Ředitel Archivu UP Pavel Urbášek: Historie není černobílá

V jednom životním okamžiku se rozhodoval, kam dál povede jeho profesní cesta historika. Přemýšlel nad tím, že se dá k policii a stane se jejím expertem přes uloupené starožitnosti. Psala se totiž devadesátá léta, kostely se vykrádaly jako na běžícím pásu a policie potřebovala odborníky, kteří dokázali určit, co má jakou cenu. Nakonec ale volil jinak. Vzal si – s mírnou nadsázkou řečeno – na starost paměť Univerzity Palackého a stal se ředitelem nově budovaného Archivu UP. „Hodně o to stál tehdejší rektor Josef Jařab, protože se blížilo padesáté výročí vzniku Univerzity Palackého a bylo potřeba nově prozkoumat její dějiny,“ vzpomíná na začátky svého ředitelování Pavel Urbášek.

Jak dodává, dějiny vysokého školství po roce 1945 začaly na „úplně zeleném drnu“. Aby nedošlo k mýlce: olomoucké vysoké učení má samozřejmě dlouhou tradici, založeno bylo v roce 1573, nejnovější dějiny už pod názvem Univerzita Palackého se ale píšou až od roku 1946. A o jejich zmapování šlo. O dobu, kdy všemu vládla jedna strana. Rozhovor s ředitelem Archivu UP přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Doba je překotná. Události se valí a my někdy nemáme čas na vzpomínání a někdy ani chuť si připomínat životní okamžiky, které jsme prožili a v nichž jsme třeba úplně neobstáli. Platí to i v případě univerzity? Máme dobu, na kterou nejsme pyšní?

Když vezmeme dějiny Univerzity Palackého, tak je nesporné, že její nejšťastnější období je po roce 1989. To říkám s vědomím veškerých problémů, s nimiž se univerzita potýkala a potýká. Ale je to nesrovnatelné s obdobím 1948 až 1989, kdy univerzita byla jak objektem, tak subjektem komunistického režimu.

V jakém smyslu?

Přestala existovat akademická samospráva. Právě ta ale – už od vzniku univerzit v evropském prostoru někdy v jedenáctém, dvanáctém století – brání mocensko--politické ingerenci a chrání akademické svobody: tedy svobodu edukovat a bádat. Obecnou metodologií se stal marxismus-leninismus, který zvláště v těch padesátých letech byl vlastně karikaturou společenskovědního bádání a zasahoval velmi výrazně nejen do společenských věd. Současně probíhal kádrově politický výběr studentů. Stát, respektive komunistická strana, pozitivně diskriminoval v přístupech k vysokoškolskému vzdělání děti z dělnických, malorolnických a posléze družstevně rolnických rodin a negativně diskriminoval  děti z ostatních sociálních skupin. Tento mechanismus v některých obdobích využívala komunistická strana jako perzekuční opatření. V padesátých letech vůči potomkům tzv. bývalých lidí, což byla buržoazie, a v sedmdesátých a osmdesátých letech zejména vůči těm, kteří se nějak zapojili do obrodného procesu a byli později z komunistické strany vyobcováni.

Našel jste jména v novodobých dějinách školy, o kterých nemluvíme a možná bychom měli? Že by si to zasloužili?

Takřka nejsme informováni o vynikajících odbornících z lékařské fakulty. Byli výbornými docenty či profesory medicíny a zakládali nová pracoviště, ať už na lékařské fakultě, nebo ve fakultní nemocnici. Ale tím, jak byli velmi výrazně orientováni na medicínu, tak o jejich osobnostech víme jen málo. Přitom když se podíváme na životní příběhy těchto lékařů, byli to mnohdy lidé doslova s renesančními zájmy. Malovali, sbírali obrazy, vyznali se v historii, uměli několik jazyků, protože mnozí studovali za první republiky a tehdy bylo zvykem jezdit na zkušenou do světa, především do Francie.

