Když keramická hlína pomáhá

Láska na první pohled. Tak hovoří doktorandka cyrilometodějské teologické fakulty Anna Víšková o terapeutické metodě Práce v hliněném poli, která může vypadat jako prosté hraní si s hlínou, zkušenému oku však leccos prozradí o člověku a jeho vztahových zkušenostech. Projekt věnující se „hliněnému poli“ oslovil i Správní radu Nadačního fondu UP a díky podpoře fondu si arteterapeutka mohla splnit některé své sny i pomoci v rozšíření této metody.

„Vždy jsem ráda tvořila, zároveň jsem měla potřebu pomáhat lidem. Arteterapie mě oslovila tím, že to umožňuje propojit,“ říká Anna Víšková. Různým formám arteterapie se věnovala již nějakou dobu, vedle učitelství výtvarné výchovy na olomoucké pedagogické fakultě absolvovala studium v Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě, více než deset let pracuje zejména s dětmi z dětských domovů v pražské organizaci Letní dům. Zásadní okamžik nastal, když narazila na workshop autora „hliněného pole“ Heinze Deusera. „Byl to ohromný zážitek, vrátila jsem se domů úžasně pozitivně zasažená. Když se pak u Deusera otevíral výcvik, neváhala jsem,“ vzpomíná na seznámení s metodou, která se jí stala hlavním pracovním nástrojem i tématem studia v doktorském programu Sociální a spirituální determinanty zdraví.

S projektem zaměřeným na „hliněné pole“ se studentka přihlásila také do výzvy Nadačního fondu UP a – byť ne napoprvé – uspěla. Mohla tak mimo jiné stát po boku německo-australské terapeutce Cornelii Elbrecht, kolegyni Heinze Deusera a autorce jediné knihy o „hliněném poli“ v angličtině. „Potkat se s ní byl můj velký sen a přišlo mi neskutečné, že se to povedlo. Dva týdny jsem byla asistentkou v její výuce, asistovala jsem nováčkům, kteří se s touto metodou seznamovali. Sama jsem supervize i dostávala,“ přibližuje absolvovanou stáž.

Anna Víšková ovšem nechtěla být užitečná jen sobě, dalším z cílů fondem podpořeného projektu bylo uspořádání sympozia, na němž by bylo „hliněné pole“ představeno dalším zájemcům. Společně s „matkou“ této metody v České republice Petrou Součkovou připravily program, který oslovil kolem šedesáti lidí, mimo jiné i ze Švýcarska nebo Estonska. Mezi lektory nechyběla Cornelia Elbrecht a Heinz Deuser, který tu oslavil narozeniny. „Mám z toho velkou radost. Všechno vyšlo, jak mělo, účastníci odjížděli nadšení. Povedlo se to, ale myslím, že tak nějak samo,“ říká skromně arteterapeutka.

Až vzápětí přiznává, že „samo“ to úplně nebylo. Přípravy, které trvaly od první myšlenky zhruba rok, zahrnuly oslovení lektorů, sehnání prostor, sestavení programu, který by byl jak pro úplné nováčky, tak pro zájemce, kteří již metodu znají, zajištění registrací a také ubytování účastníků nebo obstarání keramické hlíny, které se během sympozia použilo na šedesát kilo. „Asi největším strašákem byl neustále padající web. Nejsem zrovna technický typ, takže mi s tím pomáhal švagr. Museli jsme také zajišťovat tlumočníky a potřebnou techniku, to je docela drahá záležitost. Původně jsme s tím nepočítali, mělo se mluvit jen česky a německy, ale protože se přihlásili i lidi, kteří mluvili jinými jazyky nebo jen anglicky, byla by škoda jim akci neotevřít,“ vyjmenovává Anna Víšková.

V den konání prý také byly prostory k dispozici o něco později, ale tomu se v době našeho povídání už jen směje. Musí totiž ještě dodělat sborník ze sympozia a pak se vrhnout na disertační práci. V ní může zúročit všechny nabyté zkušenosti, ale především poznatky z vlastního výzkumu, v němž se zaměřuje na to, jak se děti s poruchou attachmentu, tedy poruchou rané citové vazby s rodičem, vztahují při terapii k materiálu a samy k sobě a jak se toto vztahování během terapeutického procesu mění. Soustředí se zejména na první pohyby dítěte, které k „hliněnému poli“ přijde. „Je to de facto první otázka, na kterou chci při sezení najít odpověď. Podobně jako se vyvíjí dětská kresba, vyvíjí se i haptika. U dětí s nějakým vývojovým traumatem je patrný velký regres, například v rovnováze nebo v některých bazálních věcech, kdy dvanáctiletý chlapec není schopný použít svoji sílu, projevuje se jako malé dítě,“ vysvětluje Anna Víšková.

Při terapii pomocí „hliněného pole“ nejde o to něco vytvořit. „Je to hlavně o senzomotorické zkušenosti klienta, o haptice a o vztahování se k okolí i sobě samému prostřednictvím kontaktu s materiálem. Klient přijde k bedýnce naplněné keramickou hlínou, na stole je připravena i miska s teplou vodou a houbička. Následné dění vypadá pokaždé jinak: zatímco někdo se potřebuje projevit ve své síle a všechnu hlínu z bedýnky vyndat či vyhodit, jiný se bude ostýchat si materiálu pořádně nabrat. Někdo potřebuje více dotyku, deprivovaným dětem například polévám paže teplou vodou, to připomíná pobyt v děloze. Dospělí sedí u stolu se zavřenýma očima, protože jsou zvyklí posuzovat věci, jak je vidí. Děti jsou v tělesném kontaktu spontánnější a zrak u nich nehraje takovou roli, také často pracují formou hry. Já klienta ubezpečuji, že může dělat, co potřebuje, a následovat své impulzy,“ přibližuje arteterapeutka metodu, která má v západní Evropě dlouhou tradici, u nás je však novinkou. A i díky Anně Víškové se o ní může veřejnost dozvědět více.