Medailista Jakub Jurka: Šerm je sport gentlemanů

Jakub Jurka.
Foto: Vojtěch Duda
Středa 7. srpen 2024, 15:03 – Text: Ivana Pustějovská, Egon Havrlant

Sedíme spolu na lavičce v univerzitních parkánových zahradách a na sluníčku se třpytí medaile z Paříže, která má v sobě dokonce i kousek kovu z Eiffelovky. Jejím hrdým majitelem je Jakub Jurka, student FTK a především šermíř. Společně s týmem českých kordistů dokázal na letošní olympiádě téměř nemožné. Porazit v boji o bronz v domácím prostředí favorizované Francouze.

Jakub má za sebou setkání s rektorem Martinem Procházkou, který mu poděkoval za skvělou reprezentaci univerzity. S gratulací k úspěchu se přidal i Svatopluk Horák z FTK. A vlastně každý, koho v ten okamžik na univerzitě potkal. Usměvavý, vstřícný, ochotně pózuje na fotkách a ukazuje medaili. Dělí se o radost z úspěchu. Třeba i se zahradníkem, který odložil kolečko a šel mladému sportovci popřát a poděkovat za zážitek.

Jak hodně musí být odolná vaše psychika, aby dokázala ustát zápas s domácím týmem před jejich publikem?

Při šermu musí člověk nastoupit do zápasu s vědomím: Já jsem teď tady, já jediný to můžu rozhodnout. Tím, že elektronika, která nám slouží, je naprosto dokonalá, mám zodpovědnost jenom sám za sebe, za svou zbraň. Mým úkolem je převzít zodpovědnost za situaci, do níž nastupuju. A přesně tak jsem na tu planš nastupoval. Věděl jsem, že všechno můžu ovlivnit jenom já. Kluci už udělali, co mohli, a teď je na mně, abych rozhodnul. A jestli mi ukřivdí rozhodčí, publikum začne křičet a já neuslyším slova kouče ani rozhodčího, soupeř do mě naboří… Pořád je to na mně. Vcházel jsem do toho zápasu s tím, že ať se stane cokoli, já jsem tady a teď a já jako jediný to můžu rozhodnout. V okamžiku, kdy člověk převezme zodpovědnost za svůj život, za situaci, v níž je, není ve stresu, protože ví, že už je to jen na něm.

Musí mít šermíř připravenou hlavu na podobný tlak?

Psychika je strašně důležitá. Je to aspekt, který se dá těžko trénovat a hodně se podhodnocuje i u ostatních sportů. Dnes může díky novým technologiím a všem vymoženostem moderní doby výborně natrénovat na určitou úroveň každý. V našem sportu to je jiné než například v atletice, kde je potřeba se soustředit na nejlepší výkon. Já nemusím být nejrychlejší, ani nejsilnější, ani mít nejrychlejší reflexy. Stačí, když jsem ve správný čas na správném místě. A psychika pak hraje maximální roli, protože zápas se odvíjí od toho, jak já koordinuju soupeře, jak se přizpůsobuju atd. Je tam tolik aspektů, které se nedají natrénovat, a člověk tu zkušenost získá jen praxí. Pak dokáže soupeři vsugerovat svůj záměr a dostat ho tam, kam chce.

Jak se daří vybudovat týmový duch, když jste čtyři a každý z jiného koutu republiky?

Navíc jsme každý úplně jiný. Možná právě to zafungovalo v náš prospěch, že každý zastupuje jinou roli, šermuje naprosto jinou hru – já jsem víc agresivní, dokážu dávat zásahy, kluci dokážou líp bránit, někdo dokáže dávat nepředvídatelné zásahy atd. A přesně tenhle mix nám dal tu sílu. Známe se celý život, jsme taková šermířská rodina, každý máme výborný tah na branku, jsme úspěšní i mimo šerm. Jsme velmi silné individuality a v okamžiku, kdy jsme se dokázali semknout a nezápasili jsme proti sobě, ale zápasili jsme spolu se soupeřem, tak to dalo nejlepší možný výsledek.

Šerm je takový noblesní sport. Je to tak?

