal papeže o převezení ostatků Cyrila a Metoděje právě sem. Jeho nástupce kardinál Dietrichstein dokonce nechal presbytář katedrály přestavět a umístit pod ním kryptu, kam měly být ostatky uloženy. Tenkrát byli přesvědčeni, že oba slovanští věrozvěsti byli pohřbeni v Římě, dnes však víme, že tam spočinuly pouze pozůstatky Cyrilovy. K přesunu ostatků nedošlo, krypta ale zůstala. Tzv. kanovnická kaple vedle presbytáře katedrály je oběma světcům přímo zasvěcená.
Dál bychom mohli pokračovat směrem k Arcibiskupskému paláci a na rohu domu v ulici 1. máje bychom si prohlédli fresku, na které oba světce vypodobnil český malíř Jano Köhler. Tento téměř dvorní malíř olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana dostal ve své době více zakázek, které se týkaly právě Cyrila a Metoděje. Byly často reprodukovány a přispěly k rozšíření onoho klasického vizuálního ikonografického typu – tedy Cyril jako mnich, Metoděj jako biskup, mezi nimi byzantský kříž, v ruce eventuálně desky se slovanským písmem.
Na počátku tohoto typu zobrazování stojí další památka, která se nachází na podestě schodiště v Arcibiskupském paláci. Je to socha pražského sochaře Emanuela Maxe von Wachsteina, která má svůj originál v Týnském chrámě v Praze a její další verzi najdeme v bazilice na Velehradě. Nedaleko, na nádvoří dnešní budovy filosofické fakulty na Křížkovského ulici, sousedící s rektorátem, našli při opravách archeologové vyobrazení muže v kněžském rouchu z velkomoravského období, které je možná zpodobením sv. Metoděje.
Další zastávku bych udělal na naší fakultě v Univerzitní ulici, už proto, že nese jméno obou bratří. Na chodbě v prvním patře je k vidění další obraz Cyrila a Metoděje od Jano Köhlera. Objednal jej jeden z profesorů fakulty v době, kdy přijala svůj dnešní název a od té doby je s budovou CMTF spojena.
Při dalším putování Olomoucí bychom se mohli podívat také ke kostelu sv. Mořice, kde stávala původní hřbitovní kaple, která nesla jméno Cyrila a Metoděje už od středověku. Na jejím místě a místě původního hřbitova se dnes nachází obchodní dům Moritz. V kostele samotném se pod kůrem nachází barokní vyobrazení křtu Bořivoje a Ludmily sv. Metodějem, které souvisí s dřívějším umístěním křtitelnice.
Odtud bychom mohli dojít na Horní náměstí k Trojičnímu sloupu, mezi jehož sochami najdeme další vyobrazení Cyrila a Metoděje. Kdo by na ně snad nedohlédl, může se zastavit v kostele sv. Michala na Žerotínově náměstí a v jeho křížové chodbě si prohlédnout odlitky, pořízené v průběhu 2. světové války. Vedle něj se nachází budova arcibiskupského semináře, jehož kaple v prvním patře je rovněž zasvěcena sv. Cyrilu a Metodějovi: mozaikové obrazy slovanských apoštolů opět navrhl Jano Köhler.
A celou cyrilometodějskou pouť Olomoucí by bylo vhodné završit v kostele Cyrila a Metoděje v Hejčíně, na jehož průčelí se nachází bronzové sousoší věrozvěstů od Julia Pelikána. Nechal jej postavit arcibiskup Prečan, který je tam také pochován. V jeho presbytáři můžeme obdivovat velkou mozaiku (zřejmě největší ve střední Evropě) od Jano Köhlera oslavující Cyrila a Metoděje a všechny české národní patrony.
Dlužno dodat, že poutník, který by se pěšky vydal po stopách obou světců v Olomouci, by si udělal i celkem slušnou procházku.