Vojenský historik Eduard Stehlík: Vraťme hrdinům jejich jména

Eduard Stehlík, odborník na československou vojenskou historii, tvrdí, že naše země má hodně hrdinů, ale že u mnohých neznáme jejich jména. A že jsme ani nedokázali spočítat všechny ty, kteří padli za naši svobodu. I proto se snaží zaplňovat sebemenší bílá místa v událostech třeba i na první pohled notoricky známých, jako je atentát na Heydricha nebo vypálení Lidic. Rozhovor s ním přinesl červnový magazín Žurnál UP.

Historik, spisovatel, voják. Tím vším je plukovník generálního štábu Eduard Stehlík, který svůj doktorský titul v oboru české dějiny získal na Univerzitě Palackého.

Loni i letos si připomínáme řadu výročí událostí, které ovlivnily osud našich dějin. Jednou ze zásadních byl tragický podzim 1938. Země se podrobila bez vojenského odporu, přitom vojáci bojovat chtěli. Proč nepřevzali moc v zemi?

Krásně to řekl jeden důstojník: „My jsme byli příliš zvyklí poslouchat.“ Československá armáda byla armádou demokratického státu. Vojáci měli hlubokou úctu k úřadu prezidenta, brali Edvarda Beneše jako jednoho z tvůrců republiky. Byl pro ně autoritou, a proto to rozhodnutí přijali, byť se skřípěním zubů. Někteří dokonce raději volili sebevraždu, než aby hranice dobrovolně opustili. Část generálů však posléze „dotlačila“ prezidenta k rezignaci. Což jim on nikdy nezapomněl a po válce na to někteří doplatili.

Nevstoupili jsme sice do války, ale přesto za okupace přišlo o život mnoho lidí. Známe své mrtvé a víme, kolik jich bylo?

Ne. Nejenže neznáme jejich jména, ale ani přesně nevíme, kolik jich vlastně zahynulo. Od konce 2. světové války se uvádí číslo 360 tisíc, které podle mě v létě 1945, kdy se poprvé objevilo, ještě nemohlo být ničím podložené. Pak se v únoru 1948 změnil režim a jakékoli snahy dobrat se jmen a přesných čísel skončily. Když se dnes badatelé snaží to číslo zpřesnit, vychází jim zhruba čtvrt milionu obětí. Jediné, co víme přesně, a to včetně jmen, jsou naši židovští spoluobčané povraždění v rámci holokaustu, protože nacisté si vedli podrobnou evidenci. Ale i ta se týká jenom Čech a Moravy. Pokud jde třeba o Podkarpatskou Rus, tak vůbec netušíme, jestli přišlo o život dvacet, čtyřicet nebo šedesát tisíc lidí. Nám tedy nechybí v historii a ve statistikách jedno dvě jména, ale desítky tisíc.

Navíc Němci cíleně decimovali zdejší elity.

Jestliže jde stát do války, tak padne určité množství vojáků, dělníků, inženýrů, lékařů, obchodníků, ztráty jdou zkrátka napříč celým společenským spektrem. Když je však stát vystaven systematickému vyvražďování a cíleně jsou vybírány elity, pak takové rány společnost nesmírně složitě zaceluje. Když jen vezmete naši generalitu z roku 1938, tak z těch mužů byl každý pátý umučen nebo popraven. Z elitní skupiny důstojníků generálního štábu přišel o život každý třetí, další stovky padlých, popravených a umučených byly mezi absolventy hranické Vojenské akademie. A nezapomínejme na akce proti sokolům, skautům, představitelům předválečných politických stran. Některé z nich preventivně zatýkali a posílali do koncentračních táborů hned po březnu 1939.

Masakry následovaly i po atentátu na Heydricha, že?

Ano, ale už předtím došlo k velkému vraždění, na které se často zapomíná. Bylo to na podzim 1941, kdy přišel Heydrich do Prahy a začal „úřadovat“. Tuto jeho hrůzovládu smazává ta druhá, která následovala jako odplata po jeho smrti. Kdysi jsme se s kolegy pokoušeli alespoň přibližně stanovit počet obyvatel protektorátu, kteří přišli o život v souvislosti s atentátem a došli jsme k číslu minimálně pět tisíc. K povražděným obyvatelům Lidic a Ležáků a těm, kdo přišli o život na popravištích napříč protektorátem i v samotné říši, připočtěte ještě velké židovské transporty odeslané do vyhlazovacích táborů v rámci tzv. operace Reinhard. Z více než tří tisíc lidí přežily pouhé tři desítky.

