Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online. Navracení původních odrůd ovocných stromů do krajiny se výzkumník Zdeněk Špíšek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého věnuje už dlouhé roky.
Zasazení stromu ovšem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Také proto se bývalý cestovatel snaží k péči přivést i ostatní. „V krajině mi chodí už desítky potulných sadařů, kteří mi pomáhají se o stromky starat,“ raduje se.
Jak jste se k dobrovolnictví dostal?
Část rodiny pochází z Valašska, kde se kvůli pálence samozřejmě vždycky pěstovaly švestky. Aby můj děda uživil své tři děti, pustil se na malém pozemku do zahradničení. Byl dokonce průkopníkem některých metod roubování. Zkoušel roubovat i ořechy, které jsou velmi komplikované. Často jsem mu nosil nějaký materiál, aby mi ho rozmnožil. Tudíž jsem tu metodu znal, ale až dědovo úmrtí mě vedlo k tomu, že jsem začal roubovat ve větších objemech sám.
Začínal jsem v krajině a dosud si to držím. Prostě si vezmu brašnu, roubovací nůž, pásku, jdu do přírody, a když někde začátkem března vidím pučící třešeň, naroubuji na ni nějakou zajímavou odrůdu. Zaznamenám si to do mapy, a když se pak na nějaké vycházce dostanu na stejné místo, stromek uvolním a nechám ho tam růst. Souřadnice potom třeba pošlu kamarádům a udělám jim takový malý geocaching, když potřebují nějaký stromek na zahrádku.
Vím, že jste před několika lety prodělal těžký úraz. Byl to jeden z impulzů k zintenzivnění vašich sázecích aktivit?
Ano, v roce 2017 jsem se v Bosně zřítil z turistického chodníku. Letěl jsem asi devět metrů a rozdrtil si pánev. Úplně mi to překopalo život. Během studií jsem pracoval jako horský průvodce a potom, co jsem byl přes rok na vozíku, jsem se k tomu už nevrátil. Více jsem se zaměřil na naši zemi. Mám tady v Olomouci vystudovanou ekologii a s kolegy se nyní většinou zabýváme chytrými hnojivy a šlechtěním. Člověk také sleduje trendy v zemědělství a jak se ta naše krajina hodně změnila. Jsou tady obrovské polní lány, což má sice své výhody, ale místa pro přírodu trošku ubývá.
Jedním z řešení je právě výsadba různých stromořadí, která do přírody vrací původní ovocné druhy. Máme obrovské štěstí, že nám tady naši předkové zachovali poměrně bohaté druhy, ať už jabloní nebo hrušní. V posledních sedmi letech je proto naší snahou navracet tyto stromy do krajiny. Pracujeme hodně s dobrovolníky a obcemi, se kterými navážeme spolupráci.
Jak taková spolupráce funguje?
Mým cílem je u dané vesnice vytvořit třeba sad nebo nějaké stromořadí u cesty, které si vysadí sami místní. Když například rodič s dítětem vysadí strom a poté na procházce uvidí, že ta švestka nese první plody, mají z toho větší radost. Ovoce pak také chutná lépe. A když se s tím stromem něco stane, často ho sami ošetří.
Dokážu si představit, že po sedmi letech aktivního sázení už vám to samotnému musí doslova přerůstat přes hlavu.
Přesně tak. Výsadba, kterou jsem dělal prvních pět let, se pomalu překlápí do následné péče. Děláme proto workshopy o řezu ovocných stromů a další péče, na které se hlásí jak zaměstnanci obcí, tak i řada obyčejných lidí.
Jinak je nás parta asi šesti nebo sedmi, kteří s lidmi pracujeme pravidelně, a poslední roky se tato naše činnost přehoupla do celoroční práce. Například když na konci srpna udeřily čtrnáctidenní sucha, řešil jsem každý den závlahy. Právě ta koordinace mezi námi, obcemi a hasiči, kteří mají často za úkol zalévat, je základ toho, že nám přežije okolo 90 až 95 procent všech stromů.
Věděl byste, kolik stromů už jste zasadili?
Troufám si říct, že v krajině už je za těch sedm let zhruba osm až devět tisíc našich stromů. Snažíme se každý rok všechny obejít, spravíme úvazy, aby se ten stromek neškrtil, a zkontrolujeme správně nastavenou korunu.
