Poslední říjnovou středu se uskutečnilo další setkání v rámci „Na kafíčko“, tentokrát s mladým studentem Ráďou. Barvitě nám vylíčil svou tříletou zkušenost s jednou z nejnávykovějších drog – pervitinem.
Celá beseda se nesla ve velmi uvolněném duchu, a ačkoli to bylo Ráďovo první veřejné setkání, obstojně nám popsal svůj silný životní příběh a trpělivě zodpověděl všechny naše dotazy.
Do styku s tzv. „perníkem“ či „pikem“ se dostal v jednadvaceti letech. Z počátku drogu užíval příležitostně, pouze na akcích. První dávka člověka ohromí, nemá potřebu spánku, necítí bolest, zvýší sebevědomí i sebestydlivějšímu člověku, který nepociťuje strach a nemá zábrany. To sice může znít pro spoustu lidí lákavě, ale výraznější jsou ty negativní příznaky. S postupem času s sebou droga přináší tzv. „stíhy“, kdy je vnímání narušeno a člověka přepadá paranoia a strach z prozrazení. To se stane středobodem vašeho bytí. Začnete se lidí stranit. Dávku postupně zvyšujete, až vám, v tom lepším případě, časem dojde, že je něco špatně. Že už se nejedná jen o občasnou „lajnu“ někde v klubu. Ale že jste závislý. Špatné myšlenky se pokusíte potlačovat. Ale naštěstí nejsme sami, je tu naše okolí a rodina. I ta si všimla, že je s jejich synem něco v nepořádku. Dlouho se jejich intervenci bránil. Věřil, že se ze svého problému dostane sám. Ale po dvou letech užívání přeci jen podstoupil šesti týdenní komunitní léčbu. Jak zjistil, většina prvních léčeb končí recidivou. A tak se Ráďovi rozjel další rok s pervitinem. Přišly toxické psychózy a strach z lidí se prohluboval. Opět nastoupil do léčebny, kde se pět měsíců podroboval pravidelnému režimu a terapiím. Druhá léčba měla výrazně lepší výsledky, Ráďa již rok drogu neužívá. Staví se k tomu velmi statečně, avšak podle jeho slov je to boj na celý život. Všichni přejeme Ráďovi plno síly a držíme mu palce.
Tereza Adamcová, Asociace studentů speciální pedagogiky