Doufám, že přesně tak to vidí široká veřejnost. My jsme gentlemani. Vím, že se to dneska v hodně sportech nenosí, ale myslím, že by se to mělo vrátit. Já svého soupeře mám rád jako člověka. Na planši se chceme porazit, chceme se doslova „zabít“.  Jsme soupeři. Ale jako člověka ho chci mít rád, nechci vůči němu mít nějakou antipatii. Když vidím v některých sportech, jak se soupeři nenávidí, vzbuzuje to ve mně jako v moderním člověku odpor. Když se hecují na podiu, tak je to ještě dobré. Ale když začnou padat sprostá slova, urážky a dávají se dost škaredé zásahy nejen do těla, ale i do duše, tak to vidím jako podlou věc, která působí na naše nejnižší instinkty. Vracíme se někam do gladiátorských dob, kdy se zabíjeli lidi a všichni se na to koukali. Já nechci být představitel něčeho, co si hraje na nějaký primitivní sport. Chci ukázat, že máme hodnoty, které ctíme. Podívejte se na Francouze, které jsme porazili. Byli favority na zlato. My jsme je připravili i o možný bronz a oni se přesto přišli s námi pozdravit, a i když si pobrečeli, tak nám gratulovali, protože věděli, že jsme si to vítězství v ten okamžik zasloužili více než oni. To jsou podle mě momenty, které stmelují společnost, a je to příklad především pro děti, které vidí, jak je možné se k sobě chovat.

Takže by nemělo jít jen o výkon, výsledek…

Cesta každého šermíře a každého bojovníka by měla být započata tím, že se nejdřív nastaví hodnoty, co já vlastně chci od svého svěřence.  Aby vnímal, že soupeř je stejný člověk jako já, není podřadný, že mě chce porazit úplně stejně jako já jeho a že se má rozhodnout jen o tom, kdo je v daný moment silnější. Nechci svého soupeře zabít, chci ho překonat a dosáhnout nejlepšího výsledku. Ale rozhodně ne za cenu nějakého ponižování. Tyto zásady jsou nám šermířům vštěpovány odjakživa. Když se někdo na tréninku chová škaredě, tak ho všichni odsoudí a řeknou mu: chovej se hezky, jinak mezi námi nemáš co dělat. Doufám, že to ctí i další úpolové sporty, protože je to základ. Jsou to nebezpečné disciplíny. Když se špatně zasáhneme můžeme se zranit. A to nikdo nechce. My se chceme porazit s úctou k soupeři a maximální vervou.

Když se řekne šerm, tak přinejmenším v Olomouci může být synonymem tohoto slova „jurka“. Šermoval váš pradědeček, dědeček, táta…

Je to první medaile pro náš rod, medaile pro kord a je to obrovská satisfakce pro celou rodinu, protože se tomuto sportu věnujeme tak dlouho, čtyři generace a všichni se soustředíme na olympiádu… Až možná teď mi dochází, jaká na mě ležela zodpovědnost a že jsem dokázal zúročit všechny ty roky snažení a zkušeností a všeho, co mi předal děda i otec. Můj pradědeček tady začal první šermířský klub. Myslím, že máme nádherný rodinný příběh.

A nekončí.

Doufám, že ne, protože jsem vlastně na začátku šermířské kariéry. Výkonnost v našem sportu roste až ke třicátému roku. Takže mám před sebou ještě dlouhou kariéru a je to o to lepší, že jsem začal s tím nejlepším startem.

Jaké máte další plány? Co sport a co studium?

Jakub Jurka, to není jen šerm, mám toho v životě víc. Šerm je ale hlavní a taky studium. Budu se snažit nejen navázat na sportovní výsledky, ale doufám, že i na akademické. Sportovní život má úskalí v tom, že mu člověk musí věnovat hodně času, a já si musím vyčlenit čas, abych dokázal i řádně studovat a dokázal dokončit bakaláře. Teď studuju trenérství. Když se to povede, chtěl bych pokračovat i na magistra. Doufám, že bych to pak využil i v další navazující kariéře, kterou doufám spojím zase se šermem. Chci u nás pomáhat rozvíjet šerm a podmínky pro něj. Může tomu pomoct i ta medaile. A ve sportu?  Čeká nás zase olympijský cyklus, budeme se chtít kvalifikovat. V našem sportu je to extrémně náročné, ale evidentně to není nemožné… Los Angeles bude dalším stupeň toho, kam se chci posunout. Chtěl bych získat individuální medaili.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)