Proto jsem ocenil, když kolegyně Renáta Klvačová napsala životopis vynikajícího lékaře, profesora Václava Vejdovského, zakladatele a prvního přednosty zdejší oční kliniky. Univerzitu totiž dělají hlavně lidé, ne pouze budovy. V nich ta „kamennost“ univerzity nespočívá. Ta je v generacích nástupců, kteří navazují na práci „otce zakladatele“, který je formoval a jehož étos nesou dál. Proto je podle mě důležité, abychom nezapomínali bádat i o těchto lidech.

Pokud byste si měl vybrat jednu z postav těch nejnovějších dějin, čí osudy byste zmapoval?

Asi bych si vybral lidi, kteří se dotkli i politiky, ale v negativním smyslu. Třeba jako Jaromír Hrbek. Dlouholetý rektor, který se stal na počátku sedmdesátých let českým ministrem školství a který to školství, a nejen to vysoké, velmi silně poznamenal, doslova ho personálně prosel.

Nebo takový Eduard Manďák, to je pravděpodobně jediný rektor v dějinách českého vysokého školství, který neabsolvoval vysokou školu. On sice nedostudoval práva, ale za to byl celoživotní stranický a státní funkcionář. Už za první republiky měl funkci v komunistické straně, za protektorátu byl aktivní v odboji, ale byl zatčen a čtyři roky strávil v koncentračním táboře. Po válce prošel různými funkcemi, aby pak skončil v Olomouci jako docent marxismu-leninismu. Mimochodem i tu docenturu dostal „z rozhodnutí strany“ za nic. Nikdy nic nenapsal. Vedl univerzitu v letech 1963 až 1966 a stal se rektorem v době, kdy na škole docházelo k velmi ostrým sporům a on to jako zkušený „bafuňář“ uklidnil. Ale na počátku normalizace se objevil v Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ, vyhazoval ze strany vysoce postavené reformní komunisty a dostal se i do federálního shromáždění, což byl v té době federální parlament.

Potřebuje univerzita udržovat svou paměť?

Možná kdyby někteří lidé více znali, jak se strana a vláda chovaly k akademické samosprávě, tak by si víc vážili toho, co dnes máme. Já netvrdím, že historie je učitelka života. Kdyby tomu tak bylo, tak žijeme v ideálním světě. Ale ten pohled do minulosti by mohl přinejmenším sloužit jako korektiv chování a jednání v současnosti.

Dají se najít ještě bílá místa historie? Nebo je to složitější, že už není tolik témat?

Je to složitější. Mě vždy zajímala ta soudobá historie a pamatuji si dobu po roce 1989, kdy se o ní začaly vydávat knížky. To bylo něco neuvěřitelného, protože tehdy bylo bílé místo vlastně takřka všechno. Pamatuji si, jak jsem poprvé jel do Národního archivu a měl jsem v rukách materiály ÚV KSČ. Ten gründerský pocit byl obrovský.

Jste historik, přednášíte studentům. To, o čem mluvíme, jsou sice dějiny, ale pro několik generací stále živé, rozumí pojmům. Jak učit a prezentovat tyto dějiny generacím, které se narodily po roce 1989 a pro něž pojmy jako výjezdní doložka musí znít skoro komicky?

To je otázka za milion. Už od listopadu 1989 se debatuje o tom, jak ty nejnovější dějiny učit, a hovoří se o tom, že by se měly učit mnohem víc než třeba dějiny starověkého Řecka a Říma. Protože pokud se klade důraz jinde, tak pak na ty nejnovější dějiny na středních školách nezbude čas. Popravdě nevím, jak správně ty soudobé dějiny učit. Když přednáším, tak se setkávám jak se studenty, kteří nevědí zhola nic, tak i s těmi, kteří znalosti mají. Je to spojené s tím, jestli čtou, anebo nečtou. Myslím si, že dnešní generace prostě nečte. A to je obrovský problém.

Není asi důležité memorovat data, fakta, ta si najdeme. Podstatné je dát si věci do souvislostí?

To ano, o důležitosti kontextu nepochybuji. Ale současně jsem hluboce přesvědčen o tom, že abyste mohla dát něco do kontextu, tak nějaká fakta znát musíte. Bez toho to nejde. Uvedu příklad. Přednáším studentům o událostech roku 1968 a v rámci kontextu vysvětluji, jak tehdy zafungovala média, že se úplně „vymkla z kloubů“, že bez nich by se nic takového nestalo, že padla cenzura. No ano. Jenže ti studenti třeba nevědí, co to byla ta cenzura, a nevědí, jak to bylo předtím a jak to bylo potom. Takže zatímco já jsem přesvědčený, že jim zasazuji věci do kontextu, oni teprve vlastně získávají fakta, která si poctivě zapisují. Nebo se ptám, jestli vědí, kdy byla první, kdy druhá a kdy třetí republika. První dají, druhou si pletou s protektorátem a třetí neví. Takže ano, kontext je důležitý, ale bez znalostí to nejde.

Možná chybí vzory a příběhy, ukazovat velké dějiny přes vytvořený příběh.

Já rozumím tomu, že historie ve smyslu historiografie i ve zcela svobodných poměrech jistým způsobem může vytvářet příběh, který legitimizuje a tím pádem do jisté míry straní. Ale k tomu já neinklinuji. Moje krédo jako historika je se permanentně přibližovat k nepřibližitelnému, tedy k historii, jaká skutečně byla, tedy historie kritická. Ona totiž není černobílá, stejně jako žádný člověk není jen kladný nebo jen záporný. Historie je mnohobarevná a v tom podle mě spočívá kouzlo minulosti. V té kritičnosti.

Promítá se do historikovy práce i jeho osobnost? Je to vůbec možné?

Každé historiografické dílo je vždycky subjektivní, protože každý historik je nějak formovaný, něčím ovlivněný. Podle toho si třeba volí i témata práce. Například já jako levičák bych asi nepsal o šlechtických rodech. Člověk ale musí tu subjektivitu umět potlačit, je to takový permanentní boj. Takže ani jako levičák nemůžu z těch šlechticů udělat jen zločince, kteří vykořisťovali chudáky. A jsme zase u toho, musíte znát dobu, znát kontext. A ten znáte jen tak, že studujete a bádáte. Pak se doberete poznání.

Jste jako historik pro budování či pro bourání pomníků? Jsou to ty nejviditelnější připomínky historie…

Právě proto, že jsem zastáncem té kritičnosti, toho, že žádná osobnost není jednobarevná, jsem skeptik vůči budování pomníků. Jakákoli adorace vede k tomu, že se zatlačí, upozadí ten člověk takový, jaký ve skutečnosti byl, a zůstane socha. Vidím to u J. L. Fischera, jakým způsobem jeho adorace, která se mi jeví jako nesmyslná, vede k zatajování některých skutečností, třeba že byl dvakrát členem komunistické strany. No ale kdyby si Fischerovi nekritičtí obdivovatelé byli vědomi kontextu jeho celého života a působení, tak se tomu přece nemohou divit. Musíme si uvědomit, že silně levicová byla téměř celá intelektuální sféra první republiky. A tuto levicovost tehdejší intelektuálové a zejména příslušníci tzv. kulturní fronty vesměs spojovali s komunistickou stranou, a tak do této strany mnozí i vstupovali.

Nechal byste všechny pomníky stát? I ty z komunistické minulosti?

Ne. Naprosto chápu, že některé pomníky tady nemohly zůstat. Rozhodně bych je nenechával, ale byl bych velmi umírněný při budování nových. V našem dvacátém století se totiž z mnoha pomníků stávaly zapomníky.

Takže nehrozí, že tady za pár let bude cedulka: Pavel Urbášek se zasloužil o Archiv UP?

To rozhodně ne. Dokonce nebudu psát ani paměti. Protože on každý memoárový text vede k tomu, že jejich pisatel se malinko vylepšuje a jiným ubírá na kvalitě. Navíc si myslím, že kdybych je napsal a popsal věci a události, jak já jsem je viděl a vnímal, tak by mě určitě postihla nějaká žaloba pro pomluvu. Takže opravdu ne.