Pavla Slavíčková: Historik pochopí význam čísel, když rozumí struktuře účetních záznamů

Práce s historickými účty je náročná už proto, že je jich k dané ekonomické události většinou moc. Navíc je důležité vědět, že informace, kterou čísla v účtech nesou, mohou mít různý význam. Je odvislý od toho, v jaké účetní soustavě se totiž nacházejí. Čím víc se tedy historik účetnictví orientuje ve struktuře účetních záznamů dané doby, tím víc chápe, co mu čísla ukazují. Právě v této oblasti nabízí vědcům pomoc nová publikace Pavly Slavíčkové z FF UP Kamerální účetnictví a jeho vývoj na území dnešního Česka.

Co je kamerální účetnictví? K čemu je studium účetnictví různých epoch historie vůbec dobré? Co takové studium dnes může badatelům ukázat? A proč by se o historii účetnictví měli zajímat i studenti? Krátký rozhovor poskytla Žurnálu Online docentka Pavla Slavíčková z katedry ekonomických a manažerských studií Filozofické fakulty UP, která za svou publikaci Kamerální účetnictví a jeho vývoj na území dnešního Česka získala Čestné uznání rektora Univerzity Palackého.

Vaše kniha je zajímavá už svým názvem. Asi jen málokdo ví, co je kamerální účetnictví…

Známe jednoduché a podvojné. Kamerální je nejmladší ze tří podob účetních soustav. Tuto účetní soustavu zavedla Marie Terezie a u nás se používala přibližně do roku 1953. Byla nejen vhodná, ale i výhodná pro řadu účetních jednotek.

V čem tedy byla vhodná a výhodná?

Pro lepší představu se zkusme vrátit v čase. Pokud se někdo zajímá o dějiny účetnictví, ví, že nejvíce publikací pochází ze zemí západní Evropy, kde je použití podvojného účetnictví doložené už ve 13. století. Při svém výzkumu jsem nejprve pátrala po tom, kdy se podvojné účetnictví začalo používat u nás, respektive jaký byl v našem prostředí vztah mezi podvojnou a jednoduchou verzí této soustavy. Když jsem zjistila, že se ve středověku a raném novověku na našem území nepoužívala žádná z nich, začala jsem pátrat po tom, jakým způsobem tehdy u nás účetní jednotky účtovaly.  

Naši archaickou verzi účetnictví, kterou jsem označila jako účetnictví správní a která se zde používala zhruba čtyři sta let, jsem pak popsala ve své předchozí knize. Tehdy vlastně ani nešlo o účetnictví, byl to jakýsi administrativní systém, jenž apriori sloužil k organizaci peněz a dalších věcí v rámci dané účetní jednotky. Tento systém tu vydržel zhruba do počátku 18. století. Pak přestal dostačovat, protože jeho informační funkce byla omezená.

Zlom nastal v době Marie Terezie, která v souvislosti s reformami státních financí nařídila i reformu účetnictví. Náhoda tomu chtěla, že touto reformou byli pověření zkušení odborníci, kteří při tvorbě nové účetní soustavy zcela pragmaticky vyšli z toho, co se v praxi osvědčilo, a doplnili to o nový princip, kterým bylo sledování rozpočtu a jeho plnění. Tak vzniklo kamerální účetnictví.

Záhy se ukázalo, že nová soustava je i ve srovnání s podvojným účetnictvím výhodná nejen pro ty účetní jednotky, kterým byla primárně určena, tedy, řečeno dnešními slovy, rozpočtové organizace, ale i pro řadu dalších. Její prostý princip, tedy sledování plánu a jeho plnění, si oblíbily nejen obce a města, ale i velkostatky nebo drobní podnikatelé. Pro ně pro všechny bylo nejdůležitější vědět, jestli to, co naplánovali v daném roce vydat, skutečně vydali, případně z jaké části, a jestli to, co měli přijmout, dostali opět zplna nebo jakým dílem. Vyjádřit závěrečný rozdíl mezi počátečním plánem a konečnou realitou pak nebylo nijak složité. I díky tomu se kamerální účetnictví těšilo u nás v praxi v 19. a v první polovině 20. století velké popularitě, zastáncům podvojného účetnictví z řad odborné veřejnosti navzdory 

Pak ale přišel rok 1946, začalo se znárodňovat a účetní systém doznal změn...

Ano. Obecně vzato, před tímto rokem si u nás každá účetní jednotka mohla vybrat, za pomoci jaké účetní soustavy svoje účetnictví povede. Zákon z roku 1946 s touto svobodou skoncoval a nařídil všem povinně používat podvojné účetnictví. Nicméně v řadě měst a obcí se i tak v praxi kamerální účetnictví udrželo, a to až do první poloviny 50. let.

A když se z historie přesuneme do současnosti, jaká je situace dnes?

Dnes stejně jako po roce 1946 o účetní soustavě u nás rozhoduje stát. Souvisí to i s daňovým systémem, který je provázán s výstupy z účetnictví, což před rokem 1946 nebylo. Propast, která během období totality vznikla, už nebylo možné zacelit. Na rozdíl třeba od Německa nebo Rakouska, kde vývoj kamerálního účetnictví kontinuálně pokračoval a vlastně ještě pokračuje.

Knize jste se věnovala zhruba čtyři roky a o jejím obsahu i přednášíte studentům. Proč by měli znát vývoj účetnictví v tak obsáhlém čase?

Účetnictví podléhá neustálému vývoji, a účetní se tak v praxi musejí neustále učit nové věci. I když se studenti ve škole něco naučí, než přijdou do praxe, může být situace jiná. Informace, které jim o vývoji účetnictví předávám v průřezovém kurzu, jim mají mimo jiné pomoci poznat strukturu jednotlivých účetních soustav a zejména pak pochopit základní principy, na základě kterých účetní soustavy fungovaly a fungují.

Svou novou publikaci, pro niž jste potřebné informace hledala především v Rakouské národní knihovně a Rakouském státním archivu ve Vídni, v Národním archivu v Praze, také v archivech velkostatků a fondech měst a obcí, nabízíte nejen historikům účetnictví. Co v ní čtenáři najdou? K čemu jim může být prospěšná?

Kniha by měla sloužit jako jakýsi pomocník pro každého, kdo pracuje s historickými účetními záznamy. Stejně jako jakákoliv jiná informace i číselný údaj v účetnictví vyžaduje správnou interpretaci v kontextu toho, jak vznikl, jinak může dojít lehce k omylu. V případě účetnictví je tím primárním kontextem právě účetní soustava. Z tohoto důvodu kniha nabízí spoustu tabulek a vzorů, formulářů, které by měly každému podle daných indicií pomoci vysledovat, zda má v ruce záznam vedený v kamerálním nebo jiném účetním slohu. A nejen to, ale i o čem výsledné číslo vlastně vypovídá.