Se stromkem je to jako s dítětem. Pokud prvních pět, šest let nedostane správnou výchovu, naroste pokřivený a už se to velmi těžko vrací zpět. Výchova v prvních letech je skutečně stěžejní, protože sadař tím určí, jak bude ten stromek vysoký. Větvička má při výsadbě třeba jen centimetr, ale když ji nechám směřovat do silnice, která je tři metry daleko, musím počítat s tím, že za deset let doroste na hranu té silnice a kamiony ji budou ulamovat.
Čím začíná výsadba stromků?
Prvně začneme spolupracovat s nějakou obcí nebo jedincem, který mě osloví, a řešíme danou lokalitu. Musíme získat souhlas majitele pozemku, což je u silnic složitější, protože se k tomu kromě Správy a údržby silnic vyjadřuje i policie. Řešíme nájezdové oblouky a bezpečnost, aby poté strom nezpůsobil nějakou tragédii a zároveň nebyl poškozován provozem.
Na základě našich zkušeností následně zvolíme vhodnou ovocnou dřevinu. Hodně sadíme v Moravském krase, který má sice hodně vody, ale všechna proteče ve stometrové hloubce. Proto si tam třeba nemůžeme dovolit v takové míře sadit jabloně nebo hrušně, ale dáváme přednost třešním nebo švestkám, které to drsné klima snesou. Potom se snažíme různými metodami získat peníze na materiál. Společně s obcemi píšeme žádosti o granty, reagující na výzvy různých organizací, Agentury ochrany přírody a krajiny, Státního fondu životního prostředí, Nadace Tipsport nebo Nadace Partnerství. Následně oslovím ovocné školkaře a sháním rostlinný materiál.
Předpokládám, že původní odrůdy není úplně snadné získat?
Když jsem začínal, školkařům jsem ten materiál i dodával. Například Rudickou bílou třešeň jsme zachránili z vesnice Rudice, kde byl ten strom na konci životnosti. Naši předkové začali tuto třešeň pěstovat z důvodu, že po ní nešli ptáci. Špaček letěl kolem, viděl, že plody jsou pořád zelené, a tak ten strom prostě minul a letěl jinam. Podobně se nám podařilo zachránit i jiné druhy. Ale není to práce jen moje, angažuje se v tom řada lidí, rozhodně bych jmenoval školkaře Radima Peška, Standu Bočka nebo Dominika Grohmanna.
Zakládáme si na používání velmi kvalitního materiálu od převážně moravských školkařů. Zahraniční sadaři a velkopěstitelé se snaží interval od semínka ke stromu zkrátit, protože tím vydělají více peněz. Jenže když to dřevo rychle naroste… Je to, jako když se nějakou dobu pohybujete ve vysoké nadmořské výšce. Tělo si navykne na těžší podmínky a po návratu do normálního prostředí máte více červených krvinek, fungujete lépe. Stejně je to i se stromem. Když roste v drsných podmínkách a pak ho přesadíte do lepších, paradoxně se mu daří více.
Stromy z drsných školek mnohdy nevypadají tak vzhledně, nemají tři metry, ale prošly si vývojem čtyř, pěti let. Dřevo je pak vyzrálé a velmi rychle předhoní ty narychlo vypěstované dvouleté, tříleté výpěstky.
Jaký průběh má jejich samotné zasazení?
Na výsadbu je ideální konec října. Musíme počkat na okamžik, kdy těm stromům už fyziologicky opadávají listy a jsou připravené na zimu.
Na výsadbě fungujeme jako v továrně u Forda. Prvně bagrem nebo ručně připravíme díru, do které dva chlapi s bucharem následně zatlučou kůl. Za nimi jde další parta, která uloží do jámy stromek. Je důležité nedat ho moc hluboko ani příliš mělko, aby kořeny nelezly nahoru nebo naopak nebyly moc utopené.
Poté chodí většinou starší lidé nebo děti, které stromek uvážou ke kůlu. Používáme přírodní vlnu, která smrdí lanolínem, takže v prvních letech odpuzuje býložravce a zároveň brání, aby se stromek o kůl odřel.