Atentát uskutečnili Jozef Gabčík a Jan Kubiš 27. května 1942. O pár dní později, 4. června, Heydrich na následky zranění zemřel. To je známé, co nového může historik najít?

Vždy něco. Nemusíte objevit něco úplně nového, mnohdy stačí jiný úhel pohledu. Anebo se na vás usměje štěstí a v archivu na vás vypadne hlášení protektorátního policisty sepsané dva dny po atentátu, v němž se píše, že „druhý z pachatelů zanechal na místě automatickou pistoli se zaseknutým nábojem v hlavni.“ Tady byl od doby atentátu bezpočet teorií, proč Gabčík nestřílel. Spekulovalo se, že nechtěl zasáhnout lidi v projíždějící tramvaji nebo že zaváhal, protože nikdy předtím nikoho nezabil a podobně. Nic takového. Měl běžnou technickou závadu na zbrani, kterou by dnešní příslušník speciálních jednotek dokázal během vteřiny vyřešit. Ale s tehdejším výcvikem a v obrovském stresu...

Měl on být tím hlavním útočníkem?

Podle dochovaných svědectví nyní víme, že výš v zatáčce, tedy tím, kdo viděl Heydrichovo auto jako první, byl Kubiš. Jedna svědkyně popsala, že muž, který do té doby stál kousek od ní, udělal pár kroků a hodil na auto něco, co se podobalo termosce. Až pak se přidal druhý, kterého do té doby neviděla, a střílel z pistole na muže v uniformě, který ho pronásledoval. To rozestavení přesně odpovídá informacím, které jsem našel v britských archivech. Britové své dokumenty odtajnili až v roce 2006 a díky nim víme, že veškerá příprava, kterou vedli nejlepší vojenští instruktoři SOE, počítala s tím, že „agentem číslo jedna“ je muž s bombou. Ten měl mít připravené dvě bomby – jednu hodit na předek auta a zastavit ho a druhou zabít osádku. Druhý muž měl být v záloze a dokončit „práci“, pokud by někdo přežil. Takže Jan Kubiš nebyl tím, kdo zachraňoval situaci, protože Gabčíkovi selhal samopal. Ne, on byl ten hlavní.

O Janu Kubišovi jste napsal knihu, co nového jste našel?

Knihu jsme původně chtěli vytvořit s Jardou Čvančarou, ale pak se v důsledku nových objevů příprava neúnosně prodlužovala a Jarda se mezitím pustil do vlastního projektu – fotografické publikace „Operace Anthropoid“, takže jsme se rozdělili. V té době už však byl hodně daleko výběr fotografií, dokonce se chystaly i popisky. A já jsem se znovu podíval na jeden z prvních snímků, který v knize je – starší a mladší žena a s nimi čtyři děti. Měl jsem k tomu snímku připravenou popisku, v níž se uvádělo: „Maminka Jana Kubiše, Kristina, zemřela při porodu čtvrtého dítěte, syna Jaroslava.“ Tak se to léta tradovalo. Jenže najednou mi došlo, že je něco špatně. Na té staré fotce je Janova maminka a čtyři malé děti, tedy včetně onoho Jardy, kterému je minimálně půlrok. Nemohla tedy zemřít při jeho porodu. Začal jsem pátrat a podařilo se nalézt dceru Marii, tedy páté dítě, při jehož porodu paní Kubišová zemřela. Zároveň byl v matrikách objeven i prvorozený syn Kubišových Josef, o kterém do té doby nikdo neslyšel. A jestliže Jan padl v cyrilometodějském chrámu 18. června 1942, tak jeho bratr zemřel 18. června 1912, tedy na den přesně o 30 let dříve. Ke své hrůze jsem tak postupem času zjišťoval, že prakticky vše, co bylo napsáno o životě Jana Kubiše před rokem 1938, není pravda. Často se vychází jen ze zpráv gestapa. Třeba že vyrůstal ve vesnici Ptáčov u sourozenců své maminky. Ani to není pravda, byli to totiž její bratranec a sestřenice.

Byl jste v Ptáčově?

