Doc. MUDr. Milan Buček, CSc., již není mezi námi. Smím-li parafrázovat údajný výrok jisté kněžny na adresu jisté venkovanky, byl to šťastný muž a antická bohyně Fortuna ho měla ve zvláštní péči, neméně jako jeho evangelický anděl strážný. Pokusím se shrnout, proč tak soudím.
Především měl Milan Buček to štěstí, že nezemřel předčasně – dne 7. ledna 2025 se dožil své pětaosmdesátky. Přišel na svět 7. ledna 1940 ve Zlíně do kultivované rodiny profesora vsetínského reálného gymnázia Maxmiliána Bučka a profesorky téhož gymnázia Ludmily rozené Podešvové. Bylo mu dopřáno, stejně jako jeho o tři léta mladšímu bratru Svatoplukovi, zdárně absolvovat studium všeobecné medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jako statný a křepký Valach však jen nevysedával nad medicínskými skripty a netrávil čas v posluchárnách, laboratořích a v pitevně a doslova a do písmene se dokázal vznášet nad Hanou za kniplem větroně. Ale také jeho srdce zahořelo, když uzřel půvabnou plavovlásku – medičku z Rýmařova, jež jeho city opětovala. Stala se zubní lékařkou, posléze svolila stát se jeho životní družkou a porodila mu dceru Martinu, nyní anesteziologickou sestru, a syna Tomáše, nyní restaurátora. Vojenské službě se Milan Buček nevyhýbal, a dokonce si povinnou vojenskou službu během roku 1963 v Karviné-Ráji jako patolog o tři léta prodloužil, vědom si toho, že jako vojenský lékař nebude příslušníky bojujících armád likvidovat, ale naopak jejich životy zachraňovat. Vojenské historii i současnosti se po léta věnoval s mimořádným zaujetím, dosáhl dokonce hodnosti majora vojenské lékařské služby v záloze.
Svou civilní profesionální dráhu začínal MUDr. Milan Buček v roce 1967 už se specializací dermatovenerologickou, jíž zůstal celoživotně věrný a štěstí mu přálo i v tomto ohledu. Dá se říci, že je to lékařský obor z fyzického hlediska povrchový, nikoli však povrchní, jak dokládá český idiom „nebýt ve své kůži“. Pracovištěm mladého lékaře Milana Bučka se stala klinika chorob kožních a pohlavních Fakultní nemocnice Olomouc a kromě povinností sekundáře a posléze odborného asistenta této kliniky se věnoval i lékařskému výzkumu v oblasti dermatologické histopatologie. Vědecké hodnosti kandidáta lékařských věd dosáhl v roce 1982, ale připravenou habilitaci mu hatila až do roku 1990 jeho nulová politická angažovanost. A také poté se k němu Fortuna neotočila zády – díky svým vynikajícím odborným i organizačním kvalitám se docent Buček mohl v roce 1993 stát přednostou zmíněné kliniky, kterou úspěšně vedl až do svého penzionování v roce 2006, přičemž byl oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého v Olomouci. Ale ani poté nesložil ruce do klína: v roce 2006 stál u zrodu oborů dermatologie a kosmetologie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, které zde jako externista přednášel a vedl z nich semináře do roku 2009, a do konce října minulého roku působil jako konziliární lékař Odborného léčebného ústavu Paseka, pracoviště Moravský Beroun.
Postav dům, zasaď strom – to jsou podle lidové moudrosti kategorické imperativy pro šťastného muže – i to znamenitý lékař Milan Buček učinil. K stáru byl též obšťasten vnoučaty Veronikou a Jakubem z manželství své dcery Martiny s MUDr. Hynkem Fialou, Ph.D., anesteziologem, lékařem urgentního příjmu Fakultní nemocnice Olomouc a Záchranné služby Olomouckého kraje. A svou zálibu v cestování mohl uskutečňovat jak v rámci své profese účastí na zahraničních dermatovenerologických konferencích a kongresech, tak zejména privátně jako šťastný majitel několika automobilů, karavanu a sběratel automobilových veteránů včetně armádní Tatry. Zcestoval kraje kolem Středozemního moře a navštívil i zámoří – Spojené státy americké. A co je nejšťastnější věc – celý život až na jeho závěr byl zdráv, podrobil se jen jediné operaci, a to pochroumaného menisku, k čemuž přišel během lyžování.
Je truchlivé hovořit o doc. MUDr. Milanu Bučkovi, CSc., v čase minulém. Zůstává ale přítomen v paměti své rodiny, svých přátel a spolupracovníků, svých studentů, posléze absolventů lékařské fakulty staroslavné Univerzity Palackého v Olomouci, a v neposlední řadě ve svých odborných publikacích.
Jiří Fiala