Na konci natloukáme pletivo, hlavně kvůli zvěři, která může svými parůžky sazenici poškodit. Poté ještě samozřejmě jedou hasiči nebo nějaká cisterna, která zalévá každý strom minimálně třiceti až padesáti litry vody. Je to docela důmyslný systém, kterým je taková parta schopná za den zasadit celou alej.
Jak funguje následná péče?
Záleží na stromu, u jádrovin ořezáváme v zimě, u peckovin až někdy v květnu. Řeším to většinou formou workshopu, kdy si v dané obci promítneme, jak by to mělo vypadat, a pak jdeme do aleje a řežeme.
Každému dávám do ruky zbraň, tedy nůžky, protože podobných kurzů existuje velké množství, ale často jen v rovině teorie. Když ti lidé poté reálně dojdou na zahradu, neví, co s tím. Na pár stromcích jim to vysvětlím a potom s nimi chodím a ukazujeme si chyby. Tímto způsobem se za dopoledne naučí, jak precizně provést řez, a odnesou si domů know-how. Právě tohle vnímám jako svůj asi největší úspěch.
Důležité jsou také zálivky a hnojení. Když je zmrzlá půda, vytváříme v okolí stromků závlahové mísy. Rozmístíme hnůj do kruhu, na který dáme ještě vrstvu štěpky. Hnůj dodá první živiny, zároveň zlepšuje kvalitu půdy a zadržuje vodu. Když se strom takto zamulčuje, zlehčí nám to péči i v teplých letních dnech, kdy je potřeba stromek znovu zalít. A rozbíhá se zase další podzim.
Minulý rok jste se zúčastnil také Zaměstnaneckého dobrovolnického dne, kdy jste spolu s kolegy sadili u Mírova. Jaké stromy jste zvolili tam?
Tentokrát jsme řešili výsadbu lesních dřevin. Sázeli jsme primárně jedle a buky. Jedle totiž z lesů postupně ubývá. Jehličnany to obecně mají v dnešních suchých, extrémních podmínkách náročnější. Ale to už je na další samostatné téma. V současnosti prochází lesní hospodářství obrovskými změnami. Je to z důvodu kůrovce, změny na trhu a změnám klimatu, které už jsou v dnešní době neoddiskutovatelné.
Co vám osobně dobrovolnictví přineslo?
Dobrý pocit, že do krajiny něco vracím a mohu se setkávat se zajímavými lidmi. Také uvědomění, že člověk jako jednotlivec dokáže něco změnit. Krajina si prošla velkými změnami a řada lidí mi říká, že některé věci už nejdou vrátit. Ale ono to jde. Stačí jen chtít a počkat.
A když pak člověk jede v létě kolem výsadby, zastaví a utrhne si švestku ze stromu, který tam před rokem zasadil… To je to nejchutnější ovoce. Ještě lepší než z vlastní zahrádky, protože jste si vědomi toho přesahu pro krajinu. Nebo když obnovujete třešňovou alej a přijde za vámi starý pán, který si pamatuje, jak ji před pětačtyřiceti lety vysadili, opravdu zažíváte pěkné okamžiky.
Pomáhají vám vaše aktivity i v profesní kariéře?
Ano, určitě. Při doktorátu jsem se zabýval genetickou variabilitou jeřábu oskeruše a svými výsadbami pomáhám udržovat jeho genofond. Tahle docela ohrožená dřevina z krajiny mizí, mně se však podařilo udržet zhruba sto genotypů, takže za padesát, sedmdesát let bude mít někdo další k dispozici knihovnu, do které bude moct šáhnout.
Snažím se vracet odrůdy, často i krajové, které jsou třeba jen z dané vesnice, a zachovat tak práci našich předků. Když jdete do marketu, všude prodávají jen ta, jak já říkám, polystyrénová jablka, Gloster delicious, která nemají žádnou chuť. Staré odrůdy mají naopak širokou paletu chutí, některé jsou ohromně sladké, jiné zase šťavnaté, krásně voní. Naši předkové je selektovali a šlechtili, aby se jablko dalo použít na křížaly nebo aby se dobře moštovalo. Jsou to opravdu století selekce zajímavých jabloní nebo i švestek, hrušek, které podle mě stojí za to zachovat.