Jistě, našel jsem tam jeho příbuzné, o kterých se zatím vůbec nemluvilo. Poskytli mi unikátní fotografie a důležité informace. Dokonce mě nasměrovali na některé statky, kde Jan sloužil jako čeledín. Jeden pán mi například vyprávěl, jak u nich Jan pracoval, onemocněl, a musel být půl roku v plicním sanatoriu, kde se naučil nádherně vyšívat a vytvářel krásné obrázky. Mimochodem, zajímal jsem se, jestli se u nich byl někdy někdo na Kubiše zeptat. Odpověděl mi: „Ale jo, před váma tady bylo gestapo.“

Je něco, nějaká nepřesnost, která vás rozčiluje, když se mluví o atentátu?

Jsem velice háklivý na slova „spáchali“ nebo „pachatelé“. Páchají se trestné činy a toto nebyl trestný čin, ale vojenská akce k odstranění krvavého diktátora. Chápu, že to všichni tak máme uložené v podvědomí z filmů, televize, knížek, omílá se to. Ale podle mě je potřeba vrátit slovům jejich význam.

Platí to i v případě Lidic? Že omíláme nějaké zaužívané věty?

Určitě. Víte třeba, že léta papouškujeme nacistickou propagandu?

V jakém smyslu?

Existuje oficiální zpráva, která byla publikována 11. června 1942. Notoricky známý text: „Při pátrání po vrazích SS-Obergruppenführera... byly zjištěny nezvratné poukazy, že se obyvatelstvo obce Lidice podílelo...“ Pokračuje to dál a následuje: „Proto byli dospělí muži zastřeleni, ženy dány do koncentračního tábora, děti na náležité vychování, obec byla srovnána se zemí a jméno obce vymazáno.“ Ta zpráva otřásla celým světem, naprosto zásadním způsobem napomohla k oduznání Mnichovské dohody, a přitom v ní prakticky nic není pravda.

Nerozumím.

Pojďme po jednotlivých tvrzeních. „Dospělí muži byli zastřeleni“ – u Horákova statku stříleli kluky od 15 let. Dokonce Pepíkovi Hroníkovi těch 15 ještě ani nebylo. Jen připomínám, že plnoletost tehdy byla v 21 letech. Takže už tehdy Němci stříleli děti. Další tvrzení: „Ženy dány do koncentračního tábora“ – ale v prováděcím pokynu, ne v té oficiální zprávě, jsou ještě dvě další slova, která se nezmiňují – „na doživotí.“ Což je dost podstatný rozdíl. A dál: „Děti dány na náležité vychování do rodin v říši“ – ze 105 lidických dětí přežilo 17. Těch 88 zavražděných dětí opravdu neodpovídá „náležitému vychování.“

Jak to, že jich přežilo „převýchovu“ tak málo?

Podle mého názoru je zázrak, že vůbec někdo přežil. Jsem přesvědčen, že původní zadání předpokládalo kompletní vyvraždění celé obce. Tomu odpovídá i skutečnost, že v rámci „rasového výběru“ byly k poněmčení vybrány jen tři lidické děti. A i z této trojice byla nakonec jedna holčička dodatečně zavražděna s dětmi z Ležáků. Největší šanci na přežití tak mělo sedm dětí ve věku do jednoho roku, které byly soustředěny v kojeneckém ústavu v Krči a až na jedno přežily. Mnohem horší to bylo s ostatními. Ze sedmi dětí narozených po 10. červnu 1942 těhotným lidickým ženám přežily pouze dvě. Zbývajících sedm přeživších jsou děti, které unikly zplynování v Lodži. Tato skupinka měla podle mne sehrát jakousi zástěrku. Kdyby se jednou někdo po lidických dětech ptal, tak ať se někde nějaké objeví.

Když skončila válka, byli jsme na straně vítězů, ale zároveň mluvíme o tom, že jsme byli osvobozeni. Jak to tedy je?

Podle mě jsme jednoznačně vítězové. Proto bychom neměli o 8. květnu mluvit jako o dni osvobození, ale jako o dni vítězství. Na našem osvobození se podílela celá řada armád, vedle té tehdejší Rudé a americké nesmíme zapomenout na Poláky, Rumuny nebo třeba Belgičany – i několik jejich vojáků došlo do Plzně. Ale hlavně nesmíme zapomenout, že i my jsme přinesli nesmírné oběti na domácí frontě a za našimi hranicemi bychom prakticky nenašli bojiště, na kterém za 2. světové války nebojovali Češi. Jsem přesvědčen, že jsme i my sami přispěli k osvobození naší republiky měrou nemalou a oprávněně se můžeme nazývat nejen národem bojujícím, ale i národem vítězným.

Už jen zbývá dát všem těm padlým jména...

To je práce pro hodně lidí na hodně dlouho, ale já věřím, že se to jednou povede.