Zjistit, jak funguje humanitární práce na mezinárodní úrovni a získat zkušenosti z diplomatického prostředí - takovou příležitost využila studentka cyrilometodějské teologické fakulty Kateřina Steinerová, která absolvovala tříměsíční praxi jako stážistka Stálé mise ČR při Organizaci spojených národů v Ženevě. Během svého tříměsíčního pobytu měla na starosti zejména humanitární a lidskoprávní agendu.
Hlavní náplní její každodenní činnosti byla účast přímo na zasedáních OSN nebo na jednáních členských organizací, jako jsou Červený kříž, Úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR), Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a dalších. Z nich pak následně sestavovala reporty. Shrnout tříhodinovou diskuzi do patnácti řádků, které by obsahovaly zásadní informace pro Českou republiku, bylo zpočátku náročné. „Začátky byly těžké, hlavně proto, že bylo potřeba osvojit si specifický styl diplomatického psaní – ani moc formální, ani moc uvolněné, ani moc krátké, ani moc dlouhé, s důrazem na důležité body, Občas jsem psala dlouho do noci,“ vysvětlila Kateřina Steinerová, studentka bakalářského oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce.
Stážista podle ní zároveň nese za výsledek značnou zodpovědnost. „Jednání probíhala většinou v angličtině nebo ve francouzštině, OSN má navíc šest oficiálních jazyků, takže občas přišel na řadu simultánní překladatel. Moje reporty, psané česky, pak putovaly k mým nadřízeným, někdy až na ministerstvo zahraničí v Praze jako podklady pro jeho další rozhodování. Takže moje práce měla určitě reálný dopad.“
Ke zvládnutí úkolů bylo podle ní třeba umět se zorientovat v daném tématu a mít historický a faktický přehled o OSN i dalších mezinárodních a humanitárních organizacích. „Během jednání se automaticky odkazuje na dokumenty, agendy, přístupy, rezoluce, a pro člověka, který o tom nemá nejmenší povědomí, to může být obtížné. Počítalo se také s tím, že se orientuju a znám probíhající humanitární krize, konflikty a jejich nejnovější vývoj. Na začátku stáže jsem si proto doplňovala vzdělání a opakovala si staré zápisky ze školy. Kdybych mohla, určitě bych se připravila líp. Šetří to čas a člověk díky kontextu mnohem lépe porozumí obsahu jednání.“
Uplatnit přitom mohla své výborné jazykové znalosti i zkušeností z předchozích zahraničních praxí. „S angličtinou tu každý počítá automaticky na relativně vysoké úrovni, a to, že mluvím plynně francouzsky, mi pomohlo v přímé komunikaci a každodenním životě. Je taky dobré umět myslet analyticky, zvládat komunikaci s cizími lidmi v cizím jazyce o tématech, která třeba úplně neovládám, být otevřený novým věcem a nebát se,“ zdůraznila.
Vedle humanitární agendy pomáhala také s organizací a přípravou akcí české mise i třeba s jejím účtem na Twitteru, doprovázela její hosty, fotila. „Nenudila jsem se ani chvíli, každý den v Ženevě představoval novou zkušenost,“ ujistila. Velmi si přitom cení podpory ze strany pracovníků české mise, zejména vstřícnosti a ochoty svého supervizora. „Staral se, abych se jako stážistka cítila v pohodě a záleželo mu na tom, aby pro mě byla praxe užitečná a já si z ní odnesla praktické zkušenosti. Celkově je tu pracovní kolektiv moc příjemný a stážisty dokáže ocenit.“
Stáž v Ženevě přinesla Kateřině Steinerové především neocenitelné zkušenosti z diplomatického prostředí a užitečné kontakty na zahraniční organizace a odborníky. „Nebylo to vždy lehké. Všechna jednání nekončí vždy dohodou a ne všechny reporty se píšou snadně. I o tom je ale humanitární práce – překonávat překážky a občas prostě zvolit tu těžší cestu. O to lepší pocit pak ale člověka na konci čeká.“
Přijetí na tříměsíční stáž v sídle OSN ji příjemně překvapilo. Kromě splnění předepsaných podmínek k tomu mohly přispět i aktivity, které už absolvovala. „Mám zkušenosti ze zahraniční praxe v Keni, kde jsem tři měsíce pracovala s drogově závislými dětmi a mládeží, i z účasti při humanitární pomoci uprchlíkům na srbsko-chorvatských hranicích. Mimo to vedu skautské středisko, což mě učí kompetencím, které jsou rozhodně profesně využitelné a důležité,“ uvedla Kateřina Steinerová.
Pobyt v Ženevě jí zároveň pomohl ujasnit si, kterým směrem se ve své profesi v budoucnu vydá. „Ověřila jsem si, že nejvíc mě baví práce v terénu. Člověk tam vidí výsledky hned a je v přímém kontaktu s lidmi. Především bych ale chtěla práci humanitárního pracovníka dělat dobře a kvalitně. Ve kterém oboru to přesně bude a pod jakou organizací, to ukáže čas.“