Michal Malacka o české společnosti: Opět hledáme mecenáše, který by se o nás postaral

Pamatujete hádanku z Popelky? Máme tady inovovanou verzi. Hádejte. Píše pohádky, ale spisovatel není. Dokáže naslouchat a usmiřovat, ale terapeut není. Přemýšlí o terorismu, ale terorista není. Kdo to je? Je to Michal Malacka, muž mnoha zájmů i profesí: právník, pedagog a prorektor Univerzity Palackého pro strategii a vnější vztahy. A také rekordman. Právě „MM“ se před pár lety stal nejmladším děkanem na světě. Psal se rok 2001, bylo mu osmadvacet a stál v čele právnické fakulty. A stejně jako nebral tehdy v potaz zažité věkové limity, nenechává se omezovat ani hranicemi – skutečnými, ani profesními. Studoval v Olomouci, v Rakousku, v USA, působí ve Švýcarsku. Je spoluautorem knih o mezinárodním terorismu a mezinárodním obchodě, přemýšlí o světě, o univerzitě, o tom, kam jdeme a kam bychom mohli dojít, kdybychom se o to snažili.

Rozhovor s Michalem Malackou přineslo aktuální vydání tištěného magazínu Žurnál UP.

Žijeme ve zvláštní době. Jednou vidíme v televizi útoky Američanů na vlastní symbol demokracie Kapitol, jindy skupinu „Čechoslováků“, která popírá existenci republiky, stříhají si občanské průkazy. Jsme na takové projevy antisystémových hnutí připraveni, máme dostatečně silný právní stát?

Domnívám se, že by vzdělanostní společnost měla mít jakousi reflexi ve spirále dějin. Měli bychom si uvědomit, že všechno, co teď zažíváme, už tady bylo. Jen se nestříhaly občanky, ale používaly se jiné formy. Už jsme měli římské impérium, které se rozpadlo na stejném schématu, na stejné sociální a ekonomické platformě, kterou teď prožíváme. Možná bychom se měli zastavit a zamyslet, zda z hlediska této kulturněhistorické zkušenosti nejedeme opět z kopce dolů tak rychle, že už to nestihneme zabrzdit.

Je česká společnost vzdělanostní společností?

Spíše ano. Částečně zanedbanou co do investic, ale ano, jsme společností vědění s většinou nezbytných předpokladů pro její existenci v ČR. Ale kolik lidí ví nebo je zajímá, jaký je rozdíl mezi vzdělanou a vzdělanostní společností… Myslím, že mě trápí spíše ta otázka vzdělanosti naší společnosti. Podívejme se například na volební výsledky. Jasnou představu si můžeme udělat už podle toho, kolik lidí je ochotno jít k volbám. To zaprvé. Když pak budeme analyzovat motivy, proč k volbám šli, dostaneme další odpověď. Poslední dobou volby podle mne dokazují, že jsme společností demokraticky zájmovou, zajímající se o dění v ní samotné, ale současně neschopnou čelit populismu. Jsme společností, která nemá z hlediska základních ekonomických procesů gramotnost na to, aby dokázala odolávat různým populisticko-negativním konstruktům.

V té neschopnosti čelit populismu nejsme sami. Vidíme to v regionu střední Evropy, zažívá to EU, když mluví o tom, jak Rusko vede hybridní válku.

Podle mého názoru je možné populismus rozdělit do dvou konzumních rámců. Jeden je protestní. Vyslyšíme populistický hlas toho, kdo se vymezuje proti stávající garnituře. Druhý je čistě konzumní. Uvěříme slibům, které populista zcela nekonstruktivně přináší. Tady vidím daleko větší nebezpečí a Slovensko, Maďarsko i naše republika jsou toho typickým příkladem.

Vaše jedna profesní část je spojena s německy mluvícím prostorem. Jste mj. absolventem z Grazu, rozhodcem obchodní komory ve Vídni. Jsme součástí Evropy, občas se ale zdá, že jsme spíše okouzleni angloamerickým světem a jako bychom zapomněli na ten náš blízký sousední svět. Jak to vnímáte?

Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť okouzleni Spojenými státy. Ale jako společnost jsme měli čtyřicet let obrovskou deficitní etapu, kdy jsme se vlastně o sebe nestarali. Ošklivě řečeno: byli jsme ovce a bylo nám jedno, kdo nás stříhá. Takže teď zase hledáme mecenáše, někoho, kdo by se o nás opět postaral. Snad každý druhý podle mě spoléhá na to, že někdo za něj něco zařídí, udělá. Možná i proto se vzhlížíme v těch super úspěšných globálních vzorech. Jenom si při tom neuvědomujeme to „B“. Že jen převzít nějaký vzor nestačí. Že je potřeba hodně dřiny na to, abychom se měli dobře.

Jak vás osobně německy mluvící prostředí ovlivnilo a ovlivňuje?

Určitě jsem ovlivněn v tom smyslu, že vnímám, jak tamní lidé vědí, co mají očekávat za to, když budou pracovat, a co mají očekávat za to, když nebudou dělat nic. V Rakousku zažívám to, co nezažívám tady – symptom globální spokojenosti, klidu a víry v budoucnost. Když jdu ve Vídni po ulici, vidím lidi, kteří jsou klidní, vědí, co je čeká. Jsou si jisti, že je nepřekvapí žádná ekonomicko-sociální facka zleva ani zprava, protože jejich stát má určitou historickou vývojovou i ekonomickou linii a je sociálně spravedlivý v tom pravém slova smyslu. U nás na ulici moc takové lidi nevidím, a to mě mrzí. Je velká škoda, že jsme národem, který si stále stěžuje. Přitom nemáme důvod, protože z ekonomicko-sociálního pohledu se máme nejlíp ve své historii. Pro mě je často nepochopitelná nespokojenost mnoha lidí, kteří hledají viníka, někoho, kdo za všechno může. Když se s nimi ale dáte do řeči, zjistíte, že se mají dobře. Vlastně jsou i šťastní, tedy pokud se nepotýkají například se zdravotními problémy nebo je nepostihla nějaká katastrofa v osobním životě.

Jak to vypadá, když přijede právník z Česka a dělá Švýcarům mediátora? Jak nás vlastně vnímají?

Švýcarsko je v tomto směru naprosto v pohodě, je v mnohém bližší tomu soutěžnímu prostředí angloamerickému. Když ukážete, že své práci rozumíte, tak vás vezmou, protože jim jde o úspěch. Co se týká Rakouska, tam jsme si tak povahově blízcí, že stačí jen překonat ten první krok v podobě jazykové bariéry. Německo je složitější, protože musíme rozlišit, jestli mluvíme o bývalé východní, nebo západní části. Na východě najdeme spoustu podobných stěžovatelů jako u nás, neochotných k pozitivní oběti, k tomu, že budou muset něco udělat sami. Mnozí očekávají od státu, že je bude podporovat a držet i za cenu, že na to ekonomicky doplatí druzí. To je jako u nás. Německý západ na nás pak i tak nahlíží. To je mi líto, protože my jsme v mnoha věcech lepší. Myslím, že jsme mnohokrát v historii prokázali, že když opravdu chceme, jsme hodně šikovní a schopní.

Vy to přemýšlení o světě máte na starosti i na univerzitě. Jste aktivní v univerzitní alianci Aurora, která sdružuje několik evropských škol. Díky ní např. vyjíždějí na zkušenou studenti i zaměstnanci, rozšiřuje se výuka, studenti mají díky online platformám najednou přístup k pedagogům z několika zemí atd.

Aurora je podle mě produkt velice krásný a přínosný, protože nikoho k ničemu nenutí, ale nabízí. Je to tzv. konstruktivní svoboda, kterou mám velmi rád. Být součástí takového společenství je pro naši univerzitu i velká motivace. Vždyť členy jsou hned tři školy, které jsou v mezinárodním hodnocení TOP 200 světových univerzit. A protože Aurora na základě předchozí práce získala znovu na několik let podporu od Evropské komise, máme my v Olomouci příležitost i čas se našim partnerům postupně přibližovat. To je velká motivace a výzva.

Je docela prospěšné někdy vystoupit z komfortní zóny a vydat se sbírat zkušenosti do zahraničí. Vy to dobře znáte, že?

Myslím, že právě na mém životě je vidět, že když člověk studuje ve dvou nebo třech zemích, tak má úplně jiný rozhled a jediné, co ho dokáže naštvat, je lidská závist a hloupost, protože ty ostatní věci dokáže nějak zpracovat. Moc bych ostatním přál, aby viděli to světlo, aby pochopili, že Aurora vůbec není nějaký křižník, ale že je to hvězda, která svítí jak v EU, tak i na globální úrovni a může nám velmi pomoci. Sdílíme znalosti, zkušenosti, možnosti. Už jsme prokázali, že nás nemohou považovat za univerzitu bývalého východního bloku. Jsme partnery. Máme Evropě a potažmo i světu co nabídnout.

Mluvili jsme o naší šikovnosti, jaký by vlastně měl být dobrý právník? Vy učíte studenty na právech.

V českém prostředí je to komplikované. Dobrého právníka vnímám jako člověka, který má obrovskou teoretickou základnu, ale zároveň i zkušenosti z praxe. Musí být schopen teoretické znalosti propojit s tím, jak se právo, které je na papíře, promítá do života lidí a jak ho ovlivňuje. Ve srovnání s některými zahraničními systémy, kde se dobrým právníkem stanete až po určité zkušenosti v praxi, to u nás v akademickém prostředí považuji za jistý deficit.

Znamená to, že člověk musí i lidsky dozrát. Vy jste nikdy neuvažoval o roli advokáta, jak ho známe z amerických filmů, který hřímá v soudní síni?

Je propastný rozdíl mezi činností a službou advokáta v rámci našeho právního prostředí a tím, co vídáme v televizích. Mimochodem, i to je hodně vzdálené reál­nému světu v USA. V americkém systému člověk postupně v tom právním stromu roste. Absolvuje například část služby ve veřejném a soukromém sektoru a teprve pak má možnost se dostat k povolání soudce. U nás je to jiné. V šestadvaceti si vyberete svůj směr a pak už svůj odborný profil neměníte. Podle mě je ale daleko lepší jakási profesní spirála, kdy postupně nabíráte zkušenosti, až se vám ten právní obzor zcela zacelí. Ne, nechtěl bych být advokátem podle amerického seriálu. Ale reálná advokacie mě pořád láká.

Proč mám pocit, že občas nevyhrává právo, ale ten, kdo v něm umí lépe kličkovat?

To je problém vnímání práva a toho, co to právo je. Pokud na něj budeme nazírat jako na pravidla a budeme hledět na právníky jako na ty, kteří je znají a dokážou s nimi pracovat v právním prostředí pozitivně ve prospěch společnosti i každého jedince, tak budeme mít daleko snazší život, než když si budeme myslet, že zákony jsou špatné a právníci jsou k tomu, aby nás obalamutili. Každý právník má mít jak právní, tak i etický rámec, ve kterém se pohybuje. Musí je skloubit dohromady a znát limity, kam až může zajít. Jistě, stejně jako v jiných oblastech jsou i právníci, kteří upřednostňují zisk. Ale existují i kanceláře pro bono, firmy pomáhající lidem, kteří nemají ekonomickou sílu. Na výběr tedy je. Je škoda, že se lidé neinformují, koho hledat.

Dobro a zlo vás provází i mimo vaši profesi, narážím na to, že píšete pohádky. Jak se stane právník pohádkářem?

Vzniklo to náhodou. Dceři jsem od jejích tří let vyprávěl každý večer jinou pohádku. Ty nejlepší jsme si nechali zaznamenané. Někdy je to docela zvláštní, když přijdu domů a slyším se z pokoje hřímat a dcera k tomu něco dodává, oponuje, vzniká takový zvláštní tandem. Ty příběhy byly každý originál, a to jak co do obsazení, tak co do scénáře. Vyprávěl jsem Lucince třeba pohádku o zahradníkovi, který pěstoval květiny s různými vlastnostmi. Když si člověk přivoněl k jedné, vždycky se rozesmál, druhá zase rozpoznala, jestli mluví pravdu, nebo lže. Dalo se to krásně využít při záchraně princezny před princi, kteří ji neměli doopravdy rádi, protože všichni princové si museli přivonět, aby se zjistilo, jestli mluví pravdu. No, a nakonec z toho jako ten pravý vyšel zahradník. A protože z toho byl pantáta král smutný, dali mu tu druhou kytku, která ho rozesmála.

Takové kytky by se nám hodily, a nejen na univerzitě.

To ano.