„Dear Veronika, yes, you are welcome.“ Tato stručná věta rozhodla o tom, že se Veronika Žižková, studentka doktorandského programu v oboru Lékařská biologie na Lékařské fakultě UP, vydala před pár lety na zkušenou do amerického Baltimoru. Stejná věta rozhodla i o směru jejího vědeckého výzkumu a těch několik anglických slov vlastně stojí i za loňským návratem na prestižní vědecké pracoviště, který Veronice umožnil Nadační fond Univerzity Palackého.
Ale popořadě. „V roce 2013 jsem díky grantu mohla vyjet do Ameriky. Obeslala jsem proto řadu pracovišť s žádostí o stáž. Odpověděl mi jen pan profesor Califano z Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru. Na můj dlouhý email s životopisem a doporučujícími dopisy reagoval onou zmíněnou jednou větou,“ vzpomíná usměvavá blondýnka. Jednovětné pozvání ale samozřejmě nakonec nestačilo. „Johns Hopkins je velmi prestižní univerzita, která má řadu pravidel. Aby je člověk dodržel, musí se obrnit trpělivostí, napsat desítky emailů a vydržet velkou spoustu papírování.“
S papíry se Veronika poprala úspěšně a v lednu 2014 se na čtyři měsíce vypravila za oceán. I když už měla zkušenosti ze stáží v Německu, Amerika byla přeci jen něco jiného. Třeba proto, že Baltimore, do něhož letěla, je neblaze proslulý obrovskou kriminalitou. „Johns Hopkins je ve městě stěžejní a prestižní zaměstnavatel, který se také výrazně stará o bezpečí svých zaměstnanců. V praxi to vypadá tak, že jsou všude stráže, celý rozlehlý kampus je hlídaný. Nemůžete si jen tak jít, kam chcete. Stále se musíte prokazovat speciálním odznakem, že jste z Hopkins.“ O nějakých procházkách po centru více než šest set tisícového města tak nemůže být ani řeči. Zaměstnanci univerzity bydlí na okraji města, v němž většinu populace tvoří Afroameričané. „Do práce dojíždějí i hodinu a půl, auto je nezbytný prostředek k životu, pěšky téměř nikdo nechodí. Dnes už se tomu nedivím, protože vím, že bezpečnost nebo spíš nebezpečnost se mění od ulice k ulici,“ vypráví Veronika.
Když se ale chystala do Ameriky poprvé, nic podobného si nedokázala představit. Hledala ubytování, aby bylo blízko práce a nestálo moc. Přes Airbnb našla sdílený pokoj, zaplatila měsíční nájem a odletěla. Když se pak první den přišla představit do práce, její šéf se zeptal, jaká byla cesta. „Let ok a do práce jsem přišla pěšky, mám to deset minut chůze,“ pochlubila se. Reakce profesora byla okamžitá: „Jděte domů, sbalte se!“ „Odstěhoval mě a dokonce, než mi našli ubytování, jsem u jeho rodiny týden bydlela. No a nové bydlení mi i zaplatil, protože věděl, že mi propadl měsíční nájem,“ dělí se Veronika o své zkušenosti. Právě přátelskost a ochotu pomoct na Američanech oceňuje. „Jsou nesmírně komunikativní, chtějí s vámi mluvit, stačí, když jedete jedno patro společně ve výtahu, už vás osloví.“
Veronika vyvrací mylné představy o tom, jak je každé americké pracoviště mnohem lépe vybavené než naše. „Nemají k dispozici nejnovější vybavení, tak jako je standardem ve většině laboratoří u nás. Na druhou stranu ale nemají problém dostat další peníze na výzkum. Když nějaký experiment nevyjde, sednou k počítači a hned objednají jiné chemikálie a jdou do toho znova a líp. Výzkum je pro ně absolutní prioritou.“
Pracovní nasazení je podle Veroniky enormní. „Chodí do práce zhruba na devátou, a když odcházíte okolo šesté, jste mezi prvními. I já jsem pak odcházela o půlnoci. To nasazení vás pohltí.“ Ale jako mladá žena, které se v čase mezi dvěma americkými pobyty narodil syn, už vidí i stinné stránky. „Je docela smutné, když tolik hodin tráví v laboratoři i maminky malých dětí, které jim tak vychovává někdo cizí. Taková day care vyjde i na dva tisíce dolarů měsíčně.“
První americký pobyt určil i její současné vědecké směřování. „Dané pracoviště se zabývá studiem nádorů hlavy a krku a já se do jejich projektu začlenila.“ Při své práci ale nepracuje s nádory, které se nachází v lidském těle. Bylo by to riskantní pro pacienty. Využívá buňky, které jsou těm nádorovým velmi podobné. „Celý můj výzkum probíhal na buněčných liniích, což jsou vlastně kultury buněk, které mají všechny stejné vlastnosti, prakticky neomezenou životnost a schopnost neomezeného buněčného dělení,“ vysvětluje a dodává: „Využívala jsem buněčné linie hlavy a krku, kde jsem pomocí technik molekulární biologie vypínala jednotlivé geny a následně sledovala, co to s buňkou udělá, tedy zda právě tento konkrétní gen je pro ni třeba tak zásadní, že po jeho vypnutí není schopná dále existovat a zaniká.“ Když má nechápavému laikovi vysvětlit, k čemu by takový výzkum mohl být v ideálním případě dobrý, usměje se a odpoví: „Chtěla bych prostě donutit nádorové buňky spáchat sebevraždu.“
Zahraniční pobyt Veronika Žižková všem doporučuje. „Získáte srovnání, poznáte jiný přístup. Jsou to zkušenosti, které vás obohatí. Moc neplánujte, raději využijte každou příležitost, která přijde, stojí to za to.“
Veronika Žižková (* 1986)
Pochází ze Šternberka a studuje doktorandský program v oboru Lékařská biologie na Lékařské fakultě UP. Absolvovala zahraniční studijní pobyty v Německu a v USA. V letošním roce její projekt věnující se výzkumu nádorů hlavy a krku podpořil Nadační fond UP.