Situaci, kdy v rozhovoru zůstaneme nepochopeni a máme pocit, že nám „svět“ nerozumí, přestože mluvíme jedním jazykem, zažil snad každý z nás. Podle odborníků schopnost dorozumět se s ostatními souvisí do značné s tím, jak zvládneme vnímat kontext a číst v emocích těch, s nimiž komunikujeme. Jak nás pocity při komunikaci ovlivňují, zkoumají vědci a vědkyně z Univerzity Palackého. Rozhovor vznikl pro magazín vysokých škol Universitas, na jehož vydávání se UP podílí.
Proč je porozumění někdy snadné a jindy takřka nemožné? A co se s námi stane, když nás nepochopení začne provázet častěji? I to je předmětem výzkumu v projektu EMOACT, který poprvé zkoumá emoce při interakci dvojic. Pro výzkum stále hledají dobrovolníky a dobrovolnice do 35 let. (Více o projektu čtěte na Universitas zde.) „Emoce mají vlastně při komunikaci dvojí roli. Jejich prostřednictvím signalizujeme druhým to, co sami cítíme, ale i to, jaký je náš záměr, tedy co chceme, aby okolí vnímalo. Emoce tak nejsou jen ‚okny do naší duše‘, která ukazují, jak se cítíme, ale fungují také jako signál při interakci s naším okolím,“ vysvětluje Konstantinos Kafetsios, který výzkumný tým na katedře psychologie FF vede. „Pokud pochopíme, jak komunikace emocí funguje, pak dokážeme pomoci lidem se zhoršenou schopností komunikovat. Jedná se například o skupinu lidí, kteří se brání cítit příliš mnoho emocí, takže je ani sami nedekódují,“ dodává.
Takže když se dívám na vás a vy na mě, snažíme se současně pochopit dvě věci: co chce ten druhý říct a jak se cítí? To je poměrně komplikované. Proč tomu tak je?
Lidé, stejně jako opice nebo delfíni, patří mezi sociální druhy, které si během evoluce vytvořily velmi sofistikované a propracované způsoby, jak jeden s druhým komunikovat, a emoce jsou jedním z nich. V našem výzkumu se zaměřujeme na obě části, na tu více evoluční, tedy to, jak se cítíme, ale i na tu druhou, které říkáme sociální kontext.
Kvůli tomu jste se rozhodli zaměřit se ve výzkumu na interakci dvojic?
V předchozích výzkumech se vycházelo z jednoduchých vzorců. Když se na vás podívám a vy vypadáte vesele, budete nejspíš veselá, a naopak. Tak jednoduché to ale není. Záleží i na sociálním kontextu. Možná se tváříte vesele proto, že se v dané situaci očekává, že budete veselá. A pak bude záviset na tom, jak já jako příjemce budu schopen dekódovat tento signál. Abychom se mohli podívat na tyto kontextuální dopady vnímání emocí, potřebujeme sledovat interakci dvojice. Zajímá nás dynamika, kontext.
Jak naše schopnost rozpoznat emoce druhých ovlivňuje to, jak druhým rozumíme?
Schopnost správně dekódovat emoce je v naší komunikaci velice důležitá. Správnost pak často zhoršuje všudypřítomný šum. Může ho způsobit posluchačova nepozornost, když se zadívá z okna, místo aby sledoval tvář mluvčího. Způsobují ho i myšlenky, které při rozhovoru posluchači probíhají hlavou, ale také stereotypy. Třeba je mluvčí bruneta a posluchač nemá rád brunety nebo fandí Spartě a posluchač nemá Spartu rád. To je také šum.
Dá se s tím něco dělat?
Šum je všude kolem nás. Výzkumníci, kteří se zabývají dekódováním emocí, doposud ale nebrali šum příliš v potaz. Dívali se jenom na čitelnost emocí, ale šum nezohledňovali. Naše metoda sleduje obojí, čitelnost i šum. Odkud se šum bere: je to něco ve mně, něco, co souvisí se situací, je to tím, že nemluvím zřetelně? To je velice důležité.
Existují nějaké rozdíly ve schopnosti číst emoce, například mezi ženami a muži nebo s ohledem na dosažené vzdělání?
Rozdíly existují. A to nejen z hlediska pohlaví, ale i vlivem kulturního prostředí, z nichž komunikující pochází. K tomu již máme data z předchozích výzkumů. V případě pohlaví se potvrdilo, že ženy obecně dekódují přesněji než muži. Data jsou v tomto případě dost přesvědčivá. Ženy, ať v důsledku evoluce, či z důvodů popsaných v teorii sociálních rolí, citlivěji vnímají ostatní lidi a lépe rozumí emocím.
A kulturní prostředí? Jaký vliv na vnímání emocí může mít kulturní prostředí, z něhož pocházíme?
Napříč kulturami si lidé samozřejmě dokážou porozumět, i když nemluví stejným jazykem. Rozumí některým emocím jako štěstí, znechucení, vztek, strach, smutek – tedy základním emocím. V případě některých emocí to tak ale nefunguje. Lze si to představit jako nářečí. Umíte jazyk, ale nerozumíte konkrétnímu nářečí lidí z jiného kulturního prostředí.
V čem rozdíly spočívají?
Některé kultury se při vnímání druhého zaměřují například více na ústa, jiné na oči. Více na ústa se soustředí symbolické neboli individualistické kultury, které přikládají větší váhu informacím. Kolektivistické kultury kladou více důraz na oči. Sledují nejen to, co mluvčí říká, ale i to, kam, nebo lépe na koho, se dívá. Jde o kultury, kde panuje větší vzájemná závislost, kde lidé více pracují ve skupinách například v zemědělství, na rýžových polích. Úspěch jednotlivce tam závisí na úspěchu skupiny. Jsou proto více zaměřeni na kontext. Když s vámi mluví, nedívají se pořád na vás, sledují i to, jak reaguje skupina.
Mohou emoce ve skupině ovlivnit komunikaci dvou lidí?
Rozhodně ano. To se podařilo prokázat už v 90. letech. Nálada ve skupině totiž může ovlivnit kvalitu komunikace. Pokud například některý z kolegů přijde do práce naštvaný, může to ovlivnit celý pracovní tým. Naopak šťastný a spokojený zaměstnanec se dočká lepších reakcí od spolupracovníků nebo klientů. Spokojený bankovní úředník přiláká více zákazníků. Říká se tomu emoční nákaza. Naše emoce ovlivňují emoce ostatních lidí.
Co se pak stane, když budu mít dlouhodobě pocit, že mi lidé nerozumí, nechápou moje emoce?
To je jednou z klíčových otázek našeho výzkumu. Pokud jste při komunikaci s druhým člověkem obdobně naladěni, jste v komunikaci takzvaně na stejné vlně, pak jste i celkově uvolněnější a klidnější. To má vliv na vaši osobní pohodu i na fyzické a psychické zdraví. Pokud je ale výsledkem vašich běžných každodenních interakcí nepochopení a nedorozumění, má to negativní dopad na vaši osobní pohodu a vaše sebevědomí.
Čím se toto nedorozumění projevuje?
Nemusí jít nutně o obsahové neporozumění. Může se to projevovat i tím, že váš protějšek reaguje příliš pomalu, vyhýbavě nebo s nedůvěrou. Začnete si klást otázky, zda je s vámi něco špatně, proč vás okolí nechápe, zda jste jiní, divní. Příčinou přitom může být jen to, že pocházíte z různého kulturního prostředí, z různého sociálního kontextu. A to je právě předmětem našeho výzkumu.
Jak bude výzkum probíhat?
Aby bylo možné správně vyhodnotit důležité aspekty, které při porozumění hrají roli, budeme sledovat emoce při rozhovoru dvou lidí. Dobrovolníky, kteří se přihlásí, proto propojíme do dvojic, které budou u nás v laboratoři vést monitorovaný rozhovor na dané téma. Další část výzkumu má pak formu online dotazníku, ve kterém účastníci studie po dobu dalších 10 dnů zaznamenávají svoje emoce a pocity z běžných každodenních rozhovorů.
K čemu budou výsledky výzkumu sloužit?
Pokud pochopíme, jak komunikace emocí funguje, pak dokážeme pomoci lidem se zhoršenou schopností komunikovat. Jedná se například o skupinu lidí, kteří se brání cítit příliš mnoho emocí, takže je ani sami nedekódují. Další skupinou jsou autisté, i když v jejich případě jde spíše o funkční záležitost. Existuje spousta různých důvodů, proč lidé správně nekomunikují své emoce. Když pochopíme, jak funguje správná, tedy úspěšná komunikace, budeme schopní zjistit, co tito lidé dělají špatně. To je ta hlavní myšlenka našeho výzkumu.
Lze správné čtení emocí druhých natrénovat?
V prvé řadě to vyžaduje znalost pravidel a zákonů této komunikace. Potřebujeme vědět, na základě jakých pravidel se to všechno odehrává, a teprve potom se můžeme zlepšit i v tréninku.
Konstantinos Kafetsios vede výzkumný tým na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky. Působil na výzkumných a pedagogických pozicích ve Velké Británii (University of Cambridge, Anglia Ruskin University) a v Řecku (Hellenic Open University, University of Thessaly). Vedl laboratoř aplikované psychologie na Krétské univerzitě, kde byl jmenován profesorem sociální a organizační psychologie. V rámci mezinárodní výzkumné skupiny Emoce a vztahy zkoumá vztahové a emoční schopnosti osob v jejich bezprostředním sociálním